Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
71EBCEAA75F8D8B8C1257A4E0064BDF3.html
HTML · 12.41 KB
No categories available
30 Cdo 1802/2008
U S N E S E N Í
Dovolání žalobce se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2007, č.j. 32 C 83/2005 -76, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 3.500.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. září 2007, č. j.
1 Co 224/2007 -91, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah žalované do práv žalobce chráněných ustanovením § 11 násl. o. z. V postupu orgánů činných v trestním řízení soud neshledal ani případný exces.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. Zejména poukazuje na to, že v průběhu jeho trestního stíhání byl opakovaně a hrubě porušen trestní řád. Připomíná též skutkové okolnosti případu (fakticky je tak uplatněn i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Otázku výkladu ustanovení § 11 násl. o. z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 28 Cdo 95/2002 , rozsudek téhož soudu ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004 , nebo usnesení ze dne 31. ledna 2006, č. j. 30 Cdo 111/2006 -130). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3
o. s. ř. o. s. ř. , nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 , uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 , uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o. s. ř. o. s. ř.
ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 , § 151 o. s. ř. o. s. ř. , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu