Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2413/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 5. 2006, č. j. -80, uložil žalované České republice, aby zaplatila žalobkyni částku 848.606,20 Kč s 2% úrokem z prodlení od 28. 9. 2003 do zaplacení, žalobu zamítl ohledně částky 4.350,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 27. 9. 2003 do zaplacení a 2% úroku z prodlení z částky 848.606,20 Kč za den 27. 9. 2003 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že zůstavitelka J. Š. dne 17. 10. 2000 v nemocnici ve V. M. pořídila ve prospěch žalobkyně závěť formou notářského zápisu sepsaného JUDr. J. H., notářem ve V. Poté, co zůstavitelka dne 27. 10. 2000 zemřela, byla k žalobě sourozenců zůstavitelky závěť určena neplatnou rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 3. 2002, č. j. -122, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2002, č. j. -175, s odůvodněním, že ačkoliv byla zůstavitelka v době sepisu závěti nevidomá, nebyla závěť pořízena postupem podle § 476d odst. 3 obč. zák., tj. za účasti svědků. V dědickém řízení po J. Š. se proto žalobkyně nestala jedinou dědičkou ze závěti (dědily ze zákona jiné osoby) a ušel jí tak zisk ve výši 838.506,40 Kč (čistá cena dědictví určená v dědickém řízení), žalobkyně dále zaplatila na nákladech zastoupení v řízení o určení neplatnosti závěti částku 8.000,- Kč (zaplacení částky 4.350,- Kč z tohoto titulu neprokázala) a v dědickém řízení za znalecký posudek částku 2.100,- Kč. Soud na základě těchto zjištění dovodil, že žalobkyni vznikla škoda sestávající z uvedených částek, která je ve vztahu příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem notáře ve smyslu ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2007, č. j. -108, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Námitkou promlčení, kterou žalovaná vznesla v průběhu odvolacího řízení, se v režimu tzv. neúplné apelace s poukazem na ustanovení odmítl zabývat, neboť tvrdí-li žalovaná v odvolání, že žalobkyně byla obeznámena s nevidomostí zůstavitelky již v době sepsání závěti a musela tak vědět o neplatnosti notářského zápisu, uplatňuje nepřípustně nové skutečnosti, k nimž zákon nedovoluje přihlédnout; závěr o promlčení přitom nelze učinit ani ze skutečností, které byly tvrzeny, dokazovány či vyšly najevo v řízení před soudem prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodů uvedených v a b) (řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, a rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci) a jeho přípustnost dovozuje z ustanovení pro řešení otázky zásadního právního významu ohledně možnosti a podmínek uplatnění námitky promlčení v odvolacím řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že se její námitkou promlčení vůbec nezabýval, ač k jejímu posouzení nebylo zapotřebí nových důkazů, neboť již před soudem prvního stupně byl proveden důkaz dědickým spisem, z nějž lze učinit závěr o skutečnostech vedoucích k počátku běhu promlčecí doby. Podle dovolatelky žalobkyně přítomná sepisu závěti v nemocnici věděla, že zůstavitelka je nevidomá, proto již tímto okamžikem věděla o neplatnosti závěti a tedy i o vzniku škody, nejpozději se pak o ní musela dozvědět dne 1. 11. 2000 při předběžném šetření notářky Mgr. J. Ch. v dědickém řízení. Navrhuje proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označila rozsudek odvolacího soudu za věcně správný bez formálních vad, proto navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto. Souhlasí s tím, že námitku promlčení lze uplatnit i v odvolacím řízení, podmínkou však je, že nebude založena na nových tvrzeních a skutečnostech. V dané věci jako důkaz o tom, že žalobkyně věděla o neplatnosti závěti, nemohl sloužit protokol sepsaný dne 1. 11. 2000 v notářské kanceláři, kam se žalobkyně dostavila v přesvědčení, že je podle závěti dědičkou. Žalobkyně měla vždy za to, že zůstavitelka není zcela nevidomá, neboť dokázala například přebírat poštu či jednat s úřady, tím spíše pak nemohla sama jako laik posoudit platnost závěti, kterou sepisoval právnicky erudovaný notář. Dříve, než nabylo právní moci soudní rozhodnutí o neplatnosti závěti, nemohla proto žalobkyně vědět, že přišla o dědictví a vznikla jí tím škoda.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno osobou oprávněnou ve lhůtě uvedené v ustanovení , dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Ačkoliv odvolací soud pojal potvrzení rozsudku soudu prvního stupně do jednoho výroku, rozhodoval o několika samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobkyni přisouzená částka (bez příslušenství) je totiž souhrnem částek představujících odškodnění za ušlý zisk z nenabytého dědictví ve výši 838.506,40 Kč, za náklady zastoupení v řízení o určení neplatnosti závěti ve výši 8.000,- Kč a za náklady vynaložené v dědickém řízení na znalecký posudek ve výši 2.100,- Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároků v částkách 8.000,- Kč a 2.100,- Kč bylo rozhodnuto o jednotlivých peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku dovoláním napadeného rozsudku vyloučena ustanovením , aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč. Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně uvedených dvou částek s příslušenstvím podle věty první a odmítl.

Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu, vztahující se k částce 838.506,40 Kč, má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, a to jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení o.s.ř (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ), vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Právním posouzením ve smyslu je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Otázkou zásadního právního významu může být i otázka práva procesního.

Odvolací soud v posuzovaném případě v souladu s ustálenou judikaturou soudů dovodil, že v režimu neúplné apelace (srov. ) se odvolací soud může zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení jen tehdy, není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, pod C 2217, či rozsudek téhož soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. , publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005). S tím ostatně souhlasí i dovolatelka, která namítá pouze to, že v daném případě o takové nepřípustné uplatňování nových skutečností (důkazy nenavrhovala) nešlo; z toho je zřejmé, že nevznáší výhrady k posouzení jí vymezené procesněprávní otázky jako takové, nýbrž že se domáhá přezkumu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska problému, který je skutkově jedinečný jen pro tuto danou věc a nemá tzv. judikatorní přesah, tj. nemá potenciální význam pro řešení obdobných případů jiných. Ostatně odvolací soud správně dovodil, že má-li podle tvrzení žalované být vědomost žalobkyně o neplatnosti závěti odvozována od toho, že již v nemocnici při sepisu závěti věděla, že zůstavitelka je nevidomá, nejde o skutečnost, kterou by bylo možno bez dalšího dovodit z důkazů provedených soudem prvního stupně, tj. zjistit ji z dědického spisu, resp. z těch jeho částí (listin), které byly čteny jako důkaz (žalobkyně přitom uvedený handicap zůstavitelky zpochybňovala ještě v řízení o určení neplatnosti závěti).

Z těchto důvodů nelze dospět k závěru, že by z hlediska uplatněné dovolací námitky mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam; pak ovšem dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto odmítl podle věty první a

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , věty první a Žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z limitované sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle bodu 5, , a , ve znění účinném od 1. 9. 2006, a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle , ve znění účinném od 1. 9. 2006, obojí navýšené o DPH 19 % podle , tedy celkem 12.257,- Kč

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2009

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu