Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 892/2007

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 13. září 2005, č. j. -84, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 90.675,- Kč s 8,5% úrokem od 18. 10. 2001 do zaplacení (výrok I.), žalobu

o zaplacení částky 2.150,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 18. 10. 2001 do zaplacení zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výrok II. a IV.).  K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2006, č. j.

-122, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a IV. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není podle , , v platném znění (dále jen „ “), přípustné a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam ( ).

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem ( ). O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí ve věci v projednávaném případě, ale i pro rozhodovací činnosti soudů vůbec (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn.

, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněná

v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 23/1 a C 71/1).

Ze znění citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání podle je přípustné pouze k řešení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel ( ), je  vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. ).

Vzhledem k řečenému jsou proto z hlediska přípustnosti dovolání podle irelevantní námitky žalovaného, že soudy přecenily význam výslechu svědka M. K., že nesprávně hodnotily provedené důkazy (včetně jeho výpovědi) jako nevěrohodné, že neprovedly navržený důkaz jeho peněžními deníky, že nebyl předložen žádný důkaz o tom, že byl držitelem televizních přijímačů nacházejících se v penzionu a že „Protokol z místního šetření“ pořízený svědkem K. posoudily jako důvěryhodný důkaz. Žalovaný tím ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle , jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle vyloučeno. Podstatou těchto námitek jsou totiž výhrady týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že pominul jeho tvrzení, že televizní přijímače nacházející se v penzionu nebyly jeho, ale patřily předchozímu nájemci B., který je zde pouze dočasně ponechal, přehlíží, že odvolací soud nemohl v systému neúplné apelace k této nově tvrzené skutečnosti přihlížet ( ). Z obsahu spisu se nepodává, že žalovaný tuto skutečnost uváděl již před soudem prvního stupně, a ani v průběhu tohoto řízení nevyšla najevo jinak; poprvé ji uplatnil až v odvolacím řízení. V řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že se v penzionu žádné televizní přijímače nenacházely, že mu jeho předchůdce žádné televizní přijímače nepředal a že licenční smlouvy s Ochranným svazem autorským pro práva k dílům hudebním, o. s. uzavřel proto, že pořízení televizních přijímačů plánoval v budoucnu.

Žalovaný spojuje zásadní právní význam napadeného rozsudku s řešením otázky výkladu Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s tímto ustanovením rozšířil okruh poplatníků o uživatele televizních přijímačů a nerozlišil tak mezi jejich držiteli a uživateli. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že poplatníkem televizních poplatků je pouze držitel televizního přijímače ve smyslu

§ 129 obč. zák., za něhož považuje jeho vlastníka. Žalovaný sice v rámci způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o .s. ř. nastolil k dovolacímu přezkumu právní otázku, ta však z napadeného rozsudku nečiní rozhodnutí mající ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Tato právní otázka nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které dosud nebyly řešeny. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. , vyslovil názor, že povinnost platit rozhlasový a televizní poplatek je spojena s jakýmkoli faktickým ovládáním rozhlasového či televizního přijímače, které může držiteli přijímače umožnit příjem veřejnoprávního vysílání, bez ohledu na to, zda držitel přijímač ovládá v přesvědčení, že mu patří nebo ne. Jestliže zákona odkazuje na obč. zák., je nerozhodné, zda jde o držbu oprávněnou či neoprávněnou. Pakliže odvolací soud

ze zjištění, že v penzionu žalovaného bylo v rozhodné době umístěno devět televizních přijímačů, s nimiž žalovaný fakticky disponoval a ohledně nichž uzavřel i licenční smlouvu, dovodil, že žalovaný byl v rozhodné době držitelem televizních přijímačů

ve smyslu , neodchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu a nastolenou právní otázku vyřešil v souladu s hmotným právem.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §  243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle   věty první, , 151 odst. 1 a za stavu, kdy žalobkyni v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. března 2009

JUDr. Blanka  M o u d r á,  v.r

předsedkyně senátu