Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4127/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. R. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem proti žalovanému J.P., zastoupenému JUDr. F.V., advokátem o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2007, č. j. - 120, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud (poté, co předchozím usnesením ze dne 5. ledna 2006, č. j. - 76 zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2006, č. j. – 100, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 21. června 2004, č. j. 7 Sm 282/2003–17 a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí s poukazem na čl. I , zákona směnečného a šekového (dále jen „“) především uvedl, že podle tohoto ustanovení, které dle čl. I platí i pro směnky vlastní, kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. Obecně ze závazkového práva plyne a lze dovodit též z citovaného ustanovení a contrario, že dlužník může vznášet vůči majiteli směnky jen takové kauzální námitky, které mají původ ve vztahu dlužníka vůči konkrétnímu majiteli směnky.

Aby se žalovaný, výstavce směnky vlastní ve prospěch žalobce, ubránil námitkou ze svého vlastního vztahu k žalobci, spadající pod ustanovení čl. I , musí v prvé řadě konkrétně specifikovat obsah svého právního vztahu k žalobci, tj. obsah tzv. směnečné dohody (důvod vystavení směnky), uzavřené mezi žalobcem a žalovaným, završené vystavením směnky, musí uvést, jakým způsobem následně důvod vystavení směnky odpadl či se nenaplnil a musí tato svá tvrzení prokázat. V projednávané věci neakceptoval soud prvního stupně tvrzení žalovaného o důvodu vystavení směnky a odvolací soud důvod odchýlit se od tohoto skutkového závěru neshledal.

Dle názoru odvolacího soudu lze kauzální námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu považovat za jakousi „quasižalobu“, kterou se žalovaný brání proti směnečnému platebnímu rozkazu a jejíž veškerá tvrzení je zásadně povinen prokázat, tak jak tomu bývá u žalobce a žalobních tvrzení v nezkráceném řízení. Jak plyne z (dále též jen „obč. zák.“), žalobce není povinen tvrdit ani prokazovat důvod vzniku směnečného závazku žalovaného a není povinen ani v žalobě tvrdit, z jakého důvodu vzal žalovaný na sebe směnečný závazek. Odvolací soud dále uvedl, že břemeno tvrzení s následným břemenem důkazním tíží vždy žalovaného, který musí konkrétně uvést, jak zněla a v čem konkrétně byla porušena směnečná dohoda (viz též a contrario čl. I ). Jakékoli nedostatky směnečné dohody proto jdou k tíži žalovaného, nikoli žalobce, s výjimkou neplatnosti směnečné dohody, např. pro rozpor s dobrými mravy. Nicméně i v takovém případě musí žalovaný v námitkách tvrdit důvod neplatnosti směnečné dohody, což se v dané věci nestalo.

Odvolací soud se tak ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že ve směnečné smlouvě ze dne 15. ledna 2003 se účastníci dohodli, že pokud žalovaný vydraží pro Mgr. Ř. nemovitost blíže specifikovanou v protokolu o notářské úschově, žalobci vzniká nárok na zaplacení odměny 1,250.000,- Kč, přičemž toto plnění je zajištěno předmětnou směnkou. Smlouva neuvádí zcela jasně, co je míněno pojmem „kladný výsledek činnosti, ke které byl (žalovaný) pověřen“, nicméně z odkazu na protokol  odvolací soud dovodil, shodně se soudem prvního stupně, že tím je míněno úspěšné vydražení nemovitosti ve prospěch Mgr. Ř. Nemovitost vydražena byla, proto žalobci vznikl nárok na plnění 1,250.000,- Kč, zajištěné směnkou. V dohodě se neukládá žalobci žádná povinnost vyvíjet jakoukoli činnost, není proto správný ani poukaz žalovaného na to, že se žalobce na vydražení nemovitosti nijak nepodílel a nic nevykonal.

A konečně odvolací soud neshledal ani pochybení ve skutkovém závěru soudu prvního stupně, že žalovaný obdržel od Mgr. Ř. plnění převyšující svým rozsahem směnečný peníz. Z toho důvodu shledal správnou úvahu soudu prvního stupně, že i kdyby byla mezi účastníky sjednána žalovaným tvrzená vazba zaplacení odměny žalovaným žalobci na vyplacení plnění Mgr. Ř. ve prospěch žalovaného, i v tomto případě se žalobce domáhá právem zaplacení směnky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení (dále též jen „“), co do jeho důvodů na , když namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru a nesprávného skutkového zjištění, které nemá s ohledem k zajištěným důkazům ve spise oporu v provedeném dokazování“.

Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatel spatřuje  v závěru soudů obou stupňů ohledně výkladu pojmu „kladný výsledek činnosti“. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že z předložených listin žalovaným je za tento kladný výsledek činnosti možné považovat pouze  vydražení nemovitosti ve prospěch Mgr. H. Ř. Dovolatel se s tímto právním názorem neztotožňuje, argumentuje tím, že žalobce byl v dohodě seznámen s tím, že notářské zápisy jsou nedílnou  součástí dohody a v těchto zápisech je pak přesně konstatováno, co je nutno považovat za „kladný výsledek činnosti“. Dovolatel akcentuje, že je dána smluvní volnost stran, kdy obsah dohody neodporuje zákonu a dle názoru odvolatele zcela jasně vymezuje dohodu stran ohledně konkrétní činnosti za účelem dosažení konkrétně daného cíle, ke kterému směřovala, resp. měla směřovat vzájemná činnost smluvních stran (žalobce a žalovaného). Dovolatel dále obsáhle argumentuje ohledně výkladu pojmu „kladný výsledek činnosti“ a rovněž, poté, co napadl závěr odvolacího soudu, že žalobce nebyl povinen vyvíjet žádnou činnost k dosažení účelu dohody, obsáhle argumentuje ohledně výkladu pojmu „spolupráce“.

Dovolatel  nepopírá, že v době obchodního případu se žalovaným obdržel od Mgr. H. Ř. finanční hotovost, avšak namítá, že  se jednalo o půjčku a v případě kladného výsledku z dohody mezi žalobcem a žalovaným dojde ke kompenzaci odměny plynoucí pro odvolatele a úhrady půjčky poskytnuté dovolateli. Dle právního názoru dovolatele měla věc být posouzena dle čl. I tak, že vznesená námitka je důvodná, neboť bylo prokázáno, že majitel směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam  nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení  nebo podle ustanovení  nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle  ustanovení , přihlédnuto.  Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 a usnesení Ústavního soudu ze dne         7. března 2006, sp. zn. ).

Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.

Dovolatel založil dovolání na tom, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování a podrobuje kritice závěry, které soudy obou stupňů učinily ze smlouvy uzavřené mezi účastníky.

Z uvedeného je patrno, že právní závěry odvolacího soudu postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě jen pro projednávanou věc. Z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.

Pokud pak dovolatel namítá nesprávnost skutkových zjištění soudů obou stupňů, tj. existenci dovolacího důvodu podle ustanovení , uplatňuje dovolací důvod, který přípustnost dovolání podle ustanovení způsobilý založit není.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto odmítl  [, ].

Výrok o nákladech řízení  je – ve shodě s ustanovením ,     a – odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání Nejvyšší soud odmítl, nemá na jejich náhradu právo a žalobci žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. února 2009

JUDr. Ivana  Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu