Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3504/2006

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. 669 (ve spoluvlastnických podílech uvedených v žalobě) – (dále „předmětný pozemek“), který spolu  s domem č. p. 10 a dalšími dvěma pozemkovými parcelami č. 285 a č. 244 v k. ú. H. nad M., s nimiž tvoří celek, byl předmětem přídělu pro jejich právní předchůdce podle rozhodnutí příslušného orgánu ze dne 14. října 1949; od tohoto data předmětný pozemek jejich právní předchůdci a posléze žalobci drželi a užívali jako vlastní. V roce 2002 zjistili, že jako vlastnice pozemku je v příslušném katastru nemovitostí zapsána Česká republika.

Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. prosince 2004, č. j. -63, zamítl žalobu „kterou se žalobci domáhají určení, že první a druhý žalobce jsou vlastníky jedné ideální čtvrtiny, první žalobce vlastníkem jedné ideální čtvrtiny a třetí žalobkyně vlastníkem jedné ideální poloviny pozemkové parcely č. 669 – zahrady o výměře 813 m2 v katastrálním území a obci H. nad M. nyní zapsané na LV č. 10002 u Katastrálního úřadu L. k., Katastrální pracoviště L.“; dále rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že právním předchůdcům žalobců přidělil Osidlovací úřad a Fond národní obnovy v P. rozhodnutím ze dne 14. října 1949 v tamním katastru rodinný domek č. p. 10 s parcelami zapsanými ve vložce č. 10 pozemkové knihy. Parcela č. 669 v tomto rozhodnutí uvedena nebyla, přičemž za nabývací titul a tedy „vkladuschopnou listinu“ nelze považovat „návrh na příděl MNV v H.“ ze dne 15. května 1949. Právní předchůdci žalobců, a dále sami žalobci, zmíněnou pozemkovou parcelu od roku 1947 nepřetržitě užívali, obhospodařovali a byli přesvědčeni, že vlastnické právo k ní vydrželi. V této souvislosti soud první stupně zdůraznil, že k vydržení vlastnického práva nepostačuje vnitřní přesvědčení, že držitel věci je jejím vlastníkem; toto přesvědčení musí být podloženo objektivními skutečnostmi. Provedl analýzu institutu vydržení vlastnického práva podle právní úpravy platné v rozhodné době v aplikaci na daný případ a konstatoval, že „právními tituly vzniku vlastnického práva na základě vydržení mohly být pouze ty, na jejichž základě se právo nabývalo a z nějakého důvodu k nabytí nedošlo. Žádný z jím uvažovaných právních předpisů však za takový titul neuznával samotné faktické užívání od tzv. nepaměti, aniž by tomu vlastník bránil“. Uzavřel, že žalobci neprokázali existenci právního titulu, a chybí tak základní předpoklad k tomu, aby faktické užívání sporného pozemku mohlo být uznáno za držbu způsobilou k vydržení vlastnického práva.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec jako soud odvolací (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 23. listopadu 2005, č. j. -92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dokazování doplnil v rozsahu dále uvedeném, odkázal na rozhodující zákonná ustanovení vztahující se k institutu vydržení vlastnického práva v rozhodné době a dospěl k totožnému právnímu závěru jako soud prvního stupně. Kromě dalšího uvedl, že „je mimo pochybnost, že pozemková parcela 669 je obsažena v návrhu na příděl a že tento návrh nejpozději dne 18. 5. 1949 je znám R. B., který ho podepisuje. Návrh na příděl je nutno posoudit právě jen jako návrh“. Jestliže však předmětem konečného rozhodnutí o přídělu pozemek č. 669 nebyl, nelze uvažovat o tom, že by právní předchůdci žalobců měli k dispozici platný právní titul. Uzavřel, že na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně nemohly mít vliv ani odvolací námitky žalobců týkající se úhrady přídělové ceny a skutečnosti týkající se dalších pozemkových parcel specifikovaných v dědickém spise Státního notářství v L. sp. zn. , kterým odvolací soud doplnil dokazování. Z tohoto spisu učinil zjištění, že usnesením ze dne  27. února 1963, č. j.  D 79/63-8, bylo ve vztahu k jedné polovině domu č. p. 10 v H. nad M. se stavební parc. č.  244 a jedné polovině pozemkové parcely č. 285 - zahrady a jedné polovině pozemkové parcely č. 1434 – role potvrzeno nabytí uvedených nemovitostí R. B. a B. K. stejným dílem. Ze spisu Státního notářství v L. sp. zn. 2 N 902/77, jímž odvolací soud doplnil dokazování, pak zjistil, že A. B. kupní smlouvou ze dne 12. 12. 1977 prodala ideální polovinu domu č. p. 10 v H. a ideální polovinu stavební parcely č. 244, pozemku parc. č. 285 – zahrady, pozemku parc. č. 1434/1 – pastviny a pozemku parc. č. 1434/2 rovným dílem B. K. a manželům R. a E. B.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli  o (dále jen „OSŘ“) a uplatnili dovolací důvod uvedený v . Uvedli, že se domáhali určení vlastnictví k pozemkové parcele, jež byla součástí přídělu ze dne 14. října 1949. K tomu předložili listinné důkazy z nichž plyne, že parcela byla přidělena jejich právním předchůdcům, ti z ní platili přídělovou cenu a drželi ji od okamžiku, kdy jim byla přidělena. Teprve v roce 2003 se dozvěděli, že vlastnické právo je zapsáno ve prospěch státu, avšak v průběhu celého řízení žalovaný nepředložil žádný důkaz, který by o vlastnictví státu svědčil. Dnem převzetí přídělu tedy žalobcům, resp. jejich právním předchůdcům započala běžet vydržecí doba. Soud prvního stupně uvedl, že „žádný předpis za titul nabytí vlastnictví vydržením neuznává samotné faktické užívání,“ a dovozoval, že žalobci neprokázali existenci právního titulu jako předpokladu způsobilé držby. Totožný názor zaujal odvolací soud, který nepřijal ani námitku žalobců, že za předmětný pozemek řádně zaplatili. Je zřejmé, že si soudy nesprávně vyložily otázku nabytí vlastnictví vydržením, tvrdí-li, že žalobci nemají k držbě žádný právní titul. Opomíjejí, že podstatou vydržení není titul k držbě, ale držba samotná. Držba spočívá v tom, že někdo z pravděpodobných důvodů pokládá věc, kterou drží za svou, a tím je poctivým držitelem. Pozemek byl součástí návrhu na příděl a došlo k zaplacení přídělové ceny, jde tedy o více než jen pravděpodobný důvod pro to, aby žalobci pokládali pozemek za svůj. Dovolatelé otázku vydržení vlastnického práva podrobně analyzují z hlediska , , a obecného zákoníku občanského. Pokud soud vyšel z toho, že žalobci sice pozemek užívali, v čemž jim stát nebránil, a uzavřel, že to však samo o sobě nebylo důvodem pro vydržení vlastnictví, jde o úvahu nemající oporu v  důkazech. Nejen že žalobci nikdy nic takového netvrdili, neboť pozemek užívali jako vlastníci, ale stát se do roku 2003 jako vlastník nikdy nechoval,  naopak vždy s žalobci jednal jako s vlastníky; a nečinil tak ani po roce 1972, kdy byla vydána konečná přídělová na níž je parcela č. 669 konkrétně uvedena. Nesprávný je závěr odvolacího soudu, který hodnotil otázku dobré víry i ve vztahu k výměrám pozemků. Pro závěr ohledně části parcel č. 8/1, 9, a 8/2, které měly být sloučeny do parcely č. 1434, neměl žádný podklad v listinných důkazech. Tyto parcely se nacházejí v úplně jiné lokalitě než parcela č. 669. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci) ve lhůtě uvedené v , přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání žalobců není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v .

Dovolání může být podle – jak uvedeno již výše – přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]; z důvodu uvedeného v je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto  podle a (srov. ). Dovolací důvod podle totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod podle způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu   po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078).

Jestliže tedy žalobci v dovolání vytýkají odvolacímu soudu, že jeho závěry (konkretizované v dovolání) nemají oporu v provedených listinných důkazech, vystihují tím dovolací důvod podřaditelný , jenž však v předmětné věci přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu založit nemůže.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.  září 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457, a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Dovolání nevymezuje jednoznačně právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu, a taková otázka se z obsahu dovolání ani nepodává. Dovolání popisuje především skutkový základ projednávané věci, provádí rozbor zákonných ustanovení obecného zákoníku občanského upravujících institut vydržení vlastnického práva a dále obsahuje okolnosti podřaditelné dovolacímu důvodu podle .

Dovolací, a v zásadě jediný zobecňující, poukaz na právní názor odvolacího soudu ve směru, že „držba  podmiňující vydržení, je vždy podmíněna právním titulem“, nemůže v souzené věci založit přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu již z toho důvodu, že na řešení takto vymezené otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a takový právní závěr z rozsudku odvolacího soudu ani nevyplývá. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se totiž podává toliko to, že neshledal na straně právních předchůdců žalobců platný právní titul, jenž by zakládal řádnou držbu jakožto jednu z podmínek vydržení vlastnického práva podle § 1460 obecného zákoníku občanského. Jestliže pak předmětný pozemek parc. č. 699 nebyl uveden ani v nabývacích titulech žalobců (dědickém rozhodnutí vydaném ve věci vedené u Státního notářství v L. pod sp. zn. a kupní smlouvě ze dne

12. 12. 1977), přičemž skutkovými zjištěními odvolacího soudu je v tomto směru dovolací soud vázán, není závěr odvolacího soudu o absenci právního titulu žalobců podmiňujícího vydržení vlastnického práva ani v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud tak ani po zvážení všech kritérií rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významný neshledal.

Protože dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z , , a a skutečnosti, že žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. března 2009

JUDr. Marie  Rezková,v.r.

předsedkyně senátu