Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1230/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Řízení o dovolání žalobce proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře ze dne 14. listopadu 2006, č. j. -107, se zastavuje; jinak se dovolání zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 38.080,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 1.304.435,- Kč s tím, že dne 20. března 2003 od společnosti I. A/S odkoupil pohledávku ve výši 40.385,19 EUR, kterou měla za žalovaným, a dne 28. dubna 2003 tuto pohledávku uhradil původnímu věřiteli (postupníkovi). Žalobce pak vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky, avšak přes opakované výzvy bezvýsledně.

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 10. května 2006, č.j. -72,

ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.300.808,- Kč. Výrokem II. žalobu zamítl co do dále požadované částky 3.627,- Kč. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva

o postoupení pohledávky je neplatná, protože nesplňovala požadavek písemné formy, neboť byla sjednána pouze ve formě výměny e-mailových sdělení, která nebyla opatřena elektronickým podpisem. Kromě toho její obsah nebyl dostatečně určitý; je v ní sice vyjádřena celková částka, která má být postoupena, jsou označeny osoby původního věřitele (postupitele), dlužníka a postupníka, ale schází výslovné uvedení důvodu pohledávky, tedy jednoznačné určení, o jakou pohledávku (či pohledávky) se jedná. Protože však existence dluhu žalovaného vůči původnímu věřiteli nebyla v řízení zpochybněna a žalobce původnímu věřiteli dlužnou částku zaplatil s následkem zániku dluhu, vzniklo žalobci právo podle (dále jen ““)

na vydání toho, co žalobce plnil za žalovaného.

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne

14. listopadu 2006, č. j. -107, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 1.300.808,- Kč zamítl. Výrokem II. konstatoval, že výrok o částečném zamítnutí žaloby (výrok II.) rozsudku soudu prvního stupně zůstává nedotčen. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně

o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, avšak na rozdíl od něj dospěl k závěru, že žalobce nemá vůči žalovanému nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu Připomněl, že žalobce plnil původnímu věřiteli na základě neplatné smlouvy, takže je třeba vyjít z ustanovení , podle něhož je-li smlouva neplatná, nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Pokud účastníky neplatné smlouvy byli žalobce a původní věřitel, jemuž žalobce plnil, jde o nárok z bezdůvodného obohacení ve vztahu mezi těmito účastníky, takže žalovaný nemůže být v tomto sporu pasivně legitimován.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobce dne 13. ledna 2007 a téhož dne nabyl právní moci.

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře podal žalobce dne 19. února 2007 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení

(dále jen ““) a podává je z důvodů podle a odst. 3 Namítá, že názor odvolacího soudu, že se v dané věci nejedná o bezdůvodné obohacení, je nesprávný. Nesouhlasí s klasifikací smlouvy o postoupení pohledávky jako neplatné. Dovozuje, že smlouva ze dne 20. 3. 2003 byla řádně podepsána oběma smluvními stranami, přičemž obsahuje všechny náležitosti požadované zákonem ( násl. ), zejména řádnou specifikaci postupovaných pohledávek (v příloze č. 1, která je nedílnou součástí smlouvy). Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů aplikovaly ve věci správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložily. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil jejich rozhodnutí, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podáním ze dne 1. března 2007 se k dovolání vyjádřil zástupce žalovaného, který se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Dne 2. března 2007 žalovaný plnou moc udělenou tomuto zástupci odvolal.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení , přičemž se tak stalo ve lhůtě vymezené ustanovením

Dále konstatoval, že je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením a je přípustné podle proti výroku I., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé.

Dovolatel nediferencuje mezi jednotlivými výroky napadeného rozsudku, takže fakticky napadá i výrok II. obsahující pouhé konstatování, že rozsudek soudu prvního stupně zůstal ve druhém výroku nedotčen. Jde o postup odvolacího soudu, který formálně vyjádřil v enunciátu odvolacího rozsudku, že příslušný výrok rozsudku soudu prvního stupně nebyl napaden odvoláním a samostatně nabyl právní moci. Tento „výrok“ nemá povahu rozhodnutí odvolacího soudu, ale nadbytečně (patrně pro srozumitelnost a instruktivnost rozhodnutí), vyjadřuje skutečnost, že se odvolací soud výrokem nezabýval (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky

ze dne 27. ledna 1999, sp.zn. , publikovaný pod č. 59/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení lze v zákonem stanovených případech napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, o němž rozhoduje Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ). Procesní předpis nepředpokládá, že by dovoláním bylo možno napadnout též „výrok“, který nemá povahu rozhodnutí odvolacího soudu. Není-li v tomto případě vyhrazeno dovolání, proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání dovolání, je-li přesto proti takovému „výroku“ podáno. Jestliže však žalobce v tomto smyslu přesto dovolání podal, pominul tak uvedenou podmínku dovolacího řízení. Za tohoto stavu nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto nezbývá, než řízení o takovém „dovolání“, které trpí touto vadou, podle ustanovení zastavit. Ač - jak již bylo uvedeno - není procesním předpisem upravena funkční příslušnost k projednání tohoto dovolání, o zastavení tohoto „dovolacího“ řízení rozhodl Nejvyšší soud ČR, neboť je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, který je nadto nadán pravomocí k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím odvolacích soudů (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2001, sp.zn. ).

Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku I. ve věci samé v souladu s ustanovením až 3 a dospěl

k závěru, že rozhodnutí je správné.

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1,

a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.

Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení předpokládá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje odpovídající právní předpis, avšak vadně jej vyloží. Jde především o seznání omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O tento případ však v souzené věci nejde.

V je stanoveno, že věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Nezbytné obsahové náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky tvoří kromě označení jejích účastníků (postupitele a postupníka), identifikace postupované pohledávky, která musí obsahovat uvedení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. března 2006, sp.zn. ).

Podle ustanovení nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný (odst. 1). Písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téžeě, ledaže právní předpis stanoví jinak. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. Je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, může být podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů (odst. 3).

Podle , o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění platném

do 25. 7. 2004, se elektronickým podpisem rozumí údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené a které umožňují ověření totožnosti podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě.

Podle ustanovení pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téžeě.

Písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textuy. Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby. Smlouva, která musí být písemná, avšak nebyla jejími účastníky podepsána, nemůže vyvolat ani zamýšlené právní následky (srov. Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol. , komentář, C. H. Beck, Praha, 1. vydání, 2008, str. 382-383).

V posuzované věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce dne 10. března 2003 zaslaným e-mailem navrhl původnímu věřiteli uzavření smlouvy o postoupení pohledávky vůči žalovanému; návrh však nebyl opatřen elektronickým podpisem. Již z toho důvodu je třeba uvedenou smlouvu posuzovat jako neplatnou, takže s ní nelze spojovat následek spočívající ve změně v osobě věřitele žalovaného, kdy nový věřitel (postupník) by nabyl nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění.

Podle je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z jejích účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

Citované ustanovení konkretizuje důsledky bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu, vymezeného jako jedna ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení v Je zde upraven zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení, jestliže smlouva, podle níž si strany vzájemně plnily, byla neplatná nebo byla zrušena. Jelikož účastníky neplatné smlouvy o postoupení pohledávky byli žalobce jako postupník a společnost I. A/S jako postupitel, vznikla mezi nimi povinnost vrátit si navzájem vše, co podle ní dostali. Je proto závěr odvolacího soudu, že žalovaný není vůči žalobci v této věci pasivně legitimován, odůvodněný, přičemž dovolání neobsahuje argumentaci, která by byla způsobilá správnost úvah odvolacího soudu zpochybnit.

V dovolání současně uplatněný dovolací důvod podle ustanovení vztahující se k případům, kdy rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, míří

na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení , protože

- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, a ani jinak nevyšly za řízení najevo,

- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,

- v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor,

- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z až 135

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věcí z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.

Dovolatel v souvislosti s takto uplatněným dovolacím důvodem nepředkládá žádné skutečnosti, které by svědčily pro naplnění některého z uvedených znaků, takže není možno uzavřít, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ani u tohoto žalobcem uplatněného dovolacího důvodu proto nejsou zjištěny zákonem vymezené předpoklady jeho naplnění.

Významnou část dovolání dovolatel věnuje tvrzení, že spisový materiál již

ve fázi, kdy ve věci rozhodoval soud prvního stupně, obsahoval platnou smlouvu

o postoupení pohledávky ze dne 20. března 2003 uzavřenou podle ustanovení násl. mezi I. A/S a žalobcem, která byla řádně podepsána oběma smluvními stranami. I když to žalobce verbis expressis neuvádí, lze mít za to, že dovolání takto též uplatňuje ( ) dovolací důvod podle ustanovení

, jenž se týká případů, kdy řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za vadu řízení je v prvé řadě považováno to, pokud rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. O takový případ jde mimo jiné tehdy, nepostupoval-li soud v souladu s ustanovením , např. nebyl-li proveden navržený důkaz, resp. soud považoval tvrzení účastníků za shodná, ačkoliv tomu tak nebylo nebo nešlo o skutková tvrzení, případně v rozporu s ustanovením nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy), nebo nebyl proveden navržený důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno apod. Z celého obsahu spisu však nevyplývá, že by žalobce v průběhu nalézacího řízení navrhl provedení důkazu toutou, resp., že by byla v té době k důkazu žalobcem skutečně předložena. Ač soud prvního stupně sice žalobě vyhověl, v odůvodnění rozsudku ze dne 10. května 2006 (č.l. 72 spisu) zcela jednoznačně konstatoval neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky především pro nedostatek písemné formy. Žalobce však přes to ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že rozhodnutí tohoto soudu považuje „ve všech směrech“ za zcela správné, aniž by např. polemizoval s uvedeným závěrem o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, a aniž by případně odkazoval nau, kterou zmiňuje teprve až v dovolání (č.l. 115 spisu), a která je založenou až na č.l. 113b spisu (na č.l. 113 spisu se nachází záznam o tom, že do spisu u Okresního Soudu v Táboře nahlédl žalobce). Potud je třeba dovodit, že žalobce v průběhu nalézacího řízení provedení důkazu předmětnouu nenavrhl (odůvodněné pochybnosti se váží i k tvrzení dovolatele, že byla založena do spisu již v době řízení před soudem prvního stupně). Naplněn tak není ani tento dovolací důvod.

Současně je s přihlédnutím k ustanovení nutno připomenout, že v dovolání u žádného z dovolacích důvodů nemohou být uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy. Těmi jsou všechny skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně, resp. za podmínek uvedených v a v řízení před odvolacím soudem. Je proto třeba mít zato, že dovolatel takto v rozporu s ustanovením v dovolání uplatnil nepřípustnou novotu, k níž nebylo možno přihlédnout.

Dovolateli se tedy nepodařilo správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit; Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto dovolání podle ustanovení

části věty před středníkem zamítl, aniž ve věci nařídil jednání ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta první ve spojení s , a , za situace, kdy dovolání bylo zamítnuto, zatímco žalovanému v tomto řízení vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ,

o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle , ve znění po novele provedené účinné od 1. 9. 2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 3 odst. 1 bod 4 vyhlášky činí sazba odměny zástupce žalovaného v této věci 63.388,70 Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit o 50 %, tj. na částku 31.694,35 Kč, což po zaokrouhlení podle § 16 odst. 2 vyhlášky činí 31.700,- Kč.

upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a

na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny ( ). K nákladům řízení žalovaného proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč ( ve znění po novele provedené ). Náklady dovolacího řízení žalovaného spojené s jeho zastoupením advokátem tak činí 32.000,- Kč, resp. po úpravě o 19 % daň z přidané hodnoty 38.080,- Kč ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2009

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu