Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 572/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. D. S., zastoupené Českomoravskou konfederací odborových svazů, Regionálním právním poradenstvím v Č. B., proti žalovanému Č. v. u. t. v P. – S. ú. z., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2007, č.j. -81, takto:

I.  Dovolání žalovaného se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.2.2007, č.j. -81, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29.5.2006, č.j. -45 ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení zák. práce dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 23.6.2005 je neplatné), není přípustné podle ustanovení (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný s žalobkyní okamžitě zrušil pracovní poměr dopisem ze dne 23.6.2006, který žalobkyně převzala téhož dne - podle , , ve znění účinném do 30.6.2005, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o inspekci práce (srov. , ) - dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

V posuzované věci řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - právní otázku výkladu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska toho, zda se žalobkyně dopustila porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, tedy otázku intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity.

Výklad otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestano¬ví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závaž¬né porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní nor¬my tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsled¬kům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jed¬náním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde pone¬chává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).

V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Jestliže – jak vyplývá z výše uvedeného – vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze - jak to činí žalovaný - určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – dospěl k závěru, že intenzita porušení pracovní kázně vytčeného žalobkyni v dopise žalovaného ze dne 23.6.2005 [které spočívalo v tom, že žalobkyně (jako vedoucí Technické menzy) neoznámila nadřízenému zaměstnanci dvoudenní neomluvenou absenci svého podřízeného zaměstnance kuchaře E. M. a situaci řešila zkrácením dovolené jmenovaného zaměstnance o čtyři dny] „nebyla taková, aby odůvodnila okamžité zrušení pracovního poměru“ podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť „žalobkyně svým jednáním nezpůsobila žalovanému žádnou škodu“, nýbrž „naopak se snažila zajistit chod menzy při velké nemocnosti jejích pracovníků“, jestliže neomluvenou absenci kuchaře M. sice „nenahlásila personálnímu oddělení“, ale „po projednání s příslušnými pracovníky po postihla krácením dovolené“. Namítá-li dovolatel, že soudy při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně nepřihlédly k tomu, že žalobkyně „nemohla (kuchaři M.) určit čerpání dovolené  na dobu řádného výkonu práce“ a nemohla tak učinit „ze dne na den“, že „žalovaný již jednou vytýkal žalobkyni porušení pracovní kázně“ (a to v dopise ze dne 5.5.2005, k jehož obsahu žalobkyně „učinila výhradu až při jednání před soudem prvního stupně“), že „žalobkyně vůbec neměla ponětí, kdo pracuje v menze, kde byla zástupkyní vedoucího“, a „že si vůbec nepamatuje, že přebírala funkci vedoucího menzy“, polemizuje s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli – jak výše uvedeno – soudy v projednávané věci vymezily hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, a , neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. března 2009

JUDr. Zdeněk  N o v o t n ý , v. r.

předseda senátu