Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1788/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Č.r. – M. f., , zastoupené JUDr. S. Z., advokátkou, se, proti žalované B., spol. s r. o. v likvidaci, , zastoupené JUDr. Z. S., advokátem, , o zaplacení částky 9 553 599 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2006, č. j. -197, takto:

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2006, č. j. -197, ve výrocích pod body I a III, jimiž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2005, č. j. -150, ve výrocích pod body II, III a IV, jimiž soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 3 436 723,45 Kč, rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a současně jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle (dále jen „ “), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ( ).

Odvolací soud ve svém rozhodnutí posuzoval, zda má žalobkyně právo na zaplacení úroků z prodlení ze smluvených úroků ze splátkového prodeje. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 24. 3. 2004, č. j. -204, dovodil, že žalobkyně nemá právo na zaplacení úroků z prodlení ze smluvených úroků.

Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že rozhodnutí v daném sporu závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena zcela. Dovolatelka namítá, že dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. března 2004, sp. zn. , neřešil otázku obecného zákazu anatocismu (braní úroků z úroků), jelikož se zaměřil pouze na úroky z prodlení ze smluvních úroků z prodlení, nikoliv však z úroků, které nemají sankční charakter. Dovolatelka se proto neztotožňuje s podřazením svého případu pod citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, jelikož podle jejího názoru bylo v napadeném rozhodnutí rozhodováno pouze o nepřípustnosti úroků z prodlení z úroků, které měly sankční charakter, ale nikoli o přípustnosti úroků z prodlení ze smluvních úroků (v daném případě ze splátek), které jsou cenou peněz hrazenou jednou ze smluvních stran, která tak získá výhodu s penězi disponovat tím, že nemusí hradit celou částku najednou, ale postupně.

Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam především proto, že právní otázka oprávněnosti domáhat se příslušenství (úroku z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a to komplexně právě v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2002, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 5/2006. Toto rozhodnutí vylučuje jak možnost domáhat se zaplacení úroků z prodlení z úroků z prodlení, tak úroků z prodlení z jakéhokoli příslušenství pohledávky, kterým je podle úrok, úrok z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Proto nelze dovolatelce přiznat žalobou požadovaný ani úrok z prodlení z pozdě zaplacených smluvních úroků, které nemají sankční charakter, ale jsou pouze smluvně stanovenou cenou peněz, jelikož i smluvní úrok je příslušenstvím pohledávky. Nejvyšší soud neshledává důvody pro to, aby se odchýlil od závěrů uvedeného rozhodnutí.

Rozhodnutí odvolacího soudu tedy neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ani tuto otázku neřeší v rozporu s hmotným právem.

Jelikož napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, je nutné uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud České republiky proto podané dovolání proti rozsudku odvolacího soudu pro nepřípustnost odmítl [ , věta první a ].

Dovolání žalobkyně současně výslovně směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2005, č. j. -150, ve výrocích pod body II a IV.

Dovolání je ve smyslu ustanovení mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze; proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a , když dovolatelka neměla se svým dovoláním úspěch a žalované v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. února 2009

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu