Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 494/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z  předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně JUDr. R. V., správkyně konkursní podstaty úpadce I., spol. s  r. o., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, o zaplacení 2,779.518,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2006, č. j. -54, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2006, č. j. -54, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. 1. 2006, č. j. -32, zamítl žalobu na zaplacení částky 360.255,- Kč s 2,8% úrokem z prodlení od 2. 4. 2004 do zaplacení a částky 2,419.263,- Kč s 2,8% úrokem z prodlení od 21. 5. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku správkyně konkursní podstaty úpadce I., spol. s r. o., na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Finančního úřadu v J., spočívajícím v tom, že při provádění daňové exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinného (I., s. s r. o.) ho nepoučil, že může požádat banku o uvolnění prostředků z účtu na výplatu mezd svých zaměstnanců, a dále v neoprávněném prodeji movitých věcí potřebných pro zachování podnikatelské činnosti povinného. Soud vyšel ze zjištění, že Finanční úřad v J. (dále jen „FÚ“) vydal dne 25. 2. 2004 dva exekuční příkazy, na jejichž základě byla společnosti I., s. s r. o., (dále jen „společnost“) dne 1. 4. 2005 sražena z účtu u K. b., a. s. částka 193.228,- Kč a téhož dne z účtu u Č., a. s., částka 341.355,50 Kč, a dále byla vedena exekuce prodejem movitých věcí. Žádost o povolení splátek k zaplacení daňového nedoplatku, kterou dne 10. 3. 2004 u FÚ podala společnost a v níž (mimo jiné) uvedla, že provedením exekuce na její účty je ohroženo doplacení nájemného a vyplacení mezd zaměstnancům, byla zamítnuta. Soud dovodil, že na finanční úřad při daňové exekuci se vztahuje ustanovení o poučovací povinnosti, a bylo proto jeho povinností poučit povinného o tom, že dle ustanovení se daňová exekuce za splnění všech zákonných předpokladů nevztahuje na peněžní prostředky uložené na účtu povinného a určené pro výplatu mezd jeho zaměstnancům. Protože finanční úřad povinného nepoučil, dopustil se nesprávného úředního postupu ve smyslu , avšak soud neshledal, že by v důsledku tohoto pochybení vznikla společnosti škoda ve smyslu obč. zák., neboť i v případě splnění poučovací povinnosti by došlo ke zmenšení majetku společnosti, a to právě výplatou mezd zaměstnancům v celkové výši 360.255,- Kč. V postupu finančního úřadu při provádění nepeněžité exekuce pochybení nebylo prokázáno, neboť daňovému dlužníku bylo umožněno provozovat jeho podnikatelskou činnost v minimálním rozsahu.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2006, č. j. -54, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroku z prodlení ve výši 2,8% z částky 360.255,- Kč od 2. 4. 2004 do 6. 8. 2004 a úroku z prodlení ve výši 0,3% z téže částky od 6. 8. 2004 do zaplacení, a ohledně částky 360.255,- Kč jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 360.255,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5% od 6. 8. 2004 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že podle ve spojení s zák. č. 337/92 Sb. bylo povinností FÚ poskytnout povinnému na základě jeho tvrzení o ohrožení výplaty mezd poučení o tom, že může žádat peněžní ústav o výplatu prostředků určených na mzdy na podkladě a 2 Protože FÚ takto nepostupoval, jeho nečinnost je nesprávným úředním postupem ve smyslu zák. č. 82/98 Sb., který je v příčinné souvislosti s tím, že prostředky povinného určené k výplatě mezd byly postiženy exekucí, ač z ní mohly být vyloučeny, a povinnému tak vznikla škoda. Odvolací soud uvedl, že pro vznik škody není podstatné, jak by poškozený sám následně s těmito hodnotami naložil, a úvaha o tom, že by se jeho dalším jednáním jeho majetek o stejnou částku zmenšil, přesahuje rámec odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným. Okolnost, zda a z jakých zdrojů byly mzdy zaměstnancům povinného vyplaceny, není pro rozhodnutí podstatné. Rozhodné je, že v důsledku nesprávného úředního postupu státního orgánu se zmenšil majetek společnosti, neboť o částku postiženou exekucí se snížily jeho finanční prostředky.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. a podává je z důvodů podle ust. a b) Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval její námitkou, že požadavek na úhradu úroků podle ust. zákona o správě daní a poplatků č. (dále jen „ “) nelze vymáhat v řízení o náhradu škody podle z. č. Nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, který není v souladu s odůvodněním v písemném vyhotovení rozsudku. Zásadní námitky vznáší proti závěru, že neposkytnutí poučení správcem daně vůči povinnému o jeho procesních právech a povinnostech je v daném případě nesprávným úředním postupem podle z. č. , který je v příčinné souvislosti se vznikem škody. Poukazuje na znění , podle nějž povinný uplatňuje právo na výplatu prostředků určených na mzdy u peněžního u, a na , jenž stanoví, že při výkonu rozhodnutí soud poskytuje účastníkům a dalším osobám poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Vzhledem k tomu, že podle se pro výkon daňové exekuce použije pouze přiměřeně, dovozuje, že správce daně při vymáhání daňových nedoplatků nemá povinnost a ani nemůže použít jednotlivá ustanovení části šesté v plném rozsahu. Dovozuje, že nepoučení povinného o možnosti uplatnit u banky výplatu částek určených na mzdy zaměstnanců není nesprávným úředním postupem správce daně. Kromě toho náplň činnosti správce daně lze odvodit z definice správy daně a tomu odpovídá i organizační uspořádání finančních úřadů. Upozornění na možnost ohrožení výplaty mezd zaměstnancům za únor 2004 bylo uvedeno v žádosti o povolení splátek z 10. 3. 2004, kterou však vyřizoval jiný organizační útvar správce daně v jiném řízení než v daňové exekuci. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zpochybňuje jeho včasnost a poukazuje na to, že soud není vázán právním zdůvodněním požadavku na přiznání úroků z prodlení, a uvádí, že i po novele provedené bylo povinností správce daně poučit povinného o jeho právech ve smyslu ust. Nepovažuje za rozhodné, který organizační útvar řeší povolení splátek či jiné daňové záležitosti, neboť se jedná o jeden subjekt. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas,  přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle , je důvodné.

Protože rozsudek odvolacího soudu byl žalované doručen 10. 8. 2006 a dovolání žalované bylo doručeno přímo Nejvyššímu soudu dne 10. 10. 2006, je dvouměsíční lhůta k podání dovolání podle zachována. Byť se dovolání podává u soudu prvního stupně, podle je lhůta k podání dovolání zachována, je-li dovolání podáno ve lhůtě u dovolacího soudu.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že majetková újma vznikla společnosti v důsledku nesprávného postupu FÚ, který při provádění daňové exekuce přikázáním pohledávky nepoučil povinného (společnost I.) o možnosti požádat banku o výplatu prostředků určených na mzdy jeho zaměstnancům na podkladě , takže finanční prostředky společnosti se o tuto částku po provedené exekuci snížily. Z hlediska vzniku škody na straně povinného odvolací soud považoval za nepodstatnou okolnost, jak by následně povinný naložil s částkou vyplacenou bankou, a zda a z jakých zdrojů byly mzdy zaměstnancům vyplaceny.

Podle ustanovení zákazy uvedené v a 3 neplatí, jde-li o peněžní prostředky, které jsou povinným určeny pro výplatu mezd (platů), náhrad mezd (platů) a dalších plnění, která nahrazují odměnu za práci, jeho zaměstnancům, splatných ve výplatním termínu nejblíže následujícím po dni, kdy bylo peněžnímu u doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí; mzdy (platy), náhrady mezd (platů) a plnění, která nahrazují odměnu za práci, splatné v dalších výplatních termínech již z pohledávky z účtu nelze do zániku výkonu rozhodnutí hradit. Podle odst. 2 cit. ustanovení peněžní prostředky uvedené v odstavci 1 peněžní ústav vyplatí povinnému, jestliže mu předloží své písemné prohlášení, v němž uvede účel platby, celkovou částku a jména zaměstnanců s uvedením výše mzdy (platu), náhrady mzdy (platů) nebo jiných plnění, která nahrazují odměnu za práci, jež jim mají být vyplaceny; podpis povinného na prohlášení musí být úředně ověřen. Podle odst. 3 cit. ustanovení výplatu peněžních prostředků povinnému peněžní ústav oznámí soudu. Povinný je povinen soudu vyplacení mezd (platů), náhrad mezd (platů) nebo jiných plnění, která nahrazují odměnu za práci, svým zaměstnancům vyúčtovat, jestliže mu to soud uloží.

Ustanovení  je výjimkou z ust. (jež stanoví tzv.  arrestatorium a inhibitorium), tedy výjimkou z povinnosti peněžního u od doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky nevyplácet peněžní prostředky z účtu povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství, neprovádět na ně započtení ani s nimi jinak nenakládat, a výjimkou ze zákazu daného povinnému v témže rozsahu jakkoliv nakládat s peněžními prostředky na účtu. Tato výjimka umožňuje povinnému použití peněžních prostředků „zablokovaných“ na účtu, a to pouze k výplatě mezd a obdobných plnění jeho zaměstnancům v nejbližším výplatním termínu po doručení usnesení o nařízení výkonu. Zákon zároveň stanoví podmínky, za nichž lze této výjimky využít. Předpokladem je především okolnost, že další či ostatní prostředky povinného na výplatu mezd jeho zaměstnancům nepostačují. I když peněžní ústav před výplatou prostředků povinnému z účtu nekontroluje správnost údajů uvedených povinným v jeho žádosti, může orgán, který nařídil výkon rozhodnutí a jemuž peněžní ústav výplatu oznámí, vyžadovat na povinném vyúčtování vyplacených prostředků. Jestliže by povinný vybral peněžní prostředky neoprávněně a vymáhaná pohledávka by proto nebyla z peněžních prostředků zbylých na účtu plně uspokojena, nastupuje jeho povinnost nahradit tuto újmu oprávněnému, nehledě k možnosti jeho trestního stíhání. Nehledě k tomu, že v případě postupu podle a uvolnění tzv. zablokovaných finančních prostředků z účtu by se majetkový stav povinného neměl o tyto prostředky zvýšit, neboť byly účelově určeny na výplaty jeho zaměstnancům v nejbližším výplatním termínu, je pro závěr, zda mu vůbec vznikla majetková újma, spočívající v částce odpovídající mzdám jeho zaměstnanců za únor 2004, podstatné, zda podmínky ust.  byly na jeho straně splněny, a zejména, z jakých zdrojů mzdy svým zaměstnancům skutečně vyplatil. Jestliže v průběhu řízení vyšlo najevo, že za únor 2004 povinný vyplatil mzdy svým zaměstnancům v hotovosti, je pochybné, zda by jeho postup podle byl oprávněný, a tedy ve svém důsledku úspěšný, což je v daném případě základním předpokladem pro úvahu o škodě vzniklé následkem nevyužití výjimky podle Právní názor odvolacího soudu, který nepovažoval uvedené okolnosti za podstatné pro otázku vzniku škody, není proto správný.

Pokud jde o posouzení nesprávného úředního postupu FÚ při daňové exekuci ve smyslu , v  obecné rovině platí, že správce daně, coby nositel veřejné moci, má i vůči povinnému poučovací povinnost o jeho procesních právech, zejména za situace, kdy sám dotčený subjekt ho upozorňuje na možnost vzniku finanční újmy v důsledku určitého procesního postupu.

Podle ustanovení („ZSDP“) pro výkon daňové exekuce se použije přiměřeně .

Podle ustanovení při výkonu rozhodnutí soud poskytuje účastníkům, jakož i dalším osobám, kterých se výkon rozhodnutí týká, poučení o jejich procesních právech a povinnostech.

Přiměřené použití jiného právního předpisu však neznamená jeho aplikaci v plném rozsahu, pro níž se užívá pojmu „obdobně“. Legislativním termínem \"přiměřeně\" lze rozumět interpretační pravidlo, jehož obsahem je takový postup při použití právního předpisu, při kterém se na právní vztahy aplikují jen některé odpovídající části jiné právní úpravy, jež má být přiměřeně použita; na rozdíl od legislativního termínu \"obdobně\", které ve spojení s odkazem na jiné ustanovení právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu, termín \"přiměřeně\" naznačuje volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy. Úvaha o míře přiměřené použitelnosti jiného ustanovení právního předpisu vychází zejména z cíle sledovaného právní úpravou daných právních vztahů, ze způsobu, jakým jsou tyto právní vztahy upraveny, a ze vzájemného srovnání jednotlivých ustanovení obsažených v právním předpisu, jenž má být přiměřeně použit, a způsobu, jakým právní úprava vymezuje dané právní vztahy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. , publikovaný v Soudní judikatuře pod č. SJ 148/2007).

Rozsah poučovací povinnosti správce daně při výkonu daňové exekuce účastníkům, popř. dalším osobám, kterých se exekuce týká, o jejich procesních právech a povinnostech, není tedy zcela totožný s rozsahem poučovací povinnosti soudu při výkonu rozhodnutí a už vůbec jej nelze chápat jako neomezený. Nelze proto přisvědčit názoru soudů obou stupňů, které automaticky aplikovaly na poučovací povinnost FÚ při daňové exekuci. Nehledě k tomu, že v daném případě „chybějící“ poučení se týkalo možného postupu povinného vůči soukromému subjektu - bance, nikoliv vůči nositeli veřejné moci – správci daně, podstatné je, že povinný v žádosti z 10. 3. 2004 požádal výslovně o povolení splátek k zaplacení daňového nedoplatku, tedy o určitý způsob vyrovnání svého dluhu, a byť současně žádost odůvodnil upozorněním, že je ohroženo doplacení nájemného a vyplacení mezd zaměstnancům v nejbližším výplatním termínu, je zřejmé, že k vyřešení své finanční situace si zvolil určitý postup. Vzhledem k tomu, že daňový dlužník v žádosti jasně vyjádřil vůli uhradit daňový nedoplatek ve splátkách, nelze v daném případě za nesprávný úřední postup finančního úřadu ve smyslu ust. považovat, že o této žádosti rozhodl, aniž by mu na základě této žádosti poskytl v podstatě konkrétní návod, jak se vyhnout splnění daňové povinnosti.

Nelze ovšem přisvědčit názoru v dovolání, že pro plnění poučovací povinnosti ve smyslu shora uvedených ustanovení a   je rozhodné, který organizační útvar FÚ rozhoduje o žádosti o povolení splátek daňového dluhu a který organizační útvar je pověřen řízením o daňové exekuci. Jednotlivé útvary finančního úřadu nemají právní subjektivitu a je pouze jeho vnitřní záležitostí, jak je organizačně uspořádán a jakým způsobem si zajistí potřebnou informovanost svých jednotlivých složek, tedy i to, jak zajistí plnění svých zákonných povinností.

Z uvedeného vyplývá, že v dovolání uplatněný dovolací důvod podle   je naplněn. Rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska tohoto dovolacího důvodu správné, a proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( , 3 ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. března 2009

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu