Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
A011C2DAEE80EDC4C1257A4E00653BF0.html
HTML · 14.11 KB
No categories available
30 Cdo 919/2007
U S N E S E N Í
3 Cmo 383/2005 -95, takto:
Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Praze usnesením v záhlaví označeným k odvolání žalobkyně rozhodl tak, že zamítl její návrh na přerušení řízení (výrok I.), potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2005, č. j. 22 Cm 274/2004 -43, jímž bylo ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. zastaveno řízení s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Č. t. ú., rozhodnuto o vrácení soudního poplatku a o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ve věci, v níž se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 898.932.712,39 Kč s příslušenstvím jako sporné ceny služby propojení telekomunikačních sítí mezi nimi v období od 1. 1. 2001 do 26. 11. 2001, není dána pravomoc k rozhodování soudu, nýbrž jinému orgánu – Č. t. ú. V odůvodnění uvedl, že z § 78 odst. 6 zákona č. 151/2000 Sb. , o telekomunikacích a o změně jiných zákonů vyplývá, že ve sporech v oblasti cen za propojení rozhoduje Č. t. ú., jeho působnost všeobecná i působnost v oblasti přístupu a propojování veřejných telekomunikačních sítí a v oblasti cen je vymezena dále i v ustanoveních § 95 odst. 1 písm. c) , odst. 4 písm. a) a odst. 7 písm. c) tohoto zákona.
Žalobkynino dovolání směřuje proti výrokům II. a III. napadeného usnesení odvolacího soudu. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. a podává je z toho důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. Namítá, že odvolacím soudem užitá ustanovení zákona o telekomunikacích „neposkytují dostatečnou oporu pro závěr, že rozhodování předmětného sporu je v pravomoci českého telekomunikačního úřadu“. Domnívá se, že je dána pravomoc obecného soudu. V podání, označeném jako „Doplnění dovolacího důvodu“, poukazuje na to, že zákon o telekomunikacích byl od 1. 5. 2005 nahrazen zákonem č. 127/2005 Sb. , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů. Opakuje námitku, obsaženou již v žalobě, že účastníci uzavřeli smlouvu o propojení dne 17. 12. 1997 dobrovolně jako podnikatelé. Nárok na zaplacení ceny za propojení do mobilní sítě, jehož přiznání žalobkyně požaduje, je tedy nárokem z obchodního závazkového vztahu. Protože tento nárok časově předchází počátek účinnosti zákona o elektronických komunikacích a jde o nárok z obchodního vztahu, není sporem o povinnosti uložené posledně uvedeným zákonem ve smyslu § 127 odst. 1 cit. zákona.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukazuje na ustanovení § 136 odst. 1 zákona o elektrických komunikacích, podle něhož se tímto zákonem řídí i právní vztahy v oblasti elektronických komunikací vzniklé dle dosavadních právních předpisů. Z toho plyne, že rovněž zmocňovací ustanovení § 127 odst. 1 cit. zákona se vztahuje i na spory týkající se takových dříve vzniklých právních vztahů v oblasti elektronických komunikací. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř. o. s. ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání, jež je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , není důvodné.
Podle § 78 odst. 6 zákona č. 151/2000 Sb. , o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, o sporech v oblasti cen za propojení rozhoduje Ú. (Č. t. ú.) podle zvláštního předpisu, jímž je zákon č. 526/1990 Sb. , o cenách, ve znění pozdějších předpisů. I když nárok žalobkyně vznikl za účinnosti tohoto zákona, je třeba jej posuzovat podle zákona č. 127/2005 Sb. , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, a to s přihlédnutím k § 136 odst. 1 , podle něhož se tímto zákonem řídí i právní vztahy v oblasti elektronických komunikací vzniklé podle právních předpisů platných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Mýlí se proto dovolatelka, pokud se domnívá, že nelze užít ustanovení § 127 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. , podle něhož předseda R. (Č. t. ú., zřízeného podle § 3 tohoto zákona) rozhoduje spory mezi osobami vykonávajícími komunikační činnosti (§ 7 ) na základě kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona jsou komunikačními činnostmi poskytování služeb elektronických komunikací. Uvedenému úřadu, resp. předsedovi jeho R., proto přísluší rozhodnutí o nároku žalobkyně na zaplacení ceny za služby propojení telekomunikačních sítí účastníků.
To je ostatně ve shodě i s usnesením Zvláštního senátu ze dne 5. listopadu 2008, č. j. Konf 21/2007 -107, vydaným ve věci týchž účastníků, jež vychází z toho, že příslušným k rozhodnutí o zaplacení ceny za propojení veřejných telekomunikačních sítí je předseda Č. t. ú. (zde jeho R.), když zákon č. 127/2005 Sb. v tomto ohledu nic odchylného nestanoví (srv. § 136 odst. 1 cit. zákona). Pro stručnost lze proto v bližším odkázat na odůvodnění označeného usnesení.
Pro úplnost třeba dodat, že je to ve shodě i s usnesením Ústavního soudu ze dne 24. února 2009, sp. zn. I. ÚS 1393/07 , jímž byla m. j. ústavní stížnost žalobkyně proti uvedenému usnesení Zvláštního senátu odmítnuta, a na jehož odůvodnění lze v bližším rovněž odkázat.
Z vyloženého je zřejmé, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. o. s. ř. zamítl, krom dovolání, směřujícího proti výroku III. usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, jež občanský soudní řád v § 236 – 239 o. s. ř. o. s. ř. vůbec nepřipouští, a které proto odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, resp. odmítnuto, takže je ve smyslu cit. ustanovení povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč (odměna určená podle § 14 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ) a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Celkovou částku 800,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalované v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) k rukám advokáta, který žalovanou v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.
předseda senátu