Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1176/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému I. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2006, č.j. -100, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2006, č.j. -100, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 2006, č.j. -87, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 4. 2006, č.j. -87, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, aby žalovaný vyklidil

a odevzdal žalobci vyklizený byt 1+1 s příslušenstvím, ve zvýšeném přízemí domu č.p. 1159, v P. 4 Pod T. 10 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) a výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne

11. 10. 2006, č.j -100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že dům, v němž se nachází předmětný byt, je v podílovém spoluvlastnictví žalobce (ze 2/3) a dále MUDr. P. K.

a prof. MUDr. J. P. DrSc. (každého z nich z 1/6), že nájemkyní předmětného bytu byla O. N. (matka žalovaného), že dne … zemřela, že žalovaný byl u ní přihlášen k trvalému pobytu od roku 1986, že od uvedené doby s ní v bytě bydlel a vedl s ní společnou domácnost, že v důsledku jejího úmrtí dodavatel odpojil plyn a elektrickou energii, že žalobce odmítl žalovanému potvrdit přechod nájmu bytu a žalovaný tak na sebe nemohl převést odběr elektrické energie a plynu, že proto bydlí v domě čp. 16 – objektu bydlení – v obci K., že je jeho podílovým spoluvlastníkem (z 51/100), že dalším podílovým spoluvlastníkem je H. B. (ze 49/100), že se jedná o usedlost, která vyžaduje rekonstrukci, že mezi ním a další spoluvlastnicí byla uzavřena dohoda, podle které je H. B. oprávněná užívat v domě byt 1+1 a on 1 místnost s WC a garáž, že dům byl částečně rekonstruován na náklady H. B., že část domu, kterou užívá žalovaný, zatím rekonstruována nebyla pro nedostatek jeho finančních prostředků, a že žalovaný ji užívá k rekreačním účelům.

Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že byly naplněny předpoklady pro přechod nájmu bytu ve smyslu věty první, , , ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), na žalovaného, neboť žil se svojí matkou (dosavadní nájemkyní bytu) až do její smrti ve společné domácnosti a neměl vlastní byt. Jeho spoluvlastnictví k domu v K. soudy nevyhodnotily jako existenci vlastního bytu ve smyslu ustanovení věta druhá obč. zák., neboť část domu, kterou je žalovaný oprávněn užívat, vyžaduje opravy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a jako dovolací důvod označil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřoval v tom, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že okolnost, že žalovaný je většinovým podílovým spoluvlastníkem nemovitosti (evidované v katastru nemovitostí jako objekt k bydlení), nenaplňuje předpoklad existence vlastního bytu. Uvedl, že žalovaný nabyl dům do výlučného vlastnictví v roce 1990, že v roce 1996 daroval spoluvlastnický podíl 49/100 H. B., která se k němu přistěhovala, a že z rozporů, které vyplynuly z jejich výpovědí, lze mít pochybnosti, že by si užívání místností v nemovitosti rozdělili v neprospěch žalovaného. Namítal, že žalovaný nesplnil ani druhý z předpokladů pro přechod nájmu bytu, a to žití se zemřelou nájemkyní ve společné domácnosti. Poukazoval na to, že žalovaný nevěděl, že jeho matka pobývala v léčebně dlouhodobě nemocných, že od ledna 2002, kdy byla hospitalizována, došlo k výraznému poklesu spotřeby elektrické energie v předmětném bytu, že v období od května 2002 až do dne 18. 3. 2003 (kdy byla dodávka elektrické energie ukončena) nebyla elektrická energie vůbec odebírána, že slyšené svědkyně H. a K. nepotvrdily existenci společné domácnosti žalovaného a jeho matky, že korespondence, kterou žalovaný předložil soudu a která byla adresována na adresu předmětného bytu, se nevztahovala k rozhodnému období, a že zůstala nepovšimnuta jeho námitka, že žalovaný po něm požadoval za vyklizení bytu odstupné 380.000,- Kč. Namítal, že soudy zhodnotily provedené důkazy jednostranně a v jeho neprospěch, a že svými rozhodnutími porušily jeho nárok na ochranu vlastnického práva. Závěrem navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a odst. 4 ), se nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c)

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání ( ) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení, zda žalovaný žil s nájemkyní bytu

v den její smrti ve společné domácnosti /§ 706 odst. 1 věta první obč. zák./). Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posouzení naplněnosti předpokladu žití žalovaného s nájemkyní bytu v den její smrti ve společné domácnosti ( věta první obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že předpoklad „neexistence vlastního bytu“ nebyl v daném případě naplněn proto, že za vlastní byt žalovaného ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. nelze pokládat byt v domě, jehož je většinovým spoluvlastníkem, ale ve kterém po dohodě s menšinovou spoluvlastnicí užívá jen jednu místnost a jí přenechal k užívání byt. Žalovaný správnost tohoto právního závěru v dovolání napadl.

Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Protože odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky odchýlil, lze – vzhledem k ustanovení – přisoudit jeho rozhodnutí zásadní právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení této otázky [otázky neexistence vlastního bytu podle věta první obč. zák.] – ve smyslu přípustným.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ]. Existenci uvedených vad dovolatel nenamítl a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.

Rozhodovací praxe soudů je již dlouhodobě ustálena v tom, že spoluvlastník domu má vlastní byt tehdy, má-li právní možnost užívat byt v tomto domě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech projednávané věci nelze přehlédnout ani právní závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudcích ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. , a ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. , uveřejněných pod č. 31 v sešitě č. 5 z roku 2000 a pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a které se týkají rozhodování spoluvlastníků při výkonu jejich vlastnického práva. V citovaných rozsudcích Nejvyšší soud dovodil, že pojem „hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu § 139 odst. 2 věty první obč. zák. zahrnuje i užívání věci jejími spoluvlastníky. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. , v němž dovodil mimo jiné právní závěr, že právo spoluvlastníka užívat společnou věc je dáno dohodou spoluvlastníků nebo rozhodnutím většiny spoluvlastníků, počítané podle velikosti podílů. Lze také poukázat na právní názor vyjádřený např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp.zn. , a ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. a v usnesení ze dne 12. 7. 2007, sp.zn. , podle kterého nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) obč.zák. druhý (další) byt i tehdy, je-li spoluvlastníkem rodinného domu a dohodou dům bez dalšího přenechal do užívání spoluvlastníku, ačkoliv v něm mohl bydlet. Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že pro posouzení otázky, zda nájemce má dva (více) bytů je rozhodná objektivní existence dvou (více) právních důvodů bydlení, nikoliv subjektivní vůle nájemce, tj. to, zda je realizuje či nikoliv. Okolnost, že byt v domě čp. 16 žalovaný přenechal H. B., a v domě užívá jen jednu místnost k rekreaci tedy není z hlediska naplnění uplatněného výpovědního důvodu rozhodná.

Odvolací soud posoudil předpoklad mít „vlastní byt“ ve smyslu věta první obč. zák. v rozporu s výše uvedenou ustálenou judikaturou a tedy v rozporu s hmotným právem. Dovolací důvod podle byl proto uplatněn opodstatněně.

Za této situace Nejvyšší soud podle věty za středníkem napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. ledna 2009

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu