Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
FA30320208D4CD05C1257A4E00653C75.html
HTML · 14.54 KB
No categories available
21 Cdo 1371/2008
U S N E S E N Í
Dovolání A. D. se zamítá.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po B. D., zemřelé dne 15.11.2001 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 11. 2001, č. j. 18 D 1343/2001 -4. Provedením úkonů v tomto řízení byl pověřen JUDr. K. P., notář v T. (§ 38 o.s.ř. ).
Okresní soud v Trutnově usnesením ze dne 28.5.2007, č. j. 18 D 1343/2001 -62, rozhodl, že „v řízení o dědictví po zůstavitelce bude místo pozůstalého syna J. D. dále pokračováno jako s účastníky řízení s pozůstalou snachou M. D., pozůstalou vnučkou M. F. a pozůstalou vnučkou Ž. K.“. Vycházel ze závěru, že „pozůstalý syn J. D. zemřel 16.3.2002“; že „jeho právními nástupci jsou jeho manželka M. D. a jeho děti M. F., Ž. K.“; že „tyto skutečnosti zjistil z osvědčení o dědictví JUDr. J. E., notáře v B., ze dne 20.4.2004, sp. zn. D 768/2002 , které nabylo právní moci 20.4.2004“.
K odvolání A. D. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18.10.2007, č. j. 17 Co 511/2007 -94, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že „v průběhu řízení zemřel účastník J. D., a tím ztratil způsobilost být účastníkem řízení“; že „podle § 107 odst. 2 o.s.ř. jsou jeho procesními nástupci jeho dědici“; že „při zjišťování okruhu dědiců vyšel okresní soud správně z osvědčení o dědictví JUDr. J. E., notáře v B., ze dne 20.4.2004, sp. zn. D 768/2002 , které nabylo právní moci 20.4.2004“; že „za situace, kdy již bylo (v posuzované věci cizozemským orgánem) pravomocně skončeno řízení o dědictví po J. D., nepřichází v úvahu revidovat pravomocně skončené dědické řízení a zpochybňovat tedy dědickou způsobilost jeho účastníků“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal A. D. dovolání. Namítá, že „soudy obou stupňů nekriticky převzaly cizozemskou úpravu a rozhodnutí cizího orgánu a nesprávně věc posoudily a rozhodly“; že „došlo k dědické nezpůsobilosti příbuzných – právních nástupců po J. D., neboť jmenované, jako příslušnice jeho domácnosti, se vůči J. D. chovaly hrubě v rozporu s dobrými mravy“; že „není rozhodující, zda byla či nebyla namítána v dědickém řízení po jeho bratrovi J. D. na S. dědická nezpůsobilost“; že „ji v tamním řízení nenamítal, protože o dědictví po bratrovi ve S. r. neměl žádný zájem“; že „zásadní otázkou právního významu je v tomto předmětném řízení to, že soudy České republiky musí při rozhodování o právním nástupnictví vycházet z právních předpisů České republiky a samostatně v souladu s českým právním řádem rozhodnout, zda dědicům nebrání v dědění dědická nezpůsobilost podle českého práva“; že „přitom nejsou vázány rozhodnutím cizozemských soudů o okruhu dědiců po zůstaviteli podle cizozemského právního řádu“; že „činí návrh na započtení na dědický podíl vůči jeho bratru resp. jeho právním nástupcům“; že „předek současných právních nástupců J. D. – obdržel bezplatně od zůstavitelky B. D. nemovitosti na S. – tedy již dostal svůj dědický podíl“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Ž. K. navrhla, aby dovolání A. D. bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 243a odst. 1 věty první o.s.ř. bez nařízení jednání a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle ustanovení § 107 odst. 2 o.s.ř. , ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Povahou věci se z hlediska ustanovení § 107 odst. 1 věty první o.s.ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného. Umožňuje-li povaha věci pokračování v řízení, soud dále posoudí, zda v řízení je možné pokračovat ihned nebo zda řízení musí být přerušeno. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.
V posuzovaném případě odvolací soud (i soud prvního stupně) vycházel – jak výše uvedeno – ze závěru, že právními nástupci účastníka řízení J. D., zemřelého dne 16.3.2002, se kterými má být v řízení pokračováno, jsou jeho manželka M. D. a děti M. F. a Ž. K. Tento závěr opřel o zjištění učiněné z „osvedčenia o dědičstve“ vydaného ve S. r., kde bylo dědictví po J. D. - občanovi S. r. - projednáváno, soudním komisařem JUDr. J. E., notářem v B., dne 20.4.2004, sp.zn. D 768/2002 .
Tento závěr odvolacího soudu je správný. V dané věci jsou procesními nástupci zemřelého účastníka J. D. jeho dědici, neboť „zákon nestanoví jinak“ (srov. § 107 odst. 2 o.s.ř. ). Vzhledem k tomu, že o dědictví po J. D. bylo již pravomocně rozhodnuto ve S. r., je na místě z tam zjištěného okruhu dědiců vycházet i v posuzovaném případě (srov. zejm. § 2 , § 17 zákona č. 97/1963 Sb. , o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů; Smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. 10. 1999, publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 209/1993 Sb., zejména její článek č. 20 a násl.). Námitky uplatněné dovolatelem v dovolání nejsou způsobilé tento závěr zpochybnit.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska dovolacích důvodů uplatněných A. D. (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř. ) správné, a protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání A. D. podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu