Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2905/2007

U S N E S E N Í

17. ledna 2007, č.j. - 123, takto:

I.  Dovolání  žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. listopadu 2005, č.j. -58, výrokem I. uložil žalované zaslat prostřednictvím svého statutárního orgánu do tří dnů od právní moci rozhodnutí žalobkyni dopis následujícího znění:“Vážená paní F., dne 10.10.2001 jsme Vám na gynekologicko-porodnickém oddělení naší nemocnice provedli sterilizaci, aniž bychom Vás řádně poučili a nenechali Vás poradit se před provedením s Vaším manželem, čímž jsme vážně zasáhli do Vaší nejintimnější sféry a způsobili Vám trvalé fyzické a psychické následky. Za tento zásah do Vašeho práva na ochranu osobnosti se Vám tímto omlouváme. V. nemocnice, a.s.“, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nemajetkové újmy ve výši 1.000.000,- Kč, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná provedla dne 10. října 2001 sterilizaci žalobkyně bez jejího kvalifikovaného souhlasu, což mělo za následek, že žalobkyně se stala neplodnou a nemůže mít další děti. Touto protiprávně provedenou sterilizací žalovaná hluboce a takřka nereparovatelně zasáhla do osobnostních práv žalobkyně na zdraví a soukromí chráněných ustanovením (dále jen ““). Proto soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost se za způsobený zásah písemně omluvit. Vzhledem k hloubce a neodčinitelnosti způsobeného zásahu soud dovodil, že žalobkyni současně vznikl nárok na peněžité zadostiučinění podle Poněvadž však žalovaná vznesla v průběhu řízení důvodně námitku promlčení uplatněného nároku na relutární satisfakci, nebylo možné žalobkyni požadované peněžní zadostiučinění přiznat. Vyšel z úvahy, že zadostiučinění podle má majetkovou povahu, které podléhá promlčení podle ustanovení K zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo sterilizací provedenou dne 10. října 2001 a od tohoto dne počala běžet tříletá objektivní promlčecí lhůta podle ustanovení , která skončila dnem 10. října 2004. Poněvadž žalobkyně uplatnila nárok u soudu až dne 4. března 2005, učinila tak opožděně.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly žalovaná i žalobkyně odvolání. Žalovaná napadla výrok o povinnosti omluvit  se žalobkyni a žalobkyně napadla výrok týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. ledna 2007, č.j. -123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se  ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry. Proto dovodil, že žalovaná popsaným způsobem porušila práva žalobkyně chráněná , takže jí vznikla povinnost poskytnout žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve formě omluvy a relutární satisfakce. Dále se zabýval zejména otázkou promlčení nároku

na zaplacení peněžního zadostiučinění podle se závěrem, že právo

na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle uvedeného ustanovení jako právo majetkové povahy promlčení podléhá ( ) v obecné tříleté promlčecí lhůtě ( ).

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupkyni žalobkyně dne 21. února  2007 a právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 20. dubna 2007 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení (dále jen ““), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Uplatňuje dovolací důvod podle s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí

se závěrem odvolacího soudu, že se nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení promlčuje. Poukázala na ustanovení věty první , podle něhož se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Všeobecné osobnostní právo, resp. jednotlivá dílčí osobnostní práva je nutno chápat v nedělitelné celistvosti, a proto žalobkyni takto vzniklá práva jsou nepromlčitelná, včetně práva na peněžní zadostiučinění. Vyjádřením náhrady nemajetkové újmy v penězích neztrácí toto právo svou osobní, resp. osobnostní povahu. Dovolatelka se domnívá, že použití analogie s jinými právy upravenými v soudy obou stupňů, je contra legem, protože ve svých důsledcích znamená, že oběti méně závažných porušení osobnostních práv jsou zvýhodněny, když jejich nároky jako je morální satisfakce, upuštění od zásahů, odstranění následků, jsou nepromlčitelné, zatímco nárok oběti závažného porušení osobnostních práv, které je odčinitelné pouze zadostiučiněním v penězích, je omezen tříletou promlčecí lhůtou. Oba soudy svým výkladem ustanovení a tak založily nerovnost žalobkyně

před zákonem, která je v rozporu s d. Upozorňuje také, že povinnost k peněžitému zadostiučinění je založena konstitutivně, tj. teprve právní mocí rozsudku, když výši náhrady určí až soud. Není proto možné, aby se tento nárok promlčel ještě dříve, než je založen soudním rozhodnutím. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 23. července 2007. Uvádí, že se plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že nárok žalobkyně na zaplacení částky 1.000.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy v penězích, je promlčený, protože toto právo jako právo majetkové povahy promlčení podléhá v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) uvážil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě ( ), účastnicí řízení, která je v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Dovolání však důsledně nerozlišuje mezi jednotlivými výroky  rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Fakticky tak směřuje též proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen pokud žalované uložil omluvit se žalobkyni. Je zřejmé, že

v tomto rozsahu tak bylo žalobě vyhověno, takže žalobkyni nebyla způsobena jakákoliv újma na jejích právech. V této části proto nebyla k dovolání legitimováni ( ). Proto bylo nezbytné v této části  dovolání odmítnout podle ve spojení s  téhož zákona.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ],

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ],

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle , a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Dovolání v posuzované věci není proti výroku, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně přípustné podle ustanovení a b) , neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle

, je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Zásadní právní význam  má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale

z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Tak tomu však v souzené věci není.

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem ( věta první ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen

z hlediska námitek obsažených v dovolání. To v souzené věci výslovně zmiňuje dovolací důvod podle ustanovení téhož zákona. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu zmíněného ustanovení je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, takže bylo rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání tak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Podle ustanovení § 11 o. z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě dotčené

v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to morální nebo případně i relutární).

Podle ustanovení věta první se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.

K otázce, zda se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích promlčuje či nikoliv, se vyjádřil Nejvyšší soud České republiky rozsudkem jeho velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2008, č. j.

-156, v němž konstatoval, že právo na náhradu nemajetné újmy

v penězích podle ustanovení je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačuje, a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného a ztížení společenského uplatnění či u stanovení hodnoty autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy. Proto právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení promlčení podléhá. V této souvislosti velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR mimo jiné připomněl, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného.

Při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolání tak není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném výroku za rozhodnutí

po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení a odst. 3 Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) dovolání v této části jako nepřípustné odmítl [ ve spojení s téhož zákona].  Rozhodoval, aniž nařídil jednání ( věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , a , když shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro její nepřiznání žalované, spočívající ve skutečnosti zjištěného vážného zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobkyně.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. března 2009

JUDr. Pavel  Pavlík, v. r.

předseda senátu