Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 39/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A. s.r.o., zastoupené advokátem, za účasti 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 2) Pozemkového fondu České republiky, o zápis vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2006, č. j. -96, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 17.4.2003 se žalobkyně domáhala povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy, kterou dne 25.8.1999 uzavřela s „Českou republikou – OkÚ P.-v.“, jejímž předmětem jsou pozemky p.č. 407 a p.č. 910/1 v katastrálním území M. u Ř. Uvedla, že Katastrální úřad P.-v. zamítl návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle uvedené kupní smlouvy s tím, že „k uzavřené kupní smlouvě nebyl udělen souhlas podle o majetku státu“; že „předmětná kupní smlouva byla sjednána před účinností o majetku České republiky a souhlasu dle tohoto předpisu není zapotřebí“; že „je tedy třeba posuzovat zákonné podmínky pro uzavření kupní smlouvy dle vyhlášky č. 119/1998 Sb., o správě národního majetku“; že „dle ustanovení § 14 odst. 4 vyhlášky č. 119/1998 Sb. je platnost kupní smlouvy podmíněna souhlasem Ministerstva financí ČR jen při bezúplatném převodu“; že „platnost a účinnost předmětné kupní smlouvy nebyla tedy podmíněna souhlasem Ministerstva financí ČR“; že „na tom nic nemůže změnit ani fakt, že návrh na vklad vlastnického práva dle této smlouvy byl podán až po 1.1.2001“; že „Katastrální úřad P.-v. v napadeném rozhodnutí dále uzavírá, že navrhovanému vkladu je na překážku i ten fakt, že ke dni podání zamítnutého návrhu na vklad (tj. k 4.10.2001) byl jako správce majetku ve vlastnictví ČR zapsán Pozemkový fond ČR“; že „Pozemkový fond ČR vůbec nemá být uveden jako správce předmětných pozemků“; že „je vždy třeba zkoumat skutečný stav věcí, nikoliv se spokojit toliko se stavem zápisu“; že „Pozemkový fond ČR je jako správce pozemků zapsán nesprávně a nezákonně i z jiného důvodu“; že „předmětné pozemky nejsou totiž zemědělskou půdou ve smyslu ust. ve znění ustanovení , o ochraně zemědělského půdního fondu“.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.10.2005, č. j. -63, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „kupní smlouva o prodeji předmětných pozemků byla uzavřena dne 25.8.1999 mezi prodávající Českou republikou – OÚ P.-v. a žalobkyní jako kupující“; že „vlastnictví prodávající k předmětným nemovitostem bylo podle bodu I. smlouvy doloženo LV“; že „v řízení o vkladovém návrhu však úřad zjistil, že navrhovanému vkladu je na překážku stav zápisu v katastru nemovitostí, konkrétně na LV, v němž jsou předmětné pozemky ke dni podání návrhu zapsány jako majetek České republiky, ve správě Pozemkového fondu“; že „tento důvod shledává soud naplněným, neboť rozdílnost zápisů na označených LV je zcela zjevná“; že „námitky žalobkyně v této souvislosti uplatněné poukazující na nesprávnost zápisu o správě zmíněných pozemků Pozemkovým fondem naopak považuje za neopodstatněné, protože dnem nabytí účinnosti zákona o půdě, tj. 24.6.1991, vzniklo ze zákona právo správy uvedených zemědělských pozemků ve vlastnictví České republiky Pozemkovému fondu“; že „za této situace jsou bez právního významu odkazy žalobkyně na posléze vydaná rozhodnutí o udělení souhlasu k trvalému odnětí půdy ze ZPF, která vycházela pouze z LV“; že „o tom, že šlo o zemědělskou půdu svědčí i sdělení Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 11.12.2000 Pozemkovému fondu, územnímu pracovišti P.-v., ve kterém zmíněný správní orgán uvádí, že o žádosti tazatele o rozhodnutí podle § 17 odst. 6 zákona o půdě, tj. o charakteru pozemků p.č. 407 a p.č. 910/1 věcně nerozhodoval, neboť nemá pochybnosti o tom, že se jedná o zemědělské pozemky“; že „vzhledem k tomu, že předmětné pozemky byly prokazatelně církevním majetkem, vztahovalo se na ně blokační ustanovení § 29 zákona o půdě, podle kterého majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiných osob do přijetí zákona o tomto majetku“; že „z uvedeného vyplývá, že po účinnosti zákona o půdě nebylo možné s předmětnými pozemky, dříve v majetku církve, jakkoli nakládat“; že „vyhláška platná a účinná v době uzavření kupní smlouvy (25.8.1999) vyžadovala ve smyslu ustanovení § 14 odst. 8 k právnímu úkonu, jímž docházelo k převodu vlastnictví státu, udělení výjimky podle ustanovení § 35“; že „nejinak tomu bylo i v případě předmětné kupní smlouvy, v jejímž čl. II byla navíc kupující (žalobkyně) na nutnost udělení výjimky výslovně upozorněna“; že „vzhledem k tomu, že jak dříve platná vyhláška, tak i zákon o majetku ČR vyžadovaly a vyžadují k převodu majetku státu přivolení ministerstva (lhostejno, zda ve formě výjimky či souhlasu), jímž žalobkyně v době podání návrhu na vklad nedisponovala, kteroužto skutečnost ostatně žalobkyně sama nikterak nezpochybňuje, nepochybil úřad, když návrh na vklad práva do katastru nemovitostí zamítl“.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6.12.2006, č. j. -96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „kupní smlouva, jejímž předmětem byly pozemky ve vlastnictví státu, byla uzavřena dne 25.8.1999, tedy za účinnosti , o hospodaření se státním majetkem“; že „podle ustanovení citované vyhlášky mohly být předmětem převodu pozemky, s výjimkou zemědělské půdy, podle této vyhlášky pak ze závažných důvodů mohla být povolena výjimka (mimo jiné) z ustanovení příslušným ministerstvem financí“; že „v řízení bylo nepochybně prokázáno, že předmětné pozemky byly zemědělskými pozemky, neboť právě proto bylo žádáno o jejich vynětí ze zemědělského půdního fondu, a ačkoliv bylo takové povolovací rozhodnutí vydáno, bylo později opět zrušeno“; že „shora uvedenou výjimku pak neměl ani prodávající ani kupující“; že „v době podání návrhu na vklad vlastnického práva, tj. 4.10.2001, již shora citovaná vyhláška pozbyla účinnosti na základě , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku“; že „podle tohoto zákona schválení Ministerstva financí vyžadují smlouvy o převodu nemovitých věcí, bytů a nebytových prostorů, s výjimkou převodů zde taxativně stanovených, z nichž však žádný se netýká předmětných pozemků“; že „podle citovaného zákona povolení výjimky, schválení i předchozí souhlas jsou podmínkou právního úkonu, k němuž se poskytují“; že „v řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalobce, jako kupující, neměl ani schválení ministerstva financí, ani mu nebyla povolena výjimka ve smyslu posledně citovaného ustanovení“; že „v době podání návrhu na vklad nedisponoval žalobce přivolením ministerstva, ať již v písemné formě výjimky nebo souhlasu“; že „žalobce tak nesplnil nutnou podmínku ustanovení , což konstatoval i katastrální úřad ve svém rozhodnutí“; že „ustanovení tohoto zákona je taxativní, k povolení vkladu musí být splněny všechny zde uvedené podmínky, tj. písm. a) až g)“; že „katastrální úřad tyto podmínky zkoumá ke dni podání návrhu na vklad“; že „považuje za nadbytečné zabývat se dalšími důvody, které zkoumal soud prvního stupně, neboť žalobce nemohl se svou žalobou uspět již jen pro nesplnění podmínky stanovené v “.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „se dostala ne vlastní vinou do situace, kdy je pro ni právně významné a přitom nejasné to, zda bylo zapotřebí při úplatném převodu nemovitostí z majetku státu tzv. výjimkové doložky ve formě souhlasu Ministerstva financí ČR, když dle ustanovení § 14 odst. 4 vyhlášky č. 119/1998 Sb. bylo zapotřebí souhlasu Ministerstva financí ČR pouze při bezúplatném převodu nemovitostí z majetku státu“; zda „byla tedy uzavřená kupní smlouva platná dle právních předpisů účinných k datu jejího uzavření“; zda „jde, není-li v zákoně stanovená žádná lhůta pro podání návrhu na vklad, vyřešit rozpor, který v daném případě vznikl (spočívající v tom, že byť navrhovatele ve věci návrhu na vklad do katastru nic nenutí podat návrh v nějaké lhůtě od data uzavření smlouvy, může se změnit právní norma, která upravuje náležitosti kupní smlouvy s tím důsledkem, že původně uzavřená smlouva již nové právní úpravě nevyhovuje)“; zda „přestala být kupní smlouva platná a jakým okamžikem“; zda „bylo možno dle této kupní smlouvy provést vklad vlastnického práva v době, kdy již byla zrušena vyhláška č. 119/1998 Sb. a byl účinný zákon o majetku státu č. “; zda „bylo třeba opatřit ke kupní smlouvě uzavřené dne 25.8.1999 schválení Ministerstva financí ČR dle ustanovení “; zda „v důsledku absence tohoto schválení pozbývala jinak platná kupní smlouva platnosti ve smyslu ustanovení Sb“. Současně dovolatelka opakuje námitky formulované již v žalobě a navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Účastník řízení 1) ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Podle ustanovení , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostech, ve znění pozdějších předpisů (dále již jen ), katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda a) navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru, b) navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin, c) právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva je určitý a srozumitelný, d) právní úkon je učiněn v předepsané formě, e) účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu, f) účastník řízení není omezen právními předpisy, rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu, g) k právnímu úkonu účastníka řízení byl udělen souhlas podle zvláštního předpisu. Katastrální úřad tyto skutečnosti zkoumá ke dni podání návrhu na vklad.

Podle ustanovení , o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů, pozemky, s výjimkou zemědělské půdy a lesních pozemků, mohly být předmětem převodu vlastnictví jen v taxativně stanovených případech. Podle ustanovení této vyhlášky mohla být z výše uvedeného ustanovení povolena výjimka příslušným ministerstvem financí.

Podle ustanovení , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění k 4.10.2001 (tj. ke dni podání návrhu na vklad v posuzovaném případě), smlouvy o převodu nemovitých věcí, bytů a nebytových prostorů vyžadují, s výjimkou taxativně stanovených případů, schválení ministerstva financí. Podle ustanovení tohoto zákona povolení výjimky, schválení i předchozí souhlas jsou podmínkou platnosti právního úkonu, k němuž se poskytují.

Stejně jako ostatní podmínky taxativně vymezené ustanovením , jejichž splnění je předpokladem povolení vkladu ( ), také udělení souhlasu podle zvláštních předpisů ( ) zkoumá katastrální úřad ke dni podání návrhu na vklad ( věta druhá ). Katastrální úřad tak zjišťuje, zda ve vztahu k právnímu úkonu, podle něhož je navrhován vklad práva do katastru nemovitostí, byl udělen souhlas požadovaný zvláštními předpisy účinnými ke dni podání návrhu na vklad. K tomuto dni se pak také váží účinky vkladu ( věta první, ) [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 2000].

Z výše uvedeného vyplývá, že soudy v daném případě při posouzení otázky, zda je splněna podmínka daná ustanovením , tedy zda ve vztahu k předmětné smlouvě, podle níž byl navrhován vklad práva do katastru nemovitostí, byl udělen souhlas požadovaný zvláštními předpisy, nesprávnost jejíhož posouzení žalobkyně namítá, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska této právní otázky, nemůže mít zásadní význam (srov. ).

Z vylíčení ostatních důvodů dovolání je zřejmé, že žalobkyně dále namítá již pouze, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], resp. že usnesení odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Tyto námitky – jak výše vysvětleno – nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a věty první

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2009

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu