Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
02C228D375A303F1C1257A4E006797C4.html
HTML · 12.43 KB
No categories available
30 Cdo 682/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce a) R. S., a b) H. S., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému M. R., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově pod sp. zn. 16 C 92/2004 , o dovolaní žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. července 2008, č. j. 57 Co 53/2008 -323, ve znění opravného usnesení ze dne 7. července 2008, č. j. 57 Co 53/2008 - 331, takto:
Dovolání se odmítá.
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s .ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 7. 2008, č. j. 57 Co 53/2008 -323, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 7. 2008, č. j. 57 Co 53/2008 -331, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 28. 11. 2006, č. j. 16 C 92/2004 -259, ve spojení s usnesením tohoto soudu ze dne 14. 5. 2007, č. j. 16 C 92/2004 -292, a usnesením ze dne 27. 11. 2007, č. j. 16 C 92/2004 -312, ve výrocích o věci samé, zatímco ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu jej změnil, a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. Mají za to, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s jejich argumentací, že „nezaplacení kupní ceny je jedním z důkazů toho, že smlouvy nebyly myšleny vážně, neboť účastníci smlouvy neměli v úmyslu vlastnictví k nemovitostem převádět a ani platit kupní cenu“. Podle jejich názoru soud prvního stupně sice navržené důkazy provedl, nezabýval se však jejich hodnocením a stejně postupoval i soud odvolací. Výpověď svědkyně R., která popisovala okolnosti uzavření předmětných smluv, nepovažují (na rozdíl od soudů obou stupňů) za věrohodnou; pokud by tato výpověď byla pravdivá, pak „písemný obsah kupních smluv neodpovídal obsahu vůle účastníků obou smluv, a to v podstatné její náležitosti, jíž je kupní cena a její určitost“. Namítají, že „projev vůle (zdánlivé vůle), tedy text smluv z 2. 2. 2001, neodpovídá skutečné vůli, tedy tomu, na čem se účastníci domluvili“ a že „provedené důkazy v tomto směru nebyly hodnoceny ani jedním ze soudů, resp. žádný z rozsudků toto hodnocení neobsahuje“. Navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k „novému projednání a rozhodnutí“.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby podání žalobců, které nesplňuje zákonem požadované náležitosti dovolání, bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , oprávněnými osobami – účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatelé žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ), v dovolání nevymezili. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. § 41 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ) je zřejmé,
že dovolatelé ve skutečnosti nenapadají právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl. Námitky dovolatelů, pokud se týkají otázek skutkových, včetně hodnocení důkazů soudy obou stupňů, naplňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001 , publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, ročník 2002, pod C 1164).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. , snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 ], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. , v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovanému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.007,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.307,- Kč jsou žalobci povinni zaplatit společně
a nerozdílně k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2009
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu