Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 89/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby byla žalovanému stanovena povinnost „vyplácet již vyplácenou náhradu zvýšenou o částku 6.000,- Kč“, a to od 1.3.2007. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 3.6.1971 utrpěl „velmi těžký pracovní úraz a to výhradně zaviněný zaměstnavatelem“, a je nyní „řádně veden“ na úřadu práce. Dne 27.2.2007 mu žalovaný sdělil, že z vyplácené náhrady mu bude odečítána částka 6.000,- Kč měsíčně, což se podle názoru žalobce „výrazně příčí dobrým mravům, ale i “.

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 7.6.2007 č.j. -11 „návrh, aby žalovaný byl povinen vyplácet žalobci již vyplácenou náhradu zvýšenou o částku 6.000,- Kč, od 1.3.2007“ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z toho, že předmětem sporu je „odečet částky 6000,- Kč z náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jako 75% minimální mzdy dle vládního “. Je skutečností, že žalobce je již delší dobu veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, že s příslušným úřadem práce řádně spolupracuje, avšak „dosud se pro žalobce žádné vhodné zaměstnání opatřit nepodařilo a žalobce už pak nemá nárok ani na hmotné zabezpečení – podporu v nezaměstnanosti“. Proto je podle soudu prvního stupně žalobci správně odečítána minimální mzda, která činí – vzhledem k tomu, že žalobce „sám je invalidní důchodce“, „má tedy omezené pracovní uplatnění“ – 75% částky 8.000,- Kč. Protože „u každého poživatele částečného invalidního důchodu právní předpis vychází ze 75% minimální mzdy“, a vzhledem k tomu, že „75% z částky 8.000,- Kč je 6.000,- Kč“, je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že „výpočet žalovaného při poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobce  od 1.1.2007 je správný“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (poté, co připustil změnu žaloby tak, aby „žalovanému byla uložena povinnost vyplácet žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zvýšenou o 6.000,- Kč od 1.1.2007“) rozsudkem ze dne 13.9.2007 č.j. -29 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že tuto žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud považuje za naprosto správný postup soudu prvního stupně, jestliže „ve skutkové a právní rovině“ vycházel i z výsledků předchozích řízení vedených pod sp.zn. a sp. zn. . Zdůraznil, že „ve všech třech věcech je předmětem řízení totožný nárok, pouze za odlišné období“, a že „žalobce si musí být vědom toho, že náhrada je mu poskytována s odečetem určitého výdělku nikoliv teprve od 1.1.2007, ale dlouhodobě“. Poukázal na skutečnost, že „ani dnes platný nezakotvuje pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku jiné principy“. Také podle ustanovení , účinného od 1.1.2007, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, přičemž za výdělek po pracovním úrazu je považován výdělek ve výši minimální mzdy; tuto výši stanoví Odvolací soud uzavřel, že žalovaný v daném případě postupoval v souladu s platnou právní úpravou a jeho jednání proto není možné „pokládat za rozpor s dobrými mravy ve smyslu ZP“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podle jeho názoru rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci, soudy při hodnocení důkazů zejména nepostupovaly „v souladu s příslušnými ustanoveními , se souvisejícími zákony a právními předpisy, které upravují zejména výpočet výše náhrady za ztrátu na výdělku“ za situace, kdy „zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu, kterým bylo doživotně poškozeno jeho zdraví ve ztrátě části levé ruky“, „nemůže vykonávat vhodné zaměstnání“. Podle jeho názoru má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, který spatřuje rovněž ve výkladu ustanovení ,  jednak v souvislosti s odečtením minimální mzdy (resp. 75% minimální mzdy) z vyplácené náhrady mzdy po skončení pracovní neschopnosti zaměstnance, který je veden na úřadu práce, a „se kterým řádně spolupracuje a nemůže sehnat nové zaměstnání výhradně ze zdravotních důvodů pro trvalé následky způsobené pracovním úrazem“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Námitka žalobce, že soudy posuzovaly nesprávně otázku výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku, není důvodná. Již v předchozím řízení žalobce vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. vysvětlil dovolací soud v rozsudku ze dne 4.3.2004 č.j.21 -343 postup v případě, jestliže zaměstnanec nekoná práci, která je rozhodná pro určení jeho výdělku po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání. Východiska, jimiž se řídí stanovení náhrady za ztrátu na výdělku v případě nezaměstnanosti poškozeného zaměstnance, byla vysvětlena rovněž v rozsudku ze dne 22.5.2002 sp. zn. : bylo zdůrazněno, že z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže mít po pracovním úrazu příjem z vlastní výdělečné činnosti; výdělek po pracovním úrazu se v tomto případě určuje podle pravděpodobného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, jíž by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. K posouzení minimální mzdy jako výdělku po pracovním úraze se dovolací soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 24.9.2004 sp. zn. , ve kterém dovodil, že minimální mzda vyjadřuje nejnižší možnou hranici „výdělku po pracovním úraze“ ve smyslu zák. práce ( ) a že nemusí vyjadřovat výši mzdy, kterou by zaměstnanec se zachovanou (sníženou) pracovní schopností za příznivější situace na trhu práce pravděpodobně dosahoval při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, jíž by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. Na těchto závěrech dovolací soud setrvává i v současné době a nemá důvod k jejich změně.

Zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce rovněž nemůže spočívat ve výkladu ustanovení zák. práce ( ), který odvolací soud zmiňoval jen pro zdůraznění skutečnosti, že ani poté, co byl přijat nový , se východiska pro stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nijak nezměnila. Uvedené totiž nemění ničeho na tom, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti požadovaný z titulu pracovního úrazu ze dne 3.6.1971, který byl žalobci průběžně poskytován již v minulosti (byť ve výši, s níž žalobce stále nesouhlasí), se řídí i v současné době dosavadními právními předpisy (srov. , ).

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první,  224 odst. 1 a , neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. dubna 2009

JUDr. Zdeněk  N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu