Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3174/2008

S N E S E N ÍNejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce města Rožmberk nad Vltavou, se sídlem v Rožmberku nad Vltavou, zastoupeného JUDr. Radimem Dvorským, advokátem v Praze 1, Národní 32, proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 2008, č. j. -68, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem shora označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 12. 2007, č. j. -52, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemkové parcely č. 1136/4, zapsané na č. LV 92 pro katastrální území R. Žalobce byl zavázán zaplatit na nákladech odvolacího řízení žalované částku 1.995,60 Kč. Žalobce se domáhal určení vlastnictví k nemovitosti podle ustanovení Ve shodě s právním názorem soudu prvého stupně však neshledal odvolací soud pasivní věcnou legitimaci žalované, i když je podle údajů v katastru nemovitostí vlastníkem sporného pozemku. Právo hospodaření svědčí státnímu podniku Povodí Vltavy. Státní podnik vykonává při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle zvláštních předpisů, má způsobilost (namísto státu) samostatně jednat, a to jako účastník řízení ve věcech týkajících se majetku státu, včetně řízení o určení, zda vlastnické nebo jiné obdobné právo státu existuje či nikoli. Pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované tedy odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby, aniž se zabýval meritem věci. Proti rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho důvodnost opíral o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Otázku zásadního právního významu spatřoval v pasivní věcné legitimaci žalované (vlastníkem stále zůstává Česká republika). Dovodil též možnost poučovací povinnosti soudu ohledně odlišného právního názoru na otázku pasivní legitimace. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila a žádala, aby dovolací soud žalobcovu dovolání nevyhověl. Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Žalobce mohl dovodit přípustnost dovolání jen z ustanovení a uplatněný dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, byl podřaditelný pod (nesprávné právní posouzení věci). Dovolání však není přípustné. Státní podnik vykonává podle , o státním podniku, vlastním jménem práva státu jako vlastníka. V právních vztazích týkajících se majetku státu jedná i v řízeních o určení, zda je stát vlastníkem určité věci či nikoli. K tomuto závěru, plynoucímu z citovaného ustanovení , dospěl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. . To však neznamená, že by v řízení o určení vlastnictví nemohla být oprávněně účastníkem Česká republika, je-li vlastnictví státu dosud zapsáno v katastru nemovitostí. Jestliže dospěl nalézací soud přesto ke (zpochybnitelnému) právnímu závěru o výlučné pasivní věcné legitimaci výše označeného státního podniku, bylo zajisté jeho povinností poučit strany o svém právním náhledu na věc a jeho procesních důsledcích, jak velí ustanovení Přípustnost dovolání však nelze přesto dovodit. Nejvyšší soud vychází při posouzení přípustnosti dovolání podle , tedy přípustnosti vázané na konkrétní právní otázku, nejen z případného judikatorního přesahu této otázky, ale i z presumované úspěšnosti dovolatele poté, co by byla věc – za současného zrušení rozsudku či rozsudků nižších instancí – vrácena soudu nižšího stupně k dalšímu řízení (srov. např. rozhodnutí sp. zn. , , publikovaná v Soudní judikatuře č. 3/2002, 12/2005). Jinými slovy: jestliže je právní otázka nastolená dovolatelem řešena nižší instancí nesprávně, avšak jiná právní otázka, kterou dovolatel předmětem přezkumu neučinil, brání jeho úspěchu ve věci samé, pak je namístě dovolání odmítnout. Taková situace zde nastala. Pokud by se nižší instance po případném zrušení svých rozsudků zabývaly věcí již meritorně, musely by řešit, zda jsou splněny podmínky restituce obce podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. K obecní restituci dochází na základě dvou skupin právních skutečností. První z nich spočívá v existenci výkonu práva hospodaření tehdejšími národními výbory k rozhodnému datu 23. 11. 1990 (viz citovaného zákona). Druhá vychází z předpokladu tzv. historického vlastnictví obce k předmětným nemovitostem ke dni 31. 12. 1949 ( cit. zák.). Podle tvrzení stran ve sporu by mohla jen zmíněná druhá skupina přicházet v úvahu. Již samotná žalobní tvrzení však vylučují úspěch žalobce v meritu věci. V bodě II. žaloby se totiž tvrdí, že předmětná parcela (č. 1136/4) „vznikla zasypáním části vodního toku v době likvidace staveb po bývalém německém obyvatelstvu, a to v 50. letech“. Je tedy více než zřejmé, že o historické vlastnictví obce k pozemku nemohlo jít. Pro úplnost dodává Nejvyšší soud, že podmínka historického vlastnictví obce se vztahuje podle zcela konstantní judikatury NS nikoli jen ke stavbám s pozemky podle znění písm. c/ odst. 1 , ale i ke zbývajícím nemovitostem vypočteným sub a/, b/ odstavce 1 citovaného zákona. Geneze legislativně-technické nesrovnalosti ve zmíněném ustanovení je plasticky popsána v publikaci P. Kišše: Restituce majetku obcí, Eurolex Bohemia, 2005, s. 29 – 31. Přípustnost dovolání podle tedy nebyla dána a dovolací soud podle věty první a dovolání žalobce odmítl. Žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle . V Brně dne 19. února 2009JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.předseda senátu