Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 929/2009

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 13. 11. 1997, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi z 21. 2. 2006, čj. -134. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že původní žalobce V. M. je vlastníkem pozemků parc. č. 3207/4 (o výměře 1399 m2), parc. č. 3207/8 (o výměře 1771 m2), parc. č. 3207/9 (o výměře 3670 m2), parc. č. 3207/10 (o výměře 264 m2), parc. č. 3207/11 (o výměře 191 m2), parc. č. 3207/13 (o výměře 748 m2), parc. č. 3207/14 (o výměře 83 m2), parc. č. 3207/15 (o výměře 198 m2), parc. č. 3207/21 (o výměře 21 m2), parc. č. 3207/23 (o výměře 392 m2), parc. č. 3207/24 (o výměře 247 m2), parc. č. 3207/27 (o výměře 1511 m2), parc. č. 3207/28 (o výměře 117 m2), parc. č. 3207/34 (o výměře 15 m2) a parc. č. 3207/35 (o výměře 263 m2) v katastrálním území M., zapsaných na listu vlastnictví č. 2840 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště M. a vyznačených na geometrickém plánu z 29. 9. 1997, č. 1264-149/97, kótami 116, 314, 702 a 385 (který byl uveden jako nedílná součást rozsudku soudu prvního stupně). Žalovanému bylo uloženo zaplatit původnímu žalobci V. M. na náhradu nákladů řízení 10.128,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání ze strany žalovaného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 11. 9. 2008, sp. zn. (ve znění opravného usnesení z 20. 11. 2008, sp. zn. ), jímž byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že se určuje, že žalobci J. M., L. R., I. M. a V. M. jsou rovnodílnými spoluvlastníky (každý z jedné ideální čtvrtiny pozemků v katastrálním území M.) jak byly uvedeny v rozsudku soudu prvního stupně v upřesněném označení). Výrok o nákladech řízení v rozsudku soudu prvního stupně byl odvolacím soudem změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit uvedeným žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně každému ze žalobců 1.657,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců 4.271,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného B. S., a. s., nebylo ve věci samé shledáno důvodným.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že původní žalobce V. M. i nynější žalobci, jako právní nástupci zemřelého V. M. st., mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví k jimi uváděným pozemkům zejména z toho důvodu, že vlastnictví nemovitostí pozemků, žalobci uváděných, je v katastru nemovitostí duplicitně zapsáno i pro jiného vlastníka.

Odvolací soud poukazoval na to, že původní žalobce V. M. nabyl spoluvlastnické právo k pozemkům, uváděným v jeho žalobě, se svou tehdejší manželkou E. M. dne 1. 12. 1948 přídělem, přičemž po úmrtí své manželky se stal výlučným vlastníkem těchto pozemků od 22. 10. 1979. Toto vlastnické právo původního žalobce V. M. nikdy nepozbyl. Původní přidělený pozemek č. PO 155/559 v katastrálním území M. byl později označen parcelním číslem 3207 a pak ještě parcelními čísly 3207/1, 2, 3, a 4, přičemž „tyto pozemkové částice jsou nyní označeny parcelními čísly uvedenými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně i ve výroku rozsudku odvolacího soudu.

Odvolací soud nepokládal za prokázané v tomto řízení, že by bylo doloženo pozbytí vlastnictví k uvedeným pozemkům v roce 1953 (na základě přikázání pozemků J. z. d. v M.), když bylo naproti tomu zjištěno, že v letech 1956 a 1958 byli přídělci V. a E. M. evidováni jako vlastníci pozemků, o něj jde v tomto řízení, v evidenci nemovitostí a později i v katastru nemovitostí.

Odvolací soud se také ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že ze strany žalovaného nedošlo k vydržení vlastnictví pozemků, o něž jde v tomto řízení, protože „k vydržení nemohlo dojít, jelikož tu nelze započíst držbu právnímu předchůdci žalovaného (V., a. s., anebo V. z., s. p., B.), když tyto státní organizace neužívaly pozemky z pozice vlastníka, ale „správce“ a v dobré víře tu nemohl být ani stát, protože jej zavazovalo rozhodnutí orgánů státní správy o přidělení pozemků M. z 1. 12. 1948. Odvolací soud poukazoval (shodně se soudem prvního stupně) i na to, že „stát nemohl být v dobré víře ani na základě hospodářské smlouvy z roku 1966, kterou svěřil majetek do držby pozemků státní organizace, pokud už před tím jiný státní orgán přidělil tytéž pozemky V. M. a E. M. a není prokázán titul zpětného přechodu vlastnictví k pozemkům na stát“. Nebyla tu tedy, podle názoru soudů obou stupňů, prokázána dobrá víra státu, že před tím nabyl vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení. Na straně žalovaného pak neshledaly soudy uplynutí desetileté vydržecí doby do okamžiku, kdy byl žalovaný seznámen s vlastnickým právem žalobce (na základě získání pozemků přídělem v roce 1948) v roce 1997 podáním žaloby v této právní věci.

Odvolací soud neshledal důvodnými ani další námitky žalovaného, že vyhovění požadovanému určení ze strany žalobců brání rozhodnutí o privatizaci nemovitého majetku, o nějž jde v tomto řízení, protože tu nejde v tomto řízení o přezkoumání rozhodnutí o privatizaci ( ), ani o zásah do rozhodnutí o privatizaci. Odvolací soud nesdílel ani názor žalovaného, že tu šlo ze strany žalobců o obcházení ustanovení (zákona o půdě), protože tu nejde o vydání věcí podle zákona o půdě, ale o určení vlastnictví při existenci duplicitního zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí.

Odvolací soud posléze neshledal důvodnou ani námitku, týkající se údajné podjatosti na straně soudkyně soudu prvního stupně, která v této věci rozhodovala, když namítané skutečnosti o této tvrzené podjatosti nebyly shledány důvodnými.

Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení jako věcně správné s formální změnou výroku rozsudku co do označení předmětných pozemků (s odkazem na zápisy v katastru nemovitostí a nikoli na geometrický plán) a co do vymezení spoluvlastnického práva pro čtyři nynější žalobce jako právní nástupce původního žalobce V. M.

Znění výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, změněné odvolacím soudem, bylo odůvodněno poukazem na ustanovení a a na ustanovení

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného zastupoval v řízení před soudy obou stupňů, dne 15. 10. 2008 a dovolání ze strany žalovaného bylo dne 3. 12. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Břeclavi, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolávající se akciová společnost B. S. navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení , protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatel především namítal, že v tomto občanském soudním řízení byla nesprávně posouzena otázka relevantního nabývacího titulu vlastnického práva právního předchůdce žalobců přídělovou u, vydanou na základě dekretu č. 28/1945 Sb., když tato byla vydána orgánem, který k jejímu vydání nebyl příslušný ke dni uvedenému na přídělové ě jako datum jejího vydání. Lze tedy mít za to, že manželé V. M. a E. M. nikdy řádně vlastnické právo k pozemkům, o něž jde v tomto řízení, nenabyli. Dovolatel totiž zastává názor, že příslušnost okresních národních výborů k vydávání rozhodnutí o přidělení pozemků byla založena až nařízením vlády č. 122/1951 Sb., o dalších přesunech působnosti a o jiných zjednodušeních veřejné správy (s účinností od 1. 1. 1952), zatím co rozhodnutí o přidělení pozemků M. je v daném případě vydáno údajně 1. 12. 1948 (zn. Okresního národního výboru v M.); přitom nebylo ještě ani toto datum vydání přídělové y v řízení prokázáno a nelze vyloučit (podle čísle 56 na přídělové ě, že byla vydána až v roce 1956); nelze se tu bez dalšího ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že tu „zřejmě došlo ke zpětné dataci zmíněné přídělové listiny“.

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázky, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Břeclavi), že by odvolací soud svým rozhodnutím z 11. 9. 2008 (sp. zn. Krajského soudu v Brně) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud posuzoval žalobu žalobců v daném případě podle ustanovení a a podle ustanovení i podle ustanovení

K uvedeným otázkám právního posouzení projednávané právní věci měl dovolací soud na zřeteli i některé právní závěry z uveřejněné judikatury soudů:

Tvrzení vydražitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá soudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou dobu vydržení doby důvodné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Předmětem dokazování ohledně dobré víry držitele mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení držitele projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře, že mu věc patří (viz č. 45/1986, str. 129, odst. 2, a str. 193, odst. 1 a 2, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Lze-li určitou věc požadovat za majetek, který je ustanoveními , a (ve znění pozdějších předpisů), o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, vyloučena z privatizace podle citovaného zákona, nemohla být taková věc podle části druhé a třetí privatizována; přitom je nerozhodné, že byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu (srov. č. 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Lze poukázat i na jeden ze závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, , ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb., a to v tom směru, že „restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným“. – V daném případě nešlo podle výsledků zjišťování, provedeného v tomto řízení, o majetek získaný státem konfiskacemi, znárodněním či jiným takovým majetkovým opatřením směřujícím k nabytí pozemků státem.

Dovolací soud musel mít na zřeteli i ustanovení , věta třetí, , podle něhož lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat v řízení o dovolání jen z důvodů uplatněných v dovolání. V širším rozsahu přezkoumání je to možné jen u dovolání přípustného (srov. , věta druhá, ). Uplatnil-li dovolatel v daném případě jako v podstatě jediný dovolací důvod, že totiž přídělová , vydaná na základě dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., byla tu údajně vydána orgánem, který k jejímu vydání nebyl věcně příslušným ke dni uvedenému na přídělové ě jako dni jejího vydání (ale podle názoru dovolatele až od 1. 1. 1952), přičemž dovolatel v dovolání uváděl, že „jiné datum vydání uvedené přídělové y nebylo v rámci dokazování v nalézacím řízení prokázáno“, bylo nutné, aby dovolací soud přihlížel k právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů, týkajícím se posuzování v dovoláních uplatňovaných tvrzení o neúplném zjištění skutkového stavu a o vadném hodnocení důkazů soudem. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že vadná nebo neplatná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, zakládají-li některý z dovolacích důvodů, stanovených v , a že dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů ( ).

Vzhledem k těmto uváděným okolnostem nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by dovolání dovolatele byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání stanovení v a odst. 3 , tj. že by rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, řešilo některou právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě že by odvolací soud řešil některou právní otázku ve svém rozhodnutí v rozporu s hmotným právem.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení a , a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 9. dubna 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu