Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 24/2009

24/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného P. Č., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. , a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. , b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení , odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného P. Č.

Napadené usnesení s e z r u š u j e.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T - 45/53, byl obviněný P. Č. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle (dále jen tr. zák. z roku 1950), kterého se dopustil tím, že dne 2. 6. 1953 po nástupu vojenského cvičení u svého útvaru v M. odmítl vykonat vojenskou přísahu a cvičit se zbraní odvolávaje se na náboženské přesvědčení (S. J.). Za uvedené jednání byl obviněný P. Č. odsouzen k trestu odnětí svobody na dva a půl roku, ke ztrátě čestných práv občanských a práv uvedených v odst. tr. zák. z roku 1950 na dobu pěti let a povinnosti nahradit náklady trestního řízení. Rozsudek nabyl právní moci dnem 2. 10. 1953.

Obviněný P. Č. požádal podáním ze dne 26. 3. 1991, doručeným dne 28. 3. 1991, o soudní rehabilitaci podle Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. , bylo rozhodnuto podle zák. o soudní rehabilitaci tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T - 45/53, se zrušuje ve výroku o trestu a zároveň se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přičemž výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle tr. zák. z roku 1950 zůstal tímto rozhodnutím nedotčen. Usnesení nabylo právní moci dne 3. 12. 1991.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. , pak bylo rozhodnuto tak, že se podle čl. V z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960 trestní stíhání P. Č. pro skutek, v němž je spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, zastavuje.

Jelikož obviněný P. Č. ve smyslu ust. , o soudní rehabilitaci trval na projednání věci, rozhodoval Vojenský obvodový soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. , tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T - 45/53, kterým byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle tr. zák. z roku 1950, z důvodů uvedených v tr. řádu, trest neukládá.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. , podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. Č. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které tomuto usnesení předcházelo, v ustanoveních , odst. 6 a tr. ř., v tehdy účinném znění, v ustanovení tr. zák. z roku 1950.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání žádosti obviněného o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle , jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení je patrno, že důvodem vyhýbání se služební povinnosti bylo náboženské přesvědčení obviněného P. Č., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdy by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Nebylo tedy přiměřeně vzato v úvahu základní právo obviněného vyplývající z Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Podle ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněného P. Č. nezměněný a zrušil pouze výrok o trestu.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. , byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. Č. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.

Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené u a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v , spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle tr. zák. z roku 1950. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle na základě žádosti obviněného prováděl, se však důsledně citovaným účelem neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného usnesení, bývalý vojenský obvodový soud se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T - 45/53, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Tato skutečnost vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že vojenský soud zjistil, že po skutkové a právní stránce byly závěry učiněné Nižším vojenským soudem v Brně správné.

Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší u 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná deklarovala v svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného P. Č. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle § 271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, přičemž tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou. Nejvyšší soud proto podle tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně jako soudu nyní podle příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž bude podle tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Petr Šabata