Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
99036D1E24BBE138C1257A4E0068D616.html
HTML · 10.57 KB
No categories available
20 Cdo 168/2009
U S N E S E N Í
I. Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením z 30.11.2007, č.j. 33 Nc 6812/2002-79, zastavil exekuci nařízenou usnesením z 26. 6. 2002, č.j. 33 Nc 6812/2002-9, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze z 30.9.2002, č.j. 20 Co 490/2002-29 (výrok I.); dále pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a že oprávněný je povinen zaplatit na nákladech exekuce Mgr. J. F., soudnímu exekutorovi, částku 3.000,- Kč (výrok III.).
V záhlaví uvedeným usnesením městský soud k odvolání oprávněného rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a dále rozhodl, že oprávněný, povinná ani soudní exekutor nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním (jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ a odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.), a to v tom rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil III. výrok usnesení soudu prvního stupně, tedy výrok, jímž byl oprávněný zavázán k zaplacení nákladů exekuce. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, „že v rozhodování soudů dosud nebyla vyřešena otázka, zda lze po zániku pověření jednoho exekutora vymožením pohledávky a nákladů exekuce rozhodnout o jeho vyloučení a pověřit jiného exekutora, který nemá vymáhat již co, a uložit oprávněnému, aby takto pověřenému exekutorovi uhradil již vymožené náklady jedné a téže exekuce.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.
Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení o nákladech exekuce, stejně jako usnesení o nákladech řízení, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998 pod č. 61, a – jmenovitě ve vztahu k nákladům exekuce – usnesení téhož soudu z 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005 pod č. 70).
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že povinné, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., náklady dovolacího řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu