Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 576/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. C., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. š. A., p. o., o náhradu škody na zdraví, za účasti K. p., a.s., V. I. G., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2007 č.j. -54, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná nahradila škodu, jež mu vznikla následkem úrazu ze dne 12.6.2003, který utrpěl jako žák žalované na školním výletu u Ch., když rukou prorazil skleněnou výplň dveří v chatce, v níž byl ubytován. Na náhradě škody požadoval odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v celkové výši 69.600,- Kč.

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 12.3.2007 č.j. -32 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce (jako žák žalované) utrpěl předmětný úraz na školním výletě dne 12.6.2003 ve 23.30 hodin, když se v chatce, kde byl ubytován, dožadoval vstupu do vedlejšího pokoje svých spolužáků, kteří jej nechtěli vpustit a dveře uzamkli; žalobce udeřil rukou do skleněné výplně dveří, čímž ji prorazil a způsobil si poranění vnitřní strany zápětí. K úrazu žalobce - jak bylo „jednoznačně prokázáno“ - došlo „po večerce, která byla stanovena pedagogickou pracovnicí na 22.00 hodin“ s tím, že „po této době byl již zákaz vycházení z pokoje a tudíž zákaz návštěv dalších spolužáků“. Jestliže tedy žalobce tento zákaz neuposlechl a dožadoval se vstupu do druhého pokoje v chatce, „a to takovým způsobem, že rukou rozbil výplň dveří“, pak podle názoru soudu prvního stupně škoda na zdraví, která žalobci vznikla, „byla způsobena výlučně nerespektováním pokynů, které byly vydány, neboť u žáka ve věku 14 let lze předpokládat, že si je vědom, že dojde-li k silnému tlaku nebo úderu do skleněné výplně dveří, může dojít při rozbití skla ke zranění“. Za této situace a, bylo-li dále zjištěno, že „pedagogická pracovnice vykonala dozor ještě více než hodinu poté, kdy byla vyhlášena večerka“, soud prvního stupně uzavřel, že se žalovaná podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce „zcela zprostila odpovědnosti za úraz, který se žalobci poté stal“, a že proto žalobou uplatněný nárok není opodstatněný.

K odvolání žalobce a jeho matky G. C. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17.10.2007 č.j. -54 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, odmítl odvolání G. C. a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 1.492,- Kč, že „ve vztahu mezi G. C. a žalovanou a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení“ a že „ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud (poté, co na straně matky žalobce shledal nedostatek subjektivní legitimace k podání odvolání) přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že danou věc, v níž se žalobce domáhá náhrady škody na zdraví, která mu vznikla dne 12.6.2003 na školním výletě, je třeba posoudit podle ustanovení § a násl. zák. práce, neboť podle ustanovení zák. práce se ustanovení hlavy osmé (týkající se náhrady škody) vztahují rovněž na žáky základních škol. Zabývaje se tím, zda žalovaná „se své odpovědnosti dle ust. zák. práce zprostila“, odvolací soud akcentoval, že „v řízení bylo prokázáno“, že žalobce byl spolu s ostatními spolužáky, kteří se zúčastnili školního výletu ve dnech 11. a 12.6.2003, „řádně poučen o tom, jaká pravidla má dodržovat, zejména po večerce stanovené pedagogickým dozorem na 22. hodinu“. Pokud tedy žalobce „bez ohledu na pohnutku, která jej k tomu vedla, tento příkaz porušil, a navíc si vstup do pokoje spolužáků vynucoval tak, že rozbil skleněnou výplň dveří“, pak podle názoru odvolacího soudu „jednal neadekvátně a tímto excesem si sám bez cizího zavinění způsobil zranění, za něž žalovaná nemůže nést odpovědnost“. Protože „žalovaná za předmětnou škodu na zdraví žalobce neodpovídá ani zčásti“, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a „odpovídající zákonu“ podle ustanovení potvrdil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení Namítal, že na základě provedeného dokazování „nelze dospět k závěru“, že žalovaná nenese odpovědnost za škodu způsobenou žalobci úrazem. Podle názoru dovolatele „pouhé ústní sdělení, že večerka připadá na 22.00 hod. a od tohoto okamžiku je zakázáno opouštět pokoje, v nichž jsou žáci ubytováni, nelze považovat za předpis či pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví“. I kdyby tomu tak bylo, pak „nebylo prokázáno, že by žalovaná jeho dodržování soustavně kontrolovala“. Ze záznamu o školním úrazu ze dne 16.6.2003 totiž vyplývá, že z důvodu nepříznivého počasí pedagogický dozor po 23.00 hodině již chatky neobcházel, přičemž – jak dále zdůraznil - svědkyně K. B. uvedla, že „kontrola probíhala tak, že pokud se někde svítilo, byly se tam s kolegyní podívat a připomenout, že by žáci měli už dávno spát“. Podle názoru žalobce „je tedy zřejmé“, že v daném případě nebyla splněna podmínka pro zproštění se odpovědnosti za pracovní úraz, „když faktický výkon kontroly dodržování předpisů a pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví nebyl realizován způsobem, který předpokládá příslušné ustanovení “. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený potvrzující rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že úraz, ze kterého žalobce dovozuje nárok na náhradu škody, se stal dne 12.6.2003 - podle , ve znění účinném do 30.9.2003, tedy do dne, než nabyl účinnosti , kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. , ) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 206 zák. práce se ustanovení hlavy osmé (tj. §§ 170 až 205d zák. práce) vztahují - mimo jiné – i na žáky základních škol.

Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.

Podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. a ), že žalobce jako žák 8. třídy Z. š. v A. (žalované) se spolu s dalšími spolužáky zúčastnil v červnu 2003 dvoudenního školního výletu v oblasti K. j. u Ch. Podle pokynu zástupkyně třídní učitelky, s nímž byli všichni žáci, kteří se zúčastnili školního výletu, řádně seznámeni, byl po 22.00 hodině nařízen noční klid (tzv. „večerka“), během něhož bylo žákům zakázáno vycházet ven z chatek, v nichž byli ubytováni, a uvnitř jednotlivých chatek vstupovat do vedlejšího pokoje spolužáků. Dne 12.6.2003 pedagogický dozor kontroloval dodržování uvedeného pokynu ze strany žáků až do cca 23.15 hodin, ve 23.30 hodin si žalobce způsobil úraz - poranění vnitřní strany zápěstí, když poté, co se neúspěšně dožadoval vstupu do vedlejšího pokoje spolužáků, kteří jej nechtěli vpustit a dveře uzamkli, rozzlobeně praštil rukou do skleněné výplně dveří. Žalovaná odmítá vyplatit žalobci požadovanou náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění s odůvodněním, že za úraz žalobce neodpovídá.

Za tohoto skutkového stavu odvolací soud řešil – mimo jiné - právní otázku, za jakých podmínek se žalovaná (základní škola) mohla zcela zprostit své odpovědnosti za úraz žalobce (žáka základní školy).

V této souvislosti vychází ustálená soudní praxe z názoru, že také ten, kdo odpovídá za škodu vzniklou úrazem žáka základní školy, se může zcela zprostit své odpovědnosti jen tehdy, jestliže prokáže, že postižený žák svým zaviněním porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví nebo příkazy, zákazy a jiné pokyny k zajištění bezpečnosti a ochraně zdraví, ač s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly kontrolovány a vyžadovány, a že toto porušení bylo výlučnou příčinou vzniklé škody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.1.1967, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř č. 111, ročník 1967). Pro závěr o tom, zda pokyn daný žákovi základní školy má charakter pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví, přitom nejsou významné subjektivní představy školy či žáka o povaze pokynu, nýbrž významné z tohoto hlediska je objasnění důvodů (příčin) vedoucích k vydání tohoto pokynu a místních podmínek v době předcházející úrazu (k tomu srov. obdobně rozsudek býv. Nejvyššího soud ČSR ze dne 25.11.1988, sp. zn. , uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu pod č. 12, ročník 1989).

Je rovněž mimo pochybnost, že při rozhodování o úplném (i částečném) zproštění odpovědnosti zaměstnavatele (základní školy) za pracovní úraz zaměstnance (úraz žáka základní školy) je třeba dbát na to, že musí jít o předpis anebo pokyn konkrétní (§ 273 odst. 2 zák. práce), který upravuje určitý způsob jednání anebo konkrétní způsob jednání zakazuje. Porušení předpisů nebo pokynů všeobecného charakteru, které svým adresátům kupříkladu ukládají počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku, nemůže mít totiž za následek právní účinky uvedené v ustanoveních § 191 odst. 1 písm. a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.1.1975 sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1976, pod č. 11, str. 102). Kromě toho je též povinností soudu, aby zkoumal, zda postižený zaměstnanec (žák základní školy) vnímal náležitě pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a zda mu - zejména se zřetelem ke své duševní vyspělosti – porozuměl (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.1.1968, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř č. 69, ročník 1968).

Z uvedeného vyplývá, že úsudek o existenci liberačních důvodů uvedených v ustanovení § 191 odst. 1 písm. a), případně § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce je vždy třeba učinit s přihlédnutím k okolnostem jednotlivého případu, zejména se zřetelem k tomu, kde (za jakých místních podmínek) a z jakých důvodů byl bezpečnostní pokyn zaměstnavatelem (základní školou) vydán (zda šlo o pokyn přiměřený dané situaci), komu byl pokyn určen (zda byl adresátovi s ohledem na jeho fyzickou a psychickou vyspělost srozumitelný), popřípadě čeho jím mělo být dosaženo (zda kupříkladu – tak jako tomu bylo v projednávané věci - šlo o pokyn směřující k vytvoření stavu, od kterého se dalo důvodně očekávat předejití většině potenciálních škodních událostí, které za daných okolností vůbec mohly nastat).

V projednávané věci soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků – z výše uvedených právních názorů vycházely. Dovodil-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně), že za situace, kdy škodu na zdraví si žalobce na školním výletě „způsobil sám bez cizího zavinění“ (svým „neadekvátním“ jednáním, jehož následků si vzhledem ke svému věku mohl být vědom) a „výlučně nerespektováním pokynů“ k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví účastníků školního výletu (spočívajících v nařízení nočního klidu a zákazu vycházení žáků z chatek a návštěv ostatních spolužáků po 22. hodině), o nichž byl žalobce „řádně poučen“ a jejich dodržování bylo ze strany pedagogického dozoru kontrolováno „ještě více než hodinu poté, co byla vyhlášena večerka“, se žalovaná své odpovědnosti za úraz žalobce „zcela zprostila“, bylo věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. března 2009

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu