Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
8DBC2B380FD53E17C1257A4E0066D05A.html
HTML · 20.19 KB
No categories available
28 Cdo 3903/2007
U S N E S E N Í
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 12.023,- Kč k rukám jeho právního zástupce, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se původně domáhala zaplacení částky 2.714.549,- Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit jí a dalším oprávněným osobám na náhradu za znehodnocené nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o půdě“), a podle zákona č. 243/1992 Sb. , kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. , … . V průběhu řízení vzala částečně žalobu zpět ve výši odpovídající podílům ostatních oprávněných osob a předmětem řízení tak zůstalo zaplacení částky 678.637,25 Kč s úroky z prodlení.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 30.4.2003, čj. 8 C 60/2002 -161, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobkyni a dalším osobám byl podle zákona
č. 243/1992 Sb. a zákona o půdě vydán zemědělský majetek, mimo jiné i nemovitosti, na nichž původně byly obytná budova čp. 1103 na pozemku č. 396/1 v K.
u P., a továrna č.p. 106 na pozemku č. 396/2 tamtéž. Pozemkový úřad – Okresní úřad v N. J. ve svém rozhodnutí ze dne 1.12.1998, čj. PÚ /5684/2c.4/92-Va-72/92 uvedl, že oprávněné osoby mají právo na náhradu rozdílu v ceně obytné budovy
a továrny oproti době jejich přechodu na stát. V důsledku toho žalovaný uzavřel s oprávněnými osobami dne 24.5.1999 dohodu, podle níž se jim zavázal zaplatit finanční náhradu za obytný dům ve výši 817.160,- Kč a za část továrny ve výši 1.897.389,- Kč s tím, že náhradu poskytne podle § 18a zákona o půdě P. f. České republiky. Po uzavření dohody bylo zahájeno mimoodvolací řízení, v němž bylo rozhodnutí pozemkového úřadu z 1.12.1998 ohledně shora uvedených nemovitostí zrušeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství proto, že na předmětné nemovitosti se nevztahuje zákon o půdě. Následným rozhodnutím pozemkového úřadu z 30.8.2001 byl návrh oprávněných osob na vydání uvedených nemovitostí po rozhodnutí o opravném prostředku pravomocně zamítnut. Žalovaný svůj závazek z dohody nesplnil. Soud prvního stupně dovodil, že došlo k právní překážce, protože plnění, k němuž se dlužník zavázal, nemá právní titul a jde o plnění nemožné ve smyslu § 39 obč. zák.
Na základě odvolání žalobkyně rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem ze dne 23.2.2007, čj. 42 Co 241/2004 - 323, rozsudek ve věci samé potvrdil. Vyšel ze zjištění provedených soudem prvního stupně, která shledal správnými, protože mají spolehlivou oporu v provedeném dokazování. Pokud neprovedl důkazy, navržené žalobkyní, bylo tomu tak proto, že pro posouzení věci jsou irelevantní. To se týká i návrhů vztahujících se k přezkumu správních rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že dohoda, podle níž se žalobkyně domáhá plnění, je absolutně neplatná. Následným zrušením podkladového rozhodnutí, na jehož základě byla uzavřena, tj. rozhodnutí pozemkového úřadu z 1.12.1998, ztratila dohoda své právní účinky ex tunc, což znamená, že je nutno na dohodu pohlížet jako na neplatnou podle § 37 odst. 2 obč. zák., protože žalobkyni právo z takové dohody nenáleželo. I když soud prvního stupně dovodil neplatnost dohody z ustanovení § 39 obč. zák. nemá to vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž napadá oprávněnost starosty města P. udělit plnou moc k zastupování advokátovi, dále okolnost, že soud neprovedl výslech svědků, který navrhla, nesprávně rozhodl
o nákladech řízení, nesprávně věc posoudil po právní stránce, když své rozhodnutí opíral o rozhodnutí, jež Nejvyšší správní soud prohlásil za nicotná, dále že nevzal v úvahu, že ke zrušení původního rozhodnutí pozemkového úřadu došlo až po uplynutí tříleté lhůty stanovené správním řádem . Tvrdí, že původní rozhodnutí Ministerstva zemědělství, že na předmětné nemovitosti se vztahuje zákon o půdě, nebylo nikdy zrušeno, a že dohodu, podle níž měl žalovaný plnit, nikdy nevypověděl, že nemovitosti jsou vedeny v katastru nemovitostí jako vlastnictví oprávněných osob. Dále žalobkyně uvádí, že nedošlo k přerušení vlastnických práv, protože konfiskační rozhodnutí orgánů státní správy byla nicotná a právně neúčinná, žalovaný nechal zbourat stavby, které nikdy nevlastnil, což vedlo ke škodám, doloženým znaleckými posudky. Dovolatelka žádá soud, aby dokončil odvolání jejích rodičů ke Správnímu soudu v Bratislavě ze dne 13.12.1949 a uvádí další tvrzení, jež mají podpořit její názor, že předmětné nemovitosti měly vždy zemědělský charakter, a dále směřují proti správnosti závěrů správních orgánů, že o zemědělské nemovitosti nešlo. Vyslovuje názor, že i když později došlo k rozhodnutím, jež byla vydána po datu uzavření dohody z 24.5.1999, nelze tato rozhodnutí aplikovat zpětně na uzavřenou dohodu a soud měl tuto dohodu hodnotit ke skutečnostem platným k datu jejího uzavření, jakož i k okolnosti, že dohoda byla uzavřena i na základě jednání zúčastněných v jiném soudním sporu. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v celém rozsahu zamítnut.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že všemi námitkami, obsaženými v dovolání, se již zabývaly soudy obou stupňů, se závěrem, že není možné přiznat žalobkyni nároky, které se opírají o absolutně neplatnou dohodu. Upozorňuje, že dovolání trpí obsahovými rozpory, když na jedné straně se uplatňují nároky podle speciálních předpisů, jak je patrné z dohody, a na druhé straně se tvrdí, že vlastnické právo rodičů žalobkyně nikdy nebylo přerušeno, je nepromlčitelné, a dále trvá. Žalovaný připomíná, že podle judikatury Nejvyššího soudu nelze uplatňovat současně nároky podle restitučních předpisů a nároky vycházející z obecných občanskoprávních předpisů, a spadá-li věc pod úpravu restitučních předpisů, nemohou být nároky uplatňovány dle občanského zákoníku . Protože žalobkyně sama nemá jasno, podle kterých předpisů nárok uplatňuje, nejsou dle žalovaného dány podmínky pro připuštění dovolání. Také mu není jasné, v čem žalobkyně spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce. Zdůrazňuje, že žalobkyně učinila předmětem řízení plnění z dohody, nikoli přezkum správních rozhodnutí či jiné nároky. Vyjadřuje se k udělení plné moci žalovaného advokátovi, učiněné statutárním orgánem v souladu se zákonem č. 128/2000 Sb. , o obcích a odkazuje na judikaturu se závěrem, že starosta nepotřebuje k udělení plné moci pro soudní řízení souhlas či schválení kteréhokoli orgánu města. Pokud jde o uplynutí tříleté lhůty k přezkumu správních rozhodnutí mimo odvolací řízení, opravuje tvrzení žalobkyně o datech jednotlivých správních rozhodnutí a jejich právních mocí, s tím, že původní rozhodnutí pozemkového úřadu z 1.12.1998, jímž bylo původně vyhověno návrhu na vydání nemovitostí, bylo řádně zrušeno rozhodnutím Ústředního pozemkového úřadu z 4.4.2001. Pokud žalobkyně poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 30.6.2004, sp.zn. 6 A 32/52002 , z něj vyplývá, že není dána věcná příslušnost pozemkového úřadu rozhodovat o pozemcích, které nemají povahu zemědělského majetku, a nemůže tedy pozemkový úřad v takovém případě rozhodovat o právech a povinnostech fyzických či právnických osob. Z toho vyplývá, že v dané věci v důsledku zrušení původního rozhodnutí pozemkového úřadu je žalovaný nadále vlastníkem příslušných nemovitostí, jež nabyl ex lege dnem 24.5.1991 v důsledku zákona č. 172/1991 Sb. , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Souhlasí však s názorem, že není ve věci pasivně legitimován, protože podle § 18a zákona o půdě v případech, kdy povinnou osobou je obec, poskytuje náhrady oprávněným osobám P. f. ČR. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání splňuje formální náležitosti, stanovené zákonem; dovolací soud proto zvažoval jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 o.s.ř. Protože nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. , bylo by dovolání přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce.
Dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že námitky, které dovolatelka uvádí ve vztahu k rozhodnutí správních orgánů, lze uplatnit v příslušných řízeních, které umožňují subjektům těchto vztahů přezkum jednotlivých správních rozhodnutí, a že předmětem žaloby je plnění z občanskoprávní dohody. Proto by mohl rozsudek odvolacího soudu přezkoumávat jen z toho hlediska, zda plnění z dohody, uzavřené mezi účastníky dne 24.5.1999 s výslovným uvedením důvodu, jímž je plnění podle zákona o půdě, je žalovatelné za situace, že dodatečně správní orgán k tomu povolaný rozhodl, že na předmětné nemovitosti se zákon o půdě nevztahuje.
Dále je třeba k obsahu dovolání uvést, že pokud by dovolatelka své nároky opírala o ustanovení občanského zákoníku , tj. pokud by vycházela skutečně z úvahy, že vlastnické právo jejích rodičů k daným nemovitostem nezaniklo, a že je získala dědictvím, nemohla by požadovat plnění z dohody, jejímž účelem bylo plnění podle zvláštního předpisu, tj. zákona o půdě.
V dovolacím řízení by pak zbýval k přezkumu jen závěr odvolacího soudu, že nelze požadovat plnění z dohody, která je neplatná proto, že vycházela ze správního rozhodnutí o nároku oprávněných osob k přijetí náhrady podle zákona o půdě, k níž tento orgán nebyl ve skutečnosti oprávněn, což se zjistilo z následných rozhodnutí správního orgánu. Dovolací soud neshledává, že by uvedený závěr odvolacího soudu byl v rozporu s judikaturou nebo s hmotným právem a nedospěl proto k závěru, že toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Z tohoto důvodu neshledal dovolání přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podle § 243b a § 218 písm. c) o.s.ř. je odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1
a § 146 odst. 3 o.s.ř. Náklady žalovaného, který má na jejich náhradu nárok, spočívají v odměně za zastoupení advokáta žalovaného v dovolacím řízení, vypočtené ze základu 678.657,- Kč, přičemž výše odměny je dvakrát snížena z toho důvodu, že v dovolacím řízení se uskutečnil jen jeden úkon právní pomoci, tj. vyjádření k dovolání, a že odvolání bylo odmítnuto (§ 3 odst. 1 bod 6 ., § 15 a § 14 , § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb. , kterou se stanoví paušální sazby odměn za zastupování účastníků advokátem … ), a z paušální částky hotových výdajů 300,- Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a o náhradách advokátů … .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu