Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1131/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce PaedDr. P. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému G. H., příspěvkové organizaci, zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2007, č.j. -183, ve znění opravného usnesení ze dne 1. listopadu 2007, č.j. -200, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18.4.2007, č.j. -183, ve znění opravného usnesení ze dne 1.11.2007, č.j. -200, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10.5.2004, č.j. -159 ve věci samé [tj. ve výroku, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení zák. práce daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 16.1.2001 je neplatná], není přípustné podle ustanovení (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce - vzhledem  k tomu, že odvolací soud ve věci rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou - zásadní význam ve smyslu ustanovení

Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je otázka platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 16.1.2001, který žalobce převzal téhož dne - podle , , ve znění účinném do 30.5.2001, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti , kterým se mění , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění , a , , ve znění pozdějších předpisů (srov. , ) - dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil právní otázku předpokladů, za kterých může dát zaměstnavatel zaměstnanci platnou výpověď z pracovního poměru podle ustanovení zák. práce. Výklad této otázky se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.2.1968, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 57, roč. 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.1998 sp. zn. , uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, str. 374).

Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení § 242 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn (k tomu rovněž srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.1998, sp. zn. , uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, str. 374).

Pro závěr o tom, zda bylo přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, není významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil. Podstatné je, zda rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, nebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. V případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu), je třeba - bez ohledu na to, jak své opatření označil - dovodit, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato. Na tomto závěru nic nemění to, že rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce a že je samo o sobě nelze přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení § 242 zák. práce; nejedná se tu totiž o takovýto přezkum, ale o posouzení, jaké rozhodnutí bylo přijato a zda jde o rozhodnutí významné z pohledu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.4.2004, sp. zn. , uveřejněném pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).

Vzhledem k uvedeným obecně přijímaným právním názorům odvolací soud při svém rozhodování důvodně akcentoval, že rozhodnutí žalovaného o organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa učitele českého jazyka a základů společenských věd, které u něho podle pracovní smlouvy zastával žalobce, bylo vydáno dne 28.12.2000 (bezprostředně poté, co byl žalovanému doručen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.11.2000, sp.zn. , kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3.6.1998, č.j. -36, jímž byla určena neplatnost předchozí výpovědi dané žalovaným žalobci dne 23.4.1997) „za situace, kdy žalobci v souvislosti s probíhajícím soudním sporem o určení neplatnosti předchozí výpovědi z pracovního poměru nebyla přidělována práce podle pracovní smlouvy a kdy s výkonem této práce žalobcem nebylo počítáno ani pro probíhající školní rok 2000/2001“. Dovodil-li odvolací soud, že za tohoto stavu rozhodnutí žalovaného ze dne 28.12.2000 „bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, nýbrž za účelem zachování faktického stavu vylučujícího žalobce z pracovní činnosti žalovaného trvajícího již od doby předchozí neplatné výpovědi z pracovního poměru“, a že proto „nebyl splněn hmotněprávní předpoklad platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou soudů, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. , , , , ve znění , č. , č. a č. ] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a č. ), tedy celkem 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení a 3, věty druhé vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 413,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení věty první, a uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.588,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. dubna 2009

JUDr. Zdeněk  N o v o t n ý , v. r.

předseda senátu