Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 3390/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání  se  o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 20. 4. 2005, č. j. -161, zamítl žalobu na zaplacení částky 107.957,20 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 6. 1. 1998, č. j. -42, který nabyl právní moci dne 10. 2. 1998, byla schválena dohoda rodičů nezletilého syna R. R., upravující rodičovský styk žalobce se synem. Žalobce se domáhal náhrady škody spočívající v nákladech na jízdné za marně vykonané cesty z místa svého bydliště do bydliště syna a zpět ve stanovených dnech rodičovských styků (v období od 29. 9. 2000 do 14. 5. 2004), neboť podle jeho tvrzení matka styku bránila a styk se synem mu byl tedy odepřen. Soud dovodil, že k porušení právní povinnosti v jednotlivých případech ze strany žalované došlo, byla povinna syna ke styku připravit a otci ho ve stanovenou dobu předat, žalobci vznikla škoda marně vynaloženým jízdným, avšak nebyl naplněn znak zavinění, neboť z výsledků dokazování, zejména znaleckého, nevyplynulo, že by žalovaná přímo či nepřímo působila na nezletilého v tom směru, aby rodičovský styk odmítal, nebo v rodičovském styku s otcem bránila, a bylo zjištěno, že odmítavý postoj nezletilého k otci není ovlivněn či podmíněn výchovou žalované. Žalobce tak neprokázal všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, naopak žalovaná ve smyslu § 420 odst. 3 obč. zák. prokázala, že škodu nezavinila.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 5. 2006, č. j. -235, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení, zrušil ve výroku o soudním poplatku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a na jeho základě dospěl s ním ke shodnému závěru, že uplatněný nárok není důvodný. Žalobce sice unesl důkazní břemeno v tom směru, že prokázal předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, k nimž byl povinován ve smyslu § 420 obč. zák., avšak odst. 3 tohoto ustanovení dává subjektu odpovědnému za škodu možnost zprostit se odpovědnosti tzv. vyviněním, což se žalované podařilo. Provedené dokazování, zejména znalecké posudky vypracované i v rámci trestního a opatrovnického řízení dávají spolehlivý podklad pro závěr, že žalovaná nepůsobila přímo či nepřímo na nezletilého tak, aby se rodičovský styk s otcem neuskutečnil a ani nezletilému ve styku s otcem nezabraňovala.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. a podává je z důvodu podle ust. a b) Napadené rozhodnutí má podle dovolatele zásadní význam, neboť dalece přesahuje právní zájem žalobce a je potřeba učinit jednotící právní názor na předmětnou problematiku s ohledem na rozdílnou rozhodovací praxi soudů. Žalobce je přesvědčen, že v rámci nalézacího řízení plně unesl důkazní břemeno, tedy že prokázal veškeré skutečnosti stanovené zákonem pro přiznání náhrady škody v požadované výši. Poukazuje na to, že vždy měl a má zájem se stýkat se svým synem, žalovanou nebyl (s jedinou výjimkou) nikdy informován o tom, že by nastala nějaká objektivní překážka, pro kterou by se nemohl se synem setkat, a v tomto směru poukazuje na judikaturu „R 22/90“ (zřejmě R 12/90) a rozhodnutí Ústavního soudu , a dovozuje, že „zavinění za neuskutečnění rodičovských styků se synem spočívá plně v jednání žalované“. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který s ohledem na závěry znaleckých posudků dovodil, že se žalovaná vyvinila ve smyslu obč. zák., tedy že byl podán důkaz o tom, že škodu nezavinila. Navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadená rozhodnutí jsou věcně správná a dovolání není důvodné. Uvádí, že žalobce svým vlastním chováním odrazoval syna od vzájemných kontaktů až do fáze, kdy syn se začal otci vyhýbat, utíkal před ním a odmítal matčiny příkazy k tomu, aby odjel s otcem, na což také upozorňovali všichni znalci. Navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. , dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Dovolací soud je vázán dovolacími důvody i jejich obsahovým vymezením (srov. ). Ačkoliv žalobce v dovolání výslovně uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle ust. a) a b) , z vylíčení důvodů dovolání (z obsahu dovolání včetně jeho doplnění) vyplývá, že nesouhlasí především se zjištěným skutkovým stavem, z něhož při svém rozhodnutí vycházely soudy obou stupňů v projednávané věci. To se týká námitek dovolatele ohledně důkazního břemene a o tom, které skutečnosti byly či nebyly v řízení prokázány. Tyto námitky, předložené k posouzení dovolacímu soudu, nejsou námitkami proti právnímu posouzení, a tedy nemohou být ani právní otázkou zásadního významu ve smyslu , odst. 3

Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v  podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle nezakládá (srov. např. R 8/1994). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - , by pak mohlo být v dovolacím řízení přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání.

Pro úvahu o odpovědnosti žalované z pohledu R 12/1990, tj. z důvodu, že včas neinformovala otce o objektivní překážce bránící styku s dítětem, pak chybí jakýkoliv skutkový podklad. Jestliže nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti (a netvrdil je ani dovolatel), které by nasvědčovaly tomu, že důvodem neuskutečnění styku ve stanovenou dobu byly okolnosti objektivního charakteru (např. nemoc dítěte apod.), nelze za příčinu zbytečně vynaložených nákladů žalobce na cestu za nezletilým považovat tu okolnost, že žalovaná ho předem neinformovala o objektivní překážce, jejíž existence nebyla tvrzena, tím méně prokázána. Námitky dovolatele nejsou otázkami aplikace práva, jež by mohly založit přípustnost dovolání podle

Pokud žalobce podává dovolání rovněž do výroku o nákladech řízení, tento výrok má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, že je přičleněn k rozhodnutí o věci samé ve formě rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle , a a není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z   , protože nejde o případy v něm uvedené. Lze tedy uzavřít, že dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. ).

Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle ust. a

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a náklady žalované na odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání nelze s ohledem na jeho obsah považovat za náklad potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva (srov. ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2009

JUDr. Marta  Škárová, v. r.

předsedkyně senátu