Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3706/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2007, č.j. -83, kterým tento soud uložil společnosti Z.-V.P. a. s. (dále též jen „společnost“) povinnost vydat navrhovateli opis seznamu akcionářů, kteří byli ke dni 29. března 2004 majiteli akcií společnosti.

Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že k převodu akcií společnosti je podle jejích stanov zapotřebí souhlasu zvláštního orgánu, odlišného od představenstva a že společnost neprokázala oznámení nesouhlasu představenstva s převodem svých akcií z Č. k. a. na navrhovatele Č. k.a.. Dovodil, že podle článku 6 odst. 2 stanov společnosti je k převodu akcií společnosti třeba souhlasu představenstva, jehož rozhodnutí musí být učiněno v písemné formě a musí být podepsáno (alespoň) třemi členy představenstva a že společnost Č. k.a. nesouhlas s převodem oznámila.

Ačkoli podmínky pro převod akcií určené stanovami nebyly splněny – pokračoval odvolací soud – je smlouva o převodu akcií společnosti z Č. k. a. na navrhovatele ze dne 24. března 2003 platná, neboť navrhovatel při nabytí akcií jednal v dobré víře (§ 156 odst. 4 věta druhá zákona č. 513/1996 Sb., obchodního zákoníku; dále též jen „obch. zák.“). Jeho dobrá víra vyplývá podle odvolacího soudu nejen z toho, že tvrdí, že se stal majitelem akcií společnosti, ale i z toho, že Č. k.a. prostřednictvím svého představenstva dne 8. září 2003 „čestně prohlásila“, že představenstvo společnosti ve lhůtě dvou měsíců od doručení žádosti (tj. do 24. března 2003) nerozhodlo o udělení souhlasu a že tedy – podle ustanovení § 156 odst. 4 věty osmé obch. zák. – platí, že souhlas byl udělen. Odvolací soud uzavřel, že navrhovatel se stal akcionářem společnosti a byl oprávněn požadovat, aby mu společnost vydala opis seznamu akcionářů.

Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, domnívajíc se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam – přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení , (dále též jen „“). Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení ) a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud ji neseznámil se svým právním názorem na věc (odlišným od právního názoru soudu prvního stupně), čímž jí znemožnil „tvrdit jakékoli skutečnosti, navrhovat důkazy či jakkoli jinak právně argumentovat ke zpochybnění závěru, že žalobce jednal při nabývání akcií v dobré víře“. Odvolací soud tím porušil „zásadu dvojinstančnosti řízení“ Rozhodnutí odvolacího soudu má dovolatelka za nepředvídatelné, neboť „odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce úplně jinak, než jej posoudil soud prvního stupně a úplně jinak než uváděli ve sporu jak žalobce tak žalovaný“. Tímto postupem bylo dotčeno ustanovení a d a „prolomeno“ právo na spravedlivý proces.

Nesprávnost právního posouzení věci spočívá podle názoru dovolatelky v tom, že dovolací soud presumoval dobrou víru navrhovatele, neboť vycházel z názoru, že „to, že navrhovatel nebyl v dobré víře, by muselo být prokázáno“. S poukazem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. , dovolatelka namítá, že neupravuje-li příslušný právní předpis domněnku, že určitá osoba je ohledně určitých skutečností v dobré víře, stíhá povinnost prokázat dobrou víru tu osobu, které je dobrá víra ku prospěchu. Ustanovení § 156 odst. 4 obch. zák. (ani jiné zákonné ustanovení) nestanoví, že je třeba dobrou víru nabyvatele akcií předpokládat. V projednávané věci měl tak svou dobrou víru navrhovatel prokazovat.

Dospěl-li odvolací soud k názoru o dobré víře navrhovatele z toho, že Č. k. a. „čestně prohlásila“, že představenstvo dovolatelky v zákonné lhůtě nerozhodlo o udělení souhlasu s převodem akcií, je „i v tomto směru“ jeho právní posouzení nesprávné, neboť dobrou víru nabyvatele akcií je nutné posuzovat vždy ve vztahu k okamžiku, kdy došlo k uzavření smlouvy o převodu akcií, nikoli ve vztahu k okamžiku vyhotoveníy datované téměř pět měsíců po uzavření smlouvy.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení a b/ , Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení ; proto je podle ustanovení a odmítl.

Učinil tak proto, že dovolatelka výhradami proti postupu odvolacího soudu uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , jehož prostřednictví přípustnost dovolání podle ustanovení založit nelze.

Z ustanovení se totiž podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (, věta první, ), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. ).

Dále pak proto, že z napadeného rozhodnutí nelze nikterak dovodit, že by odvolací soud závěr o dobré víře navrhovatele při nabytí akcií dovolatelky vybudoval na její presumpci. Odvolací soud naopak uzavřel, že dobrá víra navrhovatele vyplývá z provedeného důkazu (dovozuje, že byla prokázána tím, že navrhovatel – vycházející z čestného prohlášení České konsolidační agentury – předpokládal, že představenstvo společnosti v zákonné lhůtě nerozhodlo o udělení souhlasu s převodem akcií).

V řešení otázky existence dobré víry navrhovatele při nabytí akcií společnosti – na které je rozhodnutí odvolacího soudu založeno – Nejvyšší soud zásadní právní význam neshledává, neboť jde o posouzení důsledků konkrétního právního úkonu, které má význam právě a jen pro projednávanou věc, nikoli z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž závěry odvolacího soudu co do existence dobré víry navrhovatele nejsou ani v rozporu s aplikovatelným hmotným právem (§ 156 odst. 4 obch. zák.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání společnosti bylo odmítnuto a navrhovateli v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2009

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu