Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1049/2007

U S N E S E N Í

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 5.12.2003, č.j. -8, jímž okresní soud nařídil (podle svého vykonatelného rozsudku ze 17.10.2001, č.j. -319) na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora. S odvolací námitkou, že „podkladem pro nařízení exekuce může být toliko rozhodnutí vydané v rámci předpisů V. z. p. ČR, nikoli trestněprávního rozsudku“, se odvolací soud (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ) vypořádal závěrem, že „je nepřípustné, aby cestou námitek proti nařízení exekuce byly uplatňovány takové formální vady nalézacího řízení, které mohou být namítány jenom opravným prostředkem proti vydanému exekučnímu titulu.“

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení ve spojení s ustanovením , odst. 3 , povinný namítá existenci vady řízení podle , již spatřuje ve skutečnosti, že exekuce byla nařízena přesto, že k vydání vykonávaného rozhodnutí nebyla dána pravomoc soudů. Ta je ve věcech zdravotního pojištění podle jeho názoru svěřena „ ustanovením a následujících o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“ příslušnému „správnímu orgánu“, tedy zdravotní pojišťovně, jež vydává rozhodnutí „která jsou exekučním titulem podle “ Pojišťovna tedy „fakticky nemohla uplatňovat škodu, nýbrž svůj nárok ze smluvního či zákonného vztahu k pojištěnci.“ Rozhodnutím podle § 228 trestního řádu „trestní soud v podstatě rozhodoval o větším rozsahu práv než mu fakticky příslušelo“, dovolatel proto navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a „zastavení řízení z důvodu nedostatku podmínky řízení dle ve spojení s věta první a “

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (, odst. 3 ve spojení s ustanovením , odst. 2 ), daný tím, že napadené usnesení je – pokud jde o řešení otázky, zda je při nařízení exekuce relevantní nedostatek pravomoci (v daném případě soudu) k vydání rozhodnutí, jehož výkon je navrhován – v rozporu s dosavadní publikovanou (rozhodnutí sp. zn. Nejvyšší soud sice vydal, to však civilním kolegiem k uveřejnění do Sbírky rozhodnutí přijato nebylo) judikaturou.

Jelikož vady podle ustanovení , odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( věta druhá ), ve skutečnosti, tedy posuzováno podle obsahu, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení ( věta první ), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že „je nepřípustné, aby cestou námitek proti nařízení exekuce byly uplatňovány takové formální vady nalézacího řízení, které mohou být namítány jenom opravným prostředkem proti vydanému exekučnímu titulu“, že se tedy soud při nařizování exekuce případným nedostatkem pravomoci nalézacího soudu k vydání titulu zabývat nemůže.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Dovolání je (přes nesprávný odkaz na namísto předpisu správného, totiž o veřejném zdravotním pojištění) důvodné.

Jak starší (srov. rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981 a č. 6/1984 pod poř. č. 21 a 27) tak současná (viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14.4.1999, sp. zn. , uveřejněného v téže sbírce č. 1/2000 pod poř. č. 4, str. 14/44 ) soudní praxe je jednotná v závěru, že jedním z kritérií, která soud zkoumá při nařízení exekuce, je to, zda rozhodnutí či jiný titul, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc.

Pokud jde o pravomoc k řízení ve věcech pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, dospěla judikatura (viz usnesení Nejvyššího soudu z 9.1.2003, sp. zn. , uveřejněné v téže sbírce č. 7-8/2003 pod poř. č. 65, str. 331/555) k názoru, že k rozhodování v těchto věcech je dána pravomoc zdravotních pojišťoven; uvedený judikát přitom není důvod nepoužít i pro danou věc, jelikož v něm zmíněné ustanovení je v části zakotvující pravomoc zdravotních pojišťoven identické s ustanovením účinného v době vydání zde vykonávaného titulu.

Z hlediska zkoumání existence pravomoci k vydání exekučního titulu není důvodu rozlišovat mezi případy, kdy nedostatkem takové pravomoci trpí řízení civilní (podle ), a případy, kdy je stejným neodstranitelným nedostatkem podmínky stiženo tzv. řízení adhezní probíhající podle § 228 trestního řádu v rámci řízení trestního. Trestněprávní praxe (srov. zhodnocení trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR č. Tpjf 50/81 z 8.7.1982, uveřejněné v téže sbírce č. 7-8/1982 pod poř. č. 29, str. 203/389 a 204/390, a zhodnocení téhož kolegia č. Tpjf 46/86 ze 17.3.1987, publikované ve stejné sbírce č. 7-8/1987 pod poř. č. 35) i literatura (viz Šámal, P., a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C.H.BECK, 2006, s 1837) vysvětlují pojem „majetková škoda“, jejíž náhrada může být přiznána podle § 228 trestního řádu, jen jako „takovou škodu, jejíž náhradu lze uplatňovat v adhezním řízení právě proto, že toto řízení v podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení (resp. řízení před jiným příslušným orgánem), v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Proto v adhezním řízení může být podle § 43 odst. 3 trestního řádu uplatňován a soudem podle téhož předpisu přiznán jen takový nárok na náhradu škody, který je obecně možné uplatňovat a přiznat i v občanskoprávním řízení, tj. projednat a rozhodnout o něm ve smyslu (resp. v řízení před jiným příslušným orgánem). Z tohoto důvodu, zdůrazňuje se v uvedeném komentáři, nelze v adhezním řízení přiznat např. náhradu škody spočívající ve zkrácení daně, či jiné povinné platby podle trestního zákona – tedy ustanovení, podle nějž byl odsouzen povinný – protože tato se neuplatňuje ani v občanskoprávním řízení (srov. občanskoprávní rozhodnutí uveřejněná pod č. R 52/1998 a R 26/1999), nýbrž na její nedoplatek vydá finanční úřad či jiný oprávněný orgán (zde Všeobecná zdravotní pojišťovna) platební výměr dle zákona (zde dle ), který je sám o sobě podkladem pro doplacení a vymáhání zkrácené platby a zároveň exekučním titulem podle (zde )

Z uvedeného plyne, že nedostatek pravomoci soudů k vydání výroku o náhradě škody v adhezním řízení je při zkoumání předpokladů pro nařízení exekuce stejně relevantní jako nedostatek soudní pravomoci k projednání a rozhodnutí věci v řízení podle ; tento nedostatek ovšem není, jak nesprávně dovozuje povinný, důvodem k zastavení exekučního řízení podle , nýbrž pro zamítnutí návrhu na nařízení exekuce.

Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá ( ), Nejvyšší soud je bez jednání ( ), podle věty za středníkem zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je závazný ( část první věty za středníkem ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. března 2009

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu