Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1516/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně A. C. L., zastoupené Mgr. M. S., advokátem, proti žalovaným                        1) L. Š., 2) L. Š., a M. Š., všech tří zastoupených JUDr. J. Č., advokátem, a 3) M. A., zastoupené Mgr. M. Z., advokátem, o zaplacení částky 2,356.487,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání  prvního a druhého žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v  Praze ze dne 29. srpna 2006, č. j. -298, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. června 2005, č. j. -189, uložil prvnímu a druhému žalovaným zaplatit žalobkyni částku 1,836.325,37 Kč, úroky z prodlení od 1. ledna 1999 do 10. října 2000 ve výši 520.161,87 Kč a 16% úrok z prodlení z částky 1,836.325,37 Kč od 11. října 2000 do zaplacení a náhradu nákladů řízení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost ostatních z nich, přičemž žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení této pohledávky vůči druhému žalovanému jen do výše ceny jimi nabytého dědictví (výrok I.), žalobu vůči třetí žalované zamítl (výrok II.) a žalobkyni uložil zaplatit  třetí žalované náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku ze skutkových zjištění, podle kterých:

1) dne 26. února 1996 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně Č. s., a. s. (dále též jen „spořitelna“) a prvním žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, ve znění dodatků č. 1 až 3 (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které byl prvnímu žalovanému poskytnut úvěr ve výši 1,578.075,56 Kč, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Strany si sjednaly, že úvěr lze použít pouze k „restrukturalizaci dříve poskytnutého úvěru J. A.“. Úvěr byl vyčerpán, nebyl však zcela vrácen, dlužná částka představuje žalovanou částku;

2) splnění závazku prvního žalovaného bylo zajištěno ručením M. Š. (původně druhé žalované, zemřelé 3. května 2002) založeným prohlášením o ručitelském závazku ze dne 26. února 1996. Procesními nástupci M. Š. jsou L. Š., a M. Š., (dále jen „druhý žalovaný“) jako její dědici;

3) kupní smlouvou ze dne 7. července 1995 uzavřenou mezi prvním žalovaným a M. Š. jako kupujícími a J. A. (původně třetím žalovaným) jako prodávajícím (dále jen „kupní smlouva“) prodal J. A. nemovitost - restauraci s prodejnou a pozemky zapsanými na LV u Katastrálního úřadu R. (dále jen „předmětné nemovitosti“) kupujícím a vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí;

4) dne 26. února 1996 byla uzavřena mezi prvním žalovaným a M. Š. jako vlastníky a spořitelnou smlouva o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem (dále jen „zástavní smlouva“), v níž bylo zřízeno zástavní právo k těmto nemovitostem ve prospěch spořitelny k zajištění úvěru poskytnutého prvnímu žalovanému; zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí;

5) J. A. dopisem ze dne 15. ledna 1996 od kupní smlouvy odstoupil, kupní smlouva byla od počátku zrušena a vlastníkem předmětných nemovitostí se následně stala na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 15. května 2001 M. A.;

6) přípisem ze dne 20. listopadu 1998 spořitelna podle článku XI. bodu 4 smlouvy o úvěru tuto vypověděla.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou uzavřenou podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)           a žalobkyně má právo na zaplacení dlužných splátek úvěru, úroků, smluvní pokuty a úroků z prodlení v žalované výši.

Námitku prvního žalovaného, že úvěr byl vázán na předmětné nemovitosti,                  jejichž vlastníkem po odstoupení od kupní smlouvy se stal opět J. A. nepovažoval za důvodnou s tím, že účel, ke kterému dlužník může poskytnuté peněžní prostředky použít, není nijak omezen a dohoda o tom, že úvěr bude použit na restrukturalizaci úvěru J. A. zákonu neodporuje. I když první žalovaný z úvěru splatil část kupní ceny předmětných nemovitostí, není zde žádná vazba na tyto nemovitosti a změna v osobě jejich vlastníka nemá na závazek prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru vliv. Sjednaný účel smlouvy slouží k ochraně věřitele, který má v případě nedodržení účelu úvěru právo odstoupit od smlouvy.

Nepřisvědčil ani výhradě, podle níž měl J. A. dopisem z 15. listopadu 1996, kterým sdělil, že po převodu nemovitostí zpět na jeho osobu bude pokračovat ve splátkách úvěru, převzít dluh či k němu přistoupit. Bez ohledu na to, zda byl dopis spořitelně skutečně doručen, neměl zákonné náležitosti ani jednoho z těchto právních úkonů. Co se týče druhého žalovaného, uzavřel s odkazem na ustanovení § 303 a § 306 obch. zák., že odpovídá za závazek prvního žalovaného pouze do výše ceny nabytého dědictví. Ve vztahu ke třetí žalované neshledal nárok po právu.

Vrchní soud v  Praze, poté, kdy usnesením ze dne 27. ledna 2006,                                     č. j. -284, připustil v souladu s ustanovením (dále jen „ “), aby do řízení na místo původní žalobkyně vstoupila společnost A. C. L., k odvolání prvního a druhého žalovaného dovoláním napadeným rozsudkem odvolání proti druhému a třetímu výroku soudu prvního stupně, tj. v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto ve vztahu ke třetí žalované, odmítl (první výrok), ve zbývající části jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje je za správné. Námitku, podle níž spořitelna porušila své povinnosti ze smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy, když umožnila převod zastavené nemovitosti zpět na původního vlastníka, nepovažoval za důvodnou, neboť nešlo o faktický převod vlastnického práva k nemovitosti, k němuž by musela dát podle smlouvy souhlas, ale o obnovení vlastnického práva původního vlastníka J. A. Další změna v osobě vlastníka předmětných nemovitostí rovněž nebyla realizována kupní smlouvou, ale podkladem pro změnu v osobě vlastníka na třetí žalovanou byla dohoda o vypořádání společného jmění manželů. Ani v tomto případě tedy nebyla změna vlastníka vázána na souhlas spořitelny. Dovozují-li odvolatelé jakékoli vazby úvěru na předmětné nemovitosti, pak k tomu odvolací soud uvedl, že předmětný úvěr, jímž byl zaplacen původní úvěr poskytnutý J. A. byl jen částečnou úhradou kupní ceny a nešlo o způsob úhrady celé kupní ceny; ve smlouvě o úvěru žádná vazba na předmětné nemovitosti není zmíněna. Pokud v důsledku porušení povinností kupujících došlo k odstoupení prodávajícího od kupní smlouvy, je otázka vypořádání jen věcí účastníků kupní smlouvy; spořitelna účastníkem tohoto vztahu nebyla.

Nepřisvědčil rovněž námitce týkající se hodnocení prohlášení J. A. v dopise z 15. listopadu 1996 a zdůraznil, že přistoupení k dluhu by nic nezměnilo na postavení dlužníka, neboť přistoupivší dlužník stojí pouze vedle existujícího dlužníka a na existenci závazku původního dlužníka to nic nemění, pouze oba dlužníci jsou vázáni společně a nerozdílně. K převzetí dluhu stanoví zákon obligatorně v ustanovení písemnou dohodu mezi dlužníkem a třetí osobou. Žádná taková dohoda však prokázána nebyla. Navíc je převzetí dluhu podmíněno souhlasem věřitele.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali společně první a druhý žalovaný dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení  a co do důvodu na ustanovení , jehož prostřednictvím namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé mají za to, že zásadní pro posouzení věci je jednání původního                věřitele - spořitelny, neboť ta svou nečinností zavinila, že se první žalovaný ocitl v situaci, kdy „vrátil“ předmětné nemovitosti, ale jemu kupní cena vrácena nebyla, naopak je po něm znovu vymáhána jako dluh ze smlouvy o úvěru. Namítají, že soudy se nezabývaly tou skutečností, proč byla smlouva o úvěru uzavřena. Dovolatelé vyjadřují přesvědčení, že ponechala-li si strana, která účelově odstoupila  od kupní smlouvy, „obojí plnění“, pak je takový postup v rozporu dobrými mravy a nepožívá právní ochrany. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil  a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.

Námitky dovolatelů se netýkají správnosti posouzení smlouvy o úvěru, práv a povinností, které z této smlouvy vyplývají pro smluvní strany, ani posouzení ručitelského závazku, ale důsledků odstoupení J. A. od kupní smlouvy k předmětným nemovitostem. Závěr odvolacího soudu o povinnosti žalovaných zaplatit žalovanou částku byl učiněn ze smlouvy o úvěru (v případě prvního žalovaného) a z ručitelského závazku (v případě druhého žalovaného), a tyto závěry dovolatelé nezpochybňují.

Námitka, podle níž odvolací soud pochybil, pokud v jednání J. A. neshledal rozpor s dobrými mravy, se připíná k jednání J. A. právě jako prodávajícího z kupní smlouvy. Odvolací soud se však posouzením této smlouvy nezabýval a nehodnotil ji, když předmětem sporu nebylo právo z kupní smlouvy, nýbrž ze smlouvy o úvěru a z prohlášení ručitele. Proto se ani dovolací soud nemohl zabývat tvrzenou nesprávností právního posouzení jednání prodávajícího z kupní smlouvy.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání prvního a druhých žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. března 2009

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu