Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4300/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně   I. N. a. s. „v likvidaci“, zastoupené Mgr. D. M., advokátem,      proti žalovaným               1) L. P., společnost s ručením omezeným, 2) C., spol. s r. o.,    3) Ing. K. B., a 4) M. B., zastoupeným JUDr. P.F., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně       pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2007, č. j. -200, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání třetího a čtvrté žalovaných podané proti v záhlaví označenému rozsudku [jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek ze dne 28. července 2005,                            č. j. -127, kterým Krajský soud v Brně (mimo jiné) ponechal co do částky 875.642,53 Kč s 6% úrokem od 9. června 2003 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 2.918,80 Kč v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 1. června 2004,                                č. j. -10 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.)] Nejvyšší soud podle ustanovení a (dále jen „ ) jako nepřípustné odmítl.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení (o případ uvedený               pod písmenem b/ téhož ustanovení v projednávané věci nejde, když odvolací soud potvrdil            v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně); Nejvyšší soud jej však z pohledu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (srov. ustanovení věta první ) zásadně právně významným neshledal.

Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení     , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení                        nebo podle ustanovení nemůže být         při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006,            sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici               na webových stránkách Ústavního soudu).

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani              v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně bezcenné dovolací námitky třetího a čtvrté žalovaných týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), tj. výhrady, podle kterých odůvodnění rozsudků obou stupňů „nesplňuje zákonné předpoklady dané ustanovením           “, soudy „ponechaly bez povšimnutí námitky žalovaných na protiprávní úkony správkyně konkursní podstaty U. b., a. s.“, nezabývaly se ani otázkou platnosti smluv o postoupení pohledávek (místo toho soud prvního stupně pouze „formálně připouštěl vstup nových účastníků“) a neprovedly dokazování výslechem svědka Ing. J. M. Totéž platí také o výhradách dovolatelů co do (ne)správnosti  skutkových zjištění   ( ) ohledně toho, že šlo původně o blankosměnku (dovolatelé se ostatně - jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí - mýlí, tvrdí-li, že odvolací soud neměl tuto skutečnost za prokázanou) a dále ve vztahu k okamžiku, kdy bylo původnímu majiteli směnky doručeno oznámení o započtení vzájemných pohledávek (zda se tak stalo ještě                    před prohlášením konkursu na jeho majetek či až později).

Argumentem, podle kterého soud prvního stupně rozhodl o námitkách třetího a čtvrté žalovaných v rozporu s ustanovením v jejich nepřítomnosti, dovolatelé                  (z obsahového hlediska) uplatňují tzv. zmatečností vadu řízení dle , k níž dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné ( ).  Způsobilým dovolacím důvodem (z nějž by bylo možné usuzovat, že dovolání je přípustné                   podle ) taková námitka není (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu  řešení otázky, zda věřitel vyplnil blankosměnku v souladu s dohodou o vyplnění, když  takové posouzení postrádá potřebný judikatorní přesah a je významné právě a jen pro projednávanou věc. Současně nelze přehlédnout, že jde-li o údaj směnečné sumy doplněný do blankosměnky, jeho správnost třetí a čtvrtá žalovaní zpochybňovali provedeným zápočtem (co do částky 712.166,50 Kč) a zaplacením (v částkách 965.000,- Kč a 333.657,01 Kč); přitom není pochyb o tom, že odůvodněnou výhradu, podle níž byl údaj směnečné sumy do blankosměnky doplněn v rozporu s dohodou o vyplnění ještě z jiných (než výše uvedených) důvodů, námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu neobsahují. Navíc argumentace třetího a čtvrté žalovaných, že datum splatnosti „8. června 2003 je naprosto nepochopitelný“ a „není založen nejen na obsahu úvěrové smlouvy, ale na žádném jiném právním titulu“, není významná již proto, že jejím prostřednictvím nejsou zpochybněny závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru spočívá.

Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani závěr    o tom, že směnečný dlužník není zproštěn povinnosti směnku zaplatit jen proto, že pobočka banky, v níž měla být směnka předložena k placení, již v době splatnosti směnky neexistuje. Soudní praxe je totiž jednotná v závěru, že úspěšnému uplatnění práva na zaplacení směnky vůči přímým směnečným dlužníkům [jimiž jsou v posuzované věci rovněž třetí a čtvrtá žalovaní coby směneční rukojmí za výstavce směnky vlastní (srov. čl. I. , )] nebrání ani prokázané nepředložení směnky k placení, ať již se tak stalo z jakéhokoliv důvodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2002, pod číslem 37 nebo rozsudek ze dne 25. března 2003, sp. zn. , uveřejněný v témže časopise č. 4, ročník 2003, pod číslem 62).

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč (srov. .,         , , a ) a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. ). Vzhledem         k tomu, že zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží              k nákladům řízení, které žalobkyni v dovolacím řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. a 3 ) ve výši 1.957,- Kč. Protože dovolání třetího a čtvrté žalovaných bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení věty první, a uložil, aby žalobkyni náklady v celkové výši 12.257,- Kč společně a nerozdílně nahradili.

O dovolání první a druhé žalované Nejvyšší soud nerozhodoval, když usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2007, č.j. -42, na majetek první žalované a  usnesením téhož soudu ze dne 27. června 2008, č. j. -57, na majetek druhé žalované byl prohlášen konkurs a řízení ve vztahu k těmto žalovaným tak bylo přerušeno ( a , o konkursu a vyrovnání).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 22. dubna 2009

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu