Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3050/2007

U S N E S E N Í

III.   Žalobce  je  povinen  zaplatit  žalovanému  na náhradu nákladů dovolacího řízení 8.950,- Kč,  do  tří  dnů  od  právní  moci  tohoto  usnesení, do rukou  jeho právního zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2004, č. j. – 51, kterým tento soud zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 30. dubna 2003, č. j. – 9 a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok I.) a zavázal žalobce k povinnosti uhradit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že východiskem pro posouzení věci bylo v prvé řadě vyhodnocení právního postavení účastníků řízení, přičemž dospěl k závěru, že dohodu o zprostředkování hypotéční smlouvy účastníci uzavřeli jako občané (nikoli tedy jako podnikatelé). Vzhledem k tomu, že dohoda mezi nimi uzavřená nebyla žádným z právních vztahů bez dalšího podřaditelných režimu obchodního zákoníku („absolutním obchodem“), je třeba při posuzování jejich právního postavení použít příslušných ustanovení .

Žalobce tvrdí – pokračoval odvolací soud – že s žalovaným ústně uzavřel nepojmenovanou smlouvu ( – dále též jen „obč. zák.“), jejímž obsahem byl na jeho straně závazek zprostředkovat žalovanému možnost uzavřít smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 2,000.000,- Kč s Ž. b., a. s. (dále jen „banka“) a na straně žalovaného závazek zaplatit žalobci zprostředkovatelskou odměnu ve lhůtě, jejíž počátek je určen podpisem zprostředkované dohody bankou, „přičemž výrazem tohoto ujednání je obsah Průvodního dopisu“ k vlastní směnce (dále jen „průvodní dopis“). Žalovaný naopak tvrdí, že mezi ním a žalovaným  došlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy, takže v souladu s ustanovením obč. zák. by žalobci vzniklo právo na zprostředkovatelskou odměnu pouze byla-li by smlouva uzavřena, k čemuž však nedošlo, když v souladu s ustanovením obč. zák. je nutno vykládat i spornou část průvodního dopisu. Vzhledem k tomu, že podle  shodných tvrzení účastníků byla smlouva uzavřena ústně a k jejich zcela rozporným tvrzením o obsahu smlouvy, vycházel odvolací soud z obsahu vyjádření žalobce k námitkám žalovaného, ve kterém žalobce zcela jednoznačně označuje smlouvu uzavřenou mezi účastníky řízení jako smlouvu zprostředkovatelskou a nikoli smlouvu nepojmenovanou. Za této situace nelze dle odvolacího soudu posuzovat povahu právních vztahů mezi účastníky řízení jinak, než v souladu s ustanovením obč. zák. a dospět k závěru, že žalobci právo na zprostředkovatelskou odměnu nevzniklo, protože nedošlo k uzavření jím zprostředkované smlouvy.

Z tohoto pohledu je pak třeba vyhodnotit i obsah mezi účastníky sporné části textu průvodního dopisu ve prospěch výkladu použitého žalovaným, tedy že počátek doby splatnosti zprostředkovatelské odměny je určen dnem uzavření smlouvy a splatnost zprostředkovatelské odměny (a tím i směnky) dosud nenastala. Odvolací soud dodal, že argumentoval-li žalobce tvrzením, že obdobné dohody uzavírají např. realitní kanceláře, zajišťující svým klientům poskytnutí hypotéčních úvěrů bankami, v jejich případě jde               o situaci diametrálně odlišnou, protože takové  smlouvy jsou uzavírány v režimu obchodního zákoníku, který váže právo na provizi na zprostředkování příležitosti zájemci uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a nikoliv na samotné uzavření smlouvy (§ 642 obchodního zákoníku).

Proti rozhodnutím soudů obou stupňů podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení (dále též jen „ “), co do jeho důvodů na

Dovolatel namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů je v rozporu s hmotným právem      a judikaturou obecných soudů stran rozsahu smluvní volnosti při sjednávání nepojmenovaných občanskoprávních smluv a právu použitelném pro tyto smlouvy tak, jak je formuloval Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, stejně tak Ústavní soud. Otázky zásadního právního významu pak dovolatel specifikuje takto:

- Jaký je rozsah smluvní volnosti subjektů občanského práva při sjednávání nepojmenovaných smluv ve smyslu § 51 obč. zák.?

- Do jaké míry mohou být dojednané inominátní smlouvy podobné typovým smlouvám výslovně upraveným, a to i s ohledem na ustanovení obč. zák., který podobnost různých občanskoprávních vztahů přímo předpokládá?

- Je sjednání odlišného předmětu smlouvy, výsledku činnosti a splatnosti odměny dostatečným odlišením inominátní smlouvy od smlouvy typové zprostředkovatelské upravené v § 774 a násl.obč. zák.?

- Jsou strany – právní laici vázáni formální denominací (označením) smlouvy, anebo jejím skutečným sjednaným obsahem, který vyplývá z listin (tj. zda je rozhodující nadpis, že smlouva je zprostředkovatelská, anebo skutečně sjednaná práva                     a povinnosti)?

Dovolatel má za zřejmé, že žalobce a žalovaný uzavřeli nepojmenovanou smlouvu podle ve smyslu obč. zák., protože oproti smlouvě typové v a násl.  obč. zák. tato smlouva obsahovala odlišné vymezení výsledku, jehož má být činností osoby vykonávající zprostředkování dosaženo; a stejně tak smlouva obsahovala odlišné ujednání o vzniku nároku na odměnu a jeho splatnosti oproti typové smlouvě upravené v a násl. obč. zák. S ohledem na obč. zák. mohou být ustanovení a násl. obč. zák. použita nanejvýš analogicky; protože však splatnost odměny a výsledek činnosti žalobce byly ve smlouvě sjednány, nebylo namístě analogické použití ustanovení a násl. obč. zák. Dovolatel akcentuje, že představa, že by ohledně zajišťování zprostředkování smluv bylo možno sjednávat pouze výsledek mající podobu sjednání platné perfektní smlouvy odpovídá zúženému pohledu na , který vychází pouze z ustanovení o typové smlouvě v a násl. obč. zák. a nebere v potaz existenci jeho ustanovení v obč. zák., jež naopak dává subjektům právních vztahů potřebnou volnost – na tuto volnost pak reaguje i ustanovení obč. zák.

Dovolatel uzavírá, že soudy obou stupňů svým „lpěním na pouhé etiketě“ této smlouvy a s tím spojeným závěrem, že by se mělo jednat o zprostředkování podle § 774 a násl. obč. zák. a nikoliv o smlouvu podle § 51 obč. zák. (zejména s ohledem na jiný předmět činnosti, resp. výsledek a jinou splatnost odměny) dospěly k rozhodnutí, které nerespektuje zásadu smluvní volnosti a odporuje konstantní judikatuře obecných soudů.

Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu projednání.

Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání plně ztotožňuje s názorem soudů obou stupňů v dané věci.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolatel výslovně napadl dovoláním i rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovoláním jakožto mimořádným opravným prostředkem však lze napadat pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. přitom neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Z uvedených důvodů zastavil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením ve spojení s větou první řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v  Brně pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívající v nedostatku funkční příslušnosti soudu k projednání takového opravného prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, který v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že předestřená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen              o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, má-li v něm řešená právní otázka zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolací soud neshledal.

Dovolatel založil dovolání na tom, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který na základě provedeného dokazování a obsahu spisu posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu podle § 774 obč. zák. a uzavřel, že žalobci nevznikl nárok na sjednanou provizi a nemůže se tedy ani domáhat plnění ze směnky, která měla zaplacení provize zajišťovat.

Právní závěry odvolacího soudu tedy postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě jen pro projednávanou věc. Z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.

Nejvyšší soud proto dovolání, které není přípustné ani podle ustanovení , aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl          [ a ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a Náklady žalovaného sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle v platném znění (dále jen „ “), která podle ustanovení , , a vyhlášky činí 8.650,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle v témže znění; celkem tedy 8.950,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. února 2009

JUDr. Ivana  Štenglová

předsedkyně senátu