Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2836/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud určil vlastnické právo ve vztahu k nemovitostem identifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku ve prospěch žalobkyně. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Kupní smlouva uzavřená mezi matkou žalovaných a státem dne 22. 9. 1986 je platným právním úkonem, na základě něhož bylo převedeno vlastnické právo k dotčeným nemovitostem, a to v souladu s vyhlášky federálního ministerstva financí č. , o správě národního majetku. Za stát jednal Městský národní výbor v U. H., jenž vystupoval jako státní orgán, což je zřejmé i ze záhlaví předmětné kupní smlouvy. Z , v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“) vyplývá, že pro nabytí vlastnického práva státem se nevyžadovala k účinnosti smlouvy registrace státním notářstvím, ani zápis do tehdejší evidence nemovitostí. Pokud stát prostřednictvím jeho jménem jednajícího státního orgánu nesplnil ohlašovací povinnost ve vztahu k evidenci nemovitostí, nemohlo to mít žádný vliv na nabytí jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Cena převáděných nemovitostí byla stanovena v souladu s , podle něhož cena za 1 m2 pozemku v okresním městě činila 10,- Kčs, přičemž v dané věci se jednalo o stavební pozemky v okresním městě U. H. Tvrzení o nezaplacení kupní ceny převodkyni R. J. (matce žalovaných) nemá žádnou relevanci ve vztahu k nabytí vlastnického práva státem. Dohodou uzavřenou podle tehdy platného obč. zák. dne 13. 6. 1990 bylo zřízeno právo osobního užívání k předmětným pozemkům ve prospěch žalobkyně. Tato dohoda splňovala všechny náležitosti, i když fotokopie dohody založená ve spise není opatřena razítkem jednajícího státního orgánu. Nejedná se o vadu, jež by činila dohodu neplatnou. Vlastnické právo nabyla žalobkyně společně se svým manželem na základě obč. zák., a to od 1. 1. 1992. Vlastnické právo k pozemkové parcele označené jako 800/435 nabyla žalobkyně spolu se svým manželem na základě kupní smlouvy uzavřené s městem U. H. ze dne 19. 8. 1991. Obec přitom tuto nemovitost nabyla podle ke dni 24. 5. 1991. Žalobkyně pak později v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nabyla i tuto parcelu do svého výlučného vlastnictví. Jelikož matka žalovaných nebyla ke dni 23. 5. 1989 vlastnicí nemovitosti parc. č. 955/1 v k. ú. M., nemohla toto vlastnické právo převést na žalované, byť smlouva byla sepsána a registrována notářem a byť žalovaní zaplatili státu darovací poplatky.

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání a po té, co jim byl soudem prvního stupně pro účely dovolacího řízení ustanoven právní zástupce z řad advokátů, toto dovolání prostřednictvím ustanoveného advokáta doplnili. Dovolání napadají v celém rozsahu a podávají jej z důvodu obsaženého v , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Vada, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spočívá v tom, že napadený rozsudek je v rozporu s obč. zák. ve znění platném v roce 1986, tedy v době uzavření smlouvy mezi R. J. a Č. s. o prodeji předmětných nemovitostí. Nebyl-li podán do tří let od uzavření kupní smlouvy návrh na rozhodnutí podle citovaného ustanovení, platilo, že účastníci od smlouvy odstoupili. V daném případě mělo být o koupi předmětných nemovitostí rozhodnuto a smlouva schválena příslušným orgánem MěNV a ONV v U. H. na základě příslušných ustanovení zákona o národních výborech. Žádné takové rozhodnutí žalobkyně nedoložila a nedoložila ani skutečnost, že smlouva byla předložena do založení v evidenci nemovitostí. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo z matky obou žalovaných podle darovací smlouvy přímo na ně, nikoliv na Československý stát. Nikdy nebyla prokázána pravost výše uvedené kupní smlouvy z roku 1986. Rovněž cena 10,- Kčs za 1 m2 odpovídá ceně za stavební pozemek, v kupní smlouvě je však uvedena orná půda. Nebylo též prokázáno, že by kupní cena byla převodkyni (R. J.) skutečně poukázána a že by její podpis na smlouvě byl pravý. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( ) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím  , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen  , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Ačkoliv dovolatelé formálně napadli rozsudek odvolacího soudu z důvodu, že řízení bylo postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, obsahově vymezili dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), jenž také konkretizovali, jak uvedeno výše. Dovolání ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího však výše uvedené podmínky přípustnosti nenaplňují, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem a neodporuje ani ustálené judikatuře soudů včetně soudu Nejvyššího.

Dovolací soud považuje za přiléhavý právní závěr soudu odvolacího ohledně náležitostí kupní smlouvy, na základě níž se převádělo vlastnické právo do socialistického vlastnictví. Je sice pravdou – jak namítají dovolatelé – že obč. zák. ve znění (účinného do 31. 12. 1991) obecně stanovil, že v případě, kdy nedošlo na návrh podaný do tří let od uzavření smlouvy k rozhodnutí příslušného orgánu ( obč. zák.) nebo k registraci státním notářstvím ( obč. zák.), platilo, že účastníci od smlouvy odstoupili. Nicméně obč. zák. (ve stejné časové verzi) stanovil, že „převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví“. Podle věty druhé obč. zák., ve znění účinném do 30. 4. 1990, pak platilo, že „k smlouvě o převodu budovy, která je v soukromém vlastnictví, a k smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského (lesního) pozemku, je třeba souhlasu národního výboru, ledaže jde o převod do socialistického společenského vlastnictví“.

Z uvedených ustanovení tedy jednoznačně vyplývá závěr, že k převodu předmětných pozemků na stát v uvedené době nebylo třeba ani souhlasu národního výboru a k účinnosti smlouvy nebyla nutná registrace státním notářstvím, ani vyznačení změny vlastnického práva v evidenci nemovitostí. Evidence nemovitostí měla čistě administrativně statistický (evidenční) charakter a nesplnění povinnosti ohlášení změny vlastnického práva k nemovitosti nebylo na překážku nabytí vlastnického práva.

Jestliže dovolatelé namítají, že z předmětné smlouvy není zřejmé, kdo byl nabyvatelem vlastnického práva podle kupní smlouvy z roku 1986, pak Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu odvolacího, totiž že podle tehdy platných právních předpisů se vlastníkem těchto nemovitostí mohl stát Československý stát, za nějž jednal městský národní výbor a jako orgán vykonávající správu pro stát k těmto pozemkům byl zapsán okresní národní výbor.

Ani argumentace dovolatelů týkající se kupní ceny za 1 m2 převáděného pozemku není přiléhavá, neboť tato cena byla určena v souladu s tehdy platnou Předmětné pozemky byly sice v době uzavírání kupní smlouvy ornou půdou, ale zároveň byly určeny pro výstavbu „OS Východ U. H., 1. stavba“. Podle citované vyhlášky ve spojení s , o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, nemusel být tedy pozemek kvalifikován jako stavební, stačilo, že byl pro stavbu určen.

Namítají-li dovolatelé, že nebylo doloženo schválení předmětné smlouvy ze strany Okresního národního výboru v U. H., jedná se o tvrzení nové skutečnosti, kterou nelze v rámci dovolacího řízení uplatnit ( ). Další v dovolání uplatněné argumenty zpochybňují skutkový základ projednávané věci vytvořený soudem nalézacím a převzatý soudem odvolacím, přičemž za výše uvedených podmínek možného založení přípustnosti dovolání toliko pro zásadní právní význam k nim nelze přihlédnout ( ).

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelé výslovně napadají v celém rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výroku II., v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí ( ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních až Přípustnost podle dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními , a , jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelům se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejich dovolání podle A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud toto dovolání podle a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle věty první, , části věty před středníkem a Žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. února 2009

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu