Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2986/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. března 2006, č. j. -97, určil, „že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. 732/85 o výměře 48 m2, doposud zahrnutého do LV č. 752 jako součást pozemku parc. č. 732/10 pro obec a kat. území Z. u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště K. H., vymezeného geometrickým plánem č. 692-50/2005, schváleným 30. 6. 2005 Katastrálním úřadem pro S. k., katastrální pracoviště K. H., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou vlastníky pozemků parc. č. 732/19 o výměře 344 m2 a st. parc. č. 380 o výměře 34 m2 v obci a kat. území Z., které nabyli kupní smlouvou ze 4. 5. 1998 od M. H. Žalovaná je tamtéž vlastnicí pozemků parc. č. 732/10 o výměře 523 m2 a st. parc. č. 371 o výměře 56 m2, které nabyla dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku z 13. 1. 1972. Sporný pozemek parc. č. 732/85 o výměře 48 m2, připlocený právními předchůdci žalobců v 60. letech minulého století k pozemku žalobců parc. č. 732/19 a užívaný žalobci, zaměřený geometrickým plánem číslo 692-50/2005, schváleným Katastrálním úřadem pro S. k., katastrální pracoviště K. H., vznikl oddělením od pozemku parc. č. 732/10 ve vlastnictví žalované. Žalobci koupili pozemek již oplocený a ten nerušeně užívali do roku 2004, kdy v souvislosti se stavebním řízením o povolení stavby kůlny na nářadí se dověděli, že užívají část pozemku žalované. Před tím je na tuto skutečnost nikdo neupozornil, a to ani znalec, který vypracoval znalecký posudek pro účely uzavření kupní smlouvy v roce 1998. Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“), danou rozhodnutími sp. zn. , a , dospěl k závěru, že „žalobci, respektive jejich právní předchůdci, nabyli vlastnictví ke spornému pozemku vydržením“. Do desetileté vydržecí doby žalobců soud započetl držbu pozemku jejich právní předchůdkyně M. H., která na ně převedené nemovitosti vlastnila od roku 1993. Uvedl, že nebylo prokázáno, že by žalobci či jejich právní předchůdci byli vyrozuměni o právním stavu vlastnictví užívaných nemovitostí, a to ani žalovanou v roce 1994, kdy probíhalo stavební řízení ohledně stavby studny na sporném pozemku. Žalobci skutečnost, že užívají část pozemku žalované, nemohli zjistit ze znaleckého posudku vypracovaného pro účely uzavření kupní smlouvy v roce 1998, ani z výměry, která je nepatrná s ohledem na výměru koupených pozemků, a ani „laickým odhadem s ohledem na tvar pozemku“. Ze strany žalobců šlo o omluvitelný omyl.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 22. listopadu 2006, č. j. -137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že právní předchůdci žalobců nemohli nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku podle ve znění před novelou provedenou , neboť jim svědčilo pouze právo osobního užívání pozemku, takže se zřetelem ke všem okolnostem nemohli být v dobré víře, že jim sporný pozemek patří jako vlastníkům. I když se kupní smlouva z 9. 4. 1993, uzavřená mezi J. M. jako dárkyní a M. H. jako obdarovanou, na sporný pozemek objektivně nevztahovala, se zřetelem ke konkrétním okolnostem je třeba dovodit, že M. H. považovala sporný pozemek za část darovací smlouvou převedeného pozemku parc. č. 732/19 a že byla v dobré víře, že se stala vlastnicí i tohoto pozemku. M. H. neměla důvod k pochybnostem, že na ni byl převeden celek již od 60. let minulého století oplocených pozemků včetně sporného pozemku, darované pozemky byly oploceny v rozsahu, jak si to pamatovala od dětství, a dárkyně, její matka, ji neinformovala o tom, že by k jejich pozemkům byl připlocen cizí pozemek. Tuto skutečnost nemohla zjistit ani ze spisu notářky JUDr. J. N. sp. zn. N 1/93, NZ 1/93, týkajícího se kupní smlouvy z 9. 4. 1993. Spis neobsahuje geometrický plán ani snímek pozemkové mapy a připlocení sporného pozemku nezjistil ani znalec, který provedl ocenění nemovitostí. S ohledem na to, že sporný pozemek má výměru 48 m2, a oba převáděné pozemky výměru 368 m2, M. H. při zachování obvyklé opatrnosti nemusela mít pochybnosti o svém právu. O dobré víře právní předchůdkyně žalobců M. H. svědčí i skutečnost, že v roce 1994 na sporném pozemku vybudovala studnu, přičemž v žádosti o povolení k vyhloubení studny a odběru podzemní vody uvedla, že studna bude umístěna na pozemku parc. č. 732/19. Žalovaná v rámci stavebního řízení, jehož byla účastnicí, ani později námitky proti vybudování studny nevznesla. Totéž platí i pro převod vlastnictví k nemovitostem na žalobce kupní smlouvou ze 4. 5. 1998. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že již od roku 1993 nejprve M. H., později žalobci drželi sporný pozemek v dobré víře, že jsou jeho vlastníky, a to po dobu delší než 10 let (do roku 2004). Podmínky vydržení posuzoval podle ve znění po novele č.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru žalované má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť otázku dobré víry žalobců ohledně jejich držby sporného pozemku oba soudy posoudily v rozporu s hmotným právem. Namítla, že oba soudy při posuzování dobré víry žalobců ve vztahu k omluvitelnému omylu nepřihlédly k tvaru pozemku a jeho umístění v terénu, odvolací soud se v tomto směru se vznesenými námitkami žalované nevyrovnal a v odůvodnění svého rozhodnutí se jimi vůbec nezabýval. Žalovaná poukazovala jednak na původní geometrický plán z roku 1965, ale zejména také na platnou katastrální mapu, z nichž vyplývá, že hranice dotčených pozemků jsou v „jedné linii až k pozemku parc. č. 373/12, pozemek žalobců parc. č. 732/19 nezasahuje svou částí do pozemku žalované parc. č. 732/10“ a pozemek žalobců parc. č. 732/19 nesousedí ani zčásti s pozemkem svědka pana Š. parc. č. 731/11, ačkoliv nyní v délce více než 3,5 m fakticky s tímto pozemkem sousedí. Tyto rozpory měly a při běžné opatrnosti žalobců jako kupujících musely být při uzavírání kupní smlouvy zřejmé, tak jako byly zřejmé svědku Š. Geometrické určení pozemku obsažené v katastru nemovitostí má závazný charakter, tedy jak pro žalobce, tak i pro žalovanou. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli odmítnutí dovolání s tím, že nejde o věc zásadního významu, případně jeho zamítnutí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Poukázali na to, že žalovaná o svém vlastnictví až do roku 2004 sama nevěděla, a po zjištění, že část jejího pozemku je v držbě žalobců, chtěla docílit odkoupení tohoto pozemku žalobci za nereálnou cenu, kterou žalobci nemohli akceptovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení a c), odst. 3 . Protože předpoklad stanovený v nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , odst. 3 , podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud se zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle jen z hlediska konkrétních námitek uplatněných dovolatelkou. Při tomto zkoumání přípustnosti dovolání dospěl k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s hmotným právem či judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů.

Pokud dovolatelka poukázala na „stať uveřejněnou v časopise Právní rozhledy č. 21/2006 na str. 797 a následujících“ v souvislosti s tvarem předmětného pozemku a jeho umístění v terénu, dovolací soud jen poznamenává, že jde o partii z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. , v níž byla řešena problematika posuzování poměru nabytého a skutečně koupeného pozemku za účelem zjištění, zda se držitelem oprávněným stal nabyvatel, který se ujal i držby části sousedního pozemku, jehož vlastnictví nenabyl. Uvedený případ není obdobný dané věci, poněvadž v onom judikátu šlo o zvláštnosti, které by mohly odůvodnit vydržení pozemku, jehož výměra činila více než 50 % výměry držitelem skutečně nabytého pozemku. Daný případ je s ohledem na malou výměru pozemku drženého v porovnání s pozemkem žalobci koupeným od jejich právní předchůdkyně odlišný. Úvahy odvolacího soudu o dobré víře žalobců nejsou zjevně nijak nepřiměřené a proto nebylo důvodu je blíže zkoumat, jak by dovolací soud činil v případě přípustného dovolání. Ke zvláštnosti z linie vybočující faktické hranice předmětného pozemku lze snad jen odkázat na argumentaci odvolacího soudu, že ani žalobkyni tato zvláštnost nevedla k tomu, aby se hlásila ke svému vlastnictví předmětného pozemku, přestože k tomu měla i vhodné příležitosti jako účastnice stavebního řízení dotýkajícího se právě sporného pozemku. Konečně lze poznamenat, že možnost přesvědčit se o rozsahu či identitě nabývaného pozemku mimo jiné i z hlediska jeho ztvárnění v operátech katastru nemovitosti, nemůže být sama o sobě důvodem vylučujícím dobrou víru držitele. Ostatně kdyby tomu tak skutečně mělo být, bylo by vydržení na základě omluvitelného omylu prakticky vyloučeno. Tak tomu ovšem i s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu od účinnosti novely č. není.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle za použití dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (, , a ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokátky za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle , , , , a ve znění pozdějších předpisů částku 7.100,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 600,- Kč podle ve znění pozdějších předpisů a daň z přidané hodnoty ( ) 1.349,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a .

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 11. února 2009

JUDr. František B a l á k

předseda senátu