Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3948/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, o dovolání dovolatelky Mgr. R. D., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 4. 2008, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. (žalobkyně

Mgr. R. D., zastoupené advokátkou, proti žalované ČR – Ministerstvu financí, o 2.960.000,- Kč), takto:

I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 15. 4. 2008, sp. zn. , i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25. 1. 2008, čj. -136.

II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě, podané v této právní věci u soudu dne 1. 3. 2000, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25. 1. 2008, čj. -136. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo vysloveno, že „je co do základu po právu nárok žalobkyně Mgr. R. D. vůči žalované České republice – Ministerstvu financí na zaplacení finanční náhrady podle ustanovení , týkající se domu čp. 488 (s dvorem a zahradou) v T., okres J.

O odvolání žalované České republiky – Ministerstva financí proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 15. 4. 2008, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25. 1. 2008, čj. -136, změněn tak, že nárok žalobkyně Mgr. R. D. vůči žalované České republice – Ministerstvu financí ČR o finanční náhradu „není co do základu po právu“. Odvolací soud zároveň vyslovil, že „o nároku samotném a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem“.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované České republiky – Ministerstva finanční ČR bylo shledáno důvodným.

Odvolací soud uváděl, že v odvolacím řízení zopakoval důkaz obsahem dědického spisu W. M. (původního vlastníka nemovitostí, o něž jde v tomto řízení), vedeného u bývalého soudu v Třešti pod sp. zn. , a z obsahu tohoto spisu zjistil, že dědictví po zůstaviteli W. M. (zemřelém) náležely nemovitosti zapsané v knihovních vložkách č. 380, 774, 1513, 1615 a 2106 pro katastrální území T. Z těchto nemovitostí byly ty nemovitosti, které byly zapsány ve vložce pozemkové knihy č. 380, jež byly továrním objektem, převedeny pod tlakem německé okupace za války na Ing. E. L., F. M. a J. W. E.. Majetek W. M. byl posléze konfiskován výměrem bývalého Okresního národního výboru v T. z 10. 3. 1952 podle dekretu č. 108/1945 Sb. (W. M. a H. M. se údajně hlásili k německé národnosti a domácnost a výchovu dětí vedli v německém duchu); po uvedené konfiskaci „odpadlo projednání pozůstalosti po W. M. a pozůstalostní řízení bylo skončeno“.

Z vložky č. 2106 pozemkové knihy pro katastrální území T. vyplývá, že dům čp. 488 a pozemky parc. č. 2281/3, 2284/1 a 2286/2 byly dne 6. 12. 1952 zapsány na základě rozhodnutí Krajského národního výboru v J. z 19. 9. 1952 jako vlastnictví Čs. státu.

Odvolací soud dovozoval, že takto byl nemovitý majetek W. M. konfiskován státem v roce 1952, a to přímo z vlastnictví (ležící pozůstalosti) W. M.

Ohledně nemovitého majetku W. M., o nějž jde v tomto soudním řízení (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 1), nedošlo v době od 28. 9. 1938 do 8. 5. 1945 k žádnému převodu či přechodu vlastnictví, který by byl neplatný ve smyslu ustanovení zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednáních z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Odvolací soud tedy dovozoval, že W. M., ani jeho právní nástupce (nástupci), neměl v daném případě nárok ohledně těchto nemovitostí podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., takže na tento případ se nevztahuje ustanovení

Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně Mgr. R. D., ani původní žalobce M. K., její otec, nejsou v této právní věci žádnou z osob uváděných

v , neboť nejsou ani dědicové ze závěti, ani potomkem či manželem, sourozencem (nebo jeho potomkem) nebo rodičem ve vztahu k W. M.

Byl tedy odvolací soud toho názoru, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle ustanovení a nemá tak nárok na finanční náhradu podle ustanovení za nemovitosti, které nebyly oprávněné osobě vydány, ač by vydány být měly.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 27. 5. 2008, advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo v sobotu dne 28. 7. 2008 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v . Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka co do přípustnosti svého dovolání poukazovala na ustanovení a jako dovolací důvody uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oprou v provedeném dokazování ( ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelka poukazovala na to, že ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, bylo rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě čj. -98 (který se stal pravomocným) rozhodnuto, že tyto nemovitosti nelze vydat oprávněné osobě, neboť přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter; bylo tu poukazováno i na možnost domáhat se finanční náhrady za nevydané nemovitosti.

Dovolatelka dále poukazovala na to, že žalobu v této právní věci (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 1) podal její právní předchůdce Dr. M. K. (otec žalobkyně Mgr. R. D.), který jako syn H. K., jež byla dcerou J. (H.) K., rozené M. (dcery J. M. a L. M.), měla v den přechodu nemovitostí (o něž jde v tomto řízení) na stát (dne 19. 9. 1952) podle dekretu č. 108/1945 Sb. nárok (jako právní nástupkyně původního vlastníka W. M., jenž zemřel za války jako oběť rasové perzekuce, na tyto nemovitosti podle zákona č. 128/1946 Sb. (tyto nemovitosti byly za německé nacistické okupace svěřeny tehdejšími úřady do správy tzv. Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu, takže spadal i pod režim dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů a kolaborantů a některých organizací a ústavů). Podle názoru dovolatelky šlo tedy o majetek, ohledně něhož majetkově právní jednání jsou neplatná; nárok na vrácení tohoto majetku náležel tomu, kdo neplatným převodem pozbyl věc, nebo jeho právnímu nástupci (nástupcům).

Dovolatelka se proto dovolávala ustanovení

a má za to, že splňuje obě podmínky ve smyslu tohoto ustanovení, tj. že tu existuje nárok podle poválečných restitučních předpisů a že tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v Nesprávný je proto, podle dovolatelky, názor odvolacího soudu, že pro určení oprávněné osoby tu nelze použít ustanovení a ustanovení ; provedené dokazování pak vůbec neodpovídá názoru, že W. M., ani jeho právním nástupcům, nevznikl nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.; zcela opomenuta pak byla odvolacím soudem skutečnost, že sporný nemovitý majetek tu přešel v roce 1952 „z ležící pozůstalosti po osobě, která zemřela jako oběť rasové perzekuce za války“.

Ve vyjádření Ministerstva financí ČR k dovolání dovolatelky Mgr. R. D. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť odvolací soud správně dospěl k závěru, že žalobkyni, ani jejího právního předchůdce nelze považovat za oprávněnou osobu podle , ani podle novelizujících ustanovení dle , tedy ani podle ustanovení , ani podle ustanovení téhož zákona. Protože pak žalobkyně není oprávněnou osobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nenáleží jí finanční náhrada podle za nevydaný nemovitý majetek.

Dovolání dovolatelky je v daném případě přípustné podle ustanovení , protože směřuje proti rozsudku dovolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod především to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (při rozhodování o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vydanému co do základu této právní věci, zejména podle ustanovení a 4 , jakož i podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích.

Podle ustanovení je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v , pokud je státním občanem ČR.

Podle ustanovení je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v a která v den přechodu věci na stát podle § 6 téhož zákona měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednáních z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v

Podle ustanovení zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v téhož zákona, nebo osoba, která na věc uvedenou v měla nárok, uvedený v tomto ustanovení, před uplynutím lhůty, nebo byla-li prohlášena za mrtvou ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty podle uvedeného zákona, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: dědic ze závěti, děti a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, rodiče osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu a sourozenci osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu (a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněny jeho děti).

Uspokojení nároku ve smyslu ustanovení (ve znění ) je nutno chápat jako faktické uspokojení, a to způsoby, které zákon č. 128/1946 Sb. znal a upravoval, tj. restituci vlastnických práv k věcem nebo k jiným majetkovým hodnotám anebo poskytnutím odpovídající náhrady (k tomuto právnímu závěru došel dovolací soud např. v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. Nejvyššího soudu).

V ustanovení (ve znění ) není uvedena okolnost, zda nárok byl nebo nebyl podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatněn (k tomuto právnímu závěru dospěl dovolací soud např. v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. Nejvyššího soudu).

Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením i vzhledem k citovaným právním závěrům z judikatury soudů, vycházel dovolací soud z nich

i v daném případě. Musel však zároveň konstatovat, že z těchto ustanovení i z právních závěrů obdobných citovaným judikátům dovolacího soudu, vyházel i odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 4. 2008 (sp. zn. Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky.

Výsledný právní závěr odvolacího soudu (opírající se o výsledky provedeného dokazování) v daném případě ohledně majetku původního vlastníka nemovitostí W. M. v době nesvobody (v důsledku německé nacistické okupace), že totiž tu nedošlo k převodu nebo k přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné, jak to má na zřeteli , ale došlo ohledně tohoto majetku až v roce 1952 k jeho konfiskaci s poukazem na ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb., takže tu nešlo o případ předpokládaný ustanovením 1 Sb., ale mohlo jít o případ převzetí věcí státem bez právního důvodu ( zákona

č. ), na nějž bylo třeba případně uplatňovat nárok podle , a 4 a , nelze přesvědčivě označit za posouzení věci podle nesprávného právního předpisu nebo za posouzení věci s použitím nesprávného výkladu použitého předpisu. Přitom je třeba mít na zřeteli, že se žalobkyni nepodařilo zatím v průběhu řízení před soudy obou stupňů prokázat, že je další oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení , která by (sama nebo její právní předchůdce) řádně a včas uplatnila výzvu k přiznání finanční náhrady podle ustanovení a 3

Odvolací soud ovšem posuzoval projednávanou právní věc jen v rámci přezkoumání výroku rozsudku soudu prvního stupně, posuzujícího pouze žalobní návrh, že tu je po právu nárok na finanční náhradu podle za nevydané nemovitostí, ohledně nichž podle tvrzení žalobkyně došlo k převodu nebo k přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle zvláštních předpisů (zejména zákona č. 128/1946 Sb.) z důvodů rasové perzekuce, a nikoliv v celém rozsahu obecného nároku na finanční náhradu za nevydané nemovitosti ( ), které nelze vydat oprávněné osobě (jak o tomto nevydání nemovitostí bylo pravomocně rozhodnuto Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. ), takže otázka nároku na finanční náhradu za nevydané nemovitosti tu nebyla posuzována soudem právního stupně a ani odvolacím soudem v celém rozsahu (a to případně i na podkladě upřesněného žalobního návrhu žalobkyně po poučení ze strany soudu).

V uvedeném smyslu došlo v řízení u soudů obou stupňů v této právní věci k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ve smyslu ustanovení ).

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, který nebylo možné vzhledem k uvedeným okolnostem považovat za zcela správný, jak to má na zřeteli toto ustanovení . Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, přikročil dovolací soud ke zrušení i rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení , věta druhá, , a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( a ) a v tomto dalším řízení rozhodne (popřípadě na podkladě upraveného a upřesněného žalobního návrhu žalobkyně), a to nikoli již výrokem o základu nároku žalobkyně, ale výrokem rozsudku o celé projednávané věci (ve smyslu ustanovení ).

V novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně i o nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 25. února 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu