Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1479/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce P. V., státní podnik, zastoupeného Mgr. J. L., advokátem, proti žalovanému JUDr. R. D., zastoupenému Mgr. et Mgr. P. T., advokátem, o zaplacení částky 189.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 1,701.630,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského v Praze ze dne 7. února 2007, č.j. -118, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č.j. -118, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. října 2005, č. j. -80, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví citovaným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil k odvolání žalovaného rozsudek ze dne 20. října 2005, č. j. -80, ve výrocích ve věci samé, jimiž Obvodní soud pro Prahu 6 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 189.000,- Kč s úroky z prodlení z titulu nezaplaceného nájemného za pronájem pozemku parcelní číslo 1136/4 v katastrálním území a obci R. n. V. (dále též jen „pozemek“) podle nájemní smlouvy uzavřené dne 4. prosince 1996 (dále jen „nájemní smlouva“) mezi právním předchůdcem žalobce – společností P. V., a. s. (dále jen „společnost“) – a žalovaným, a částku ve výši 1,701.630,- Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s placením nájemného.

Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že společnost byla vlastníkem pozemku a tudíž byla oprávněna uzavřít i nájemní smlouvu. Přitom odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2000, č. j. -33, z něhož uvedený závěr vyplývá. Výši smluvní pokuty shodně se soudem prvního stupně pak neshledal ani rozpornou s dobrými mravy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále též jen „“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ustanovení písmeno b/ ) a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, „zda k převodu vlastnického práva k nemovitostem, které zakladatel svým prohlášením vkládá do majetku obchodní společnosti, dochází vkladem do katastru nemovitostí, tedy zda má účinky konstitutivní, či zda katastrální úřad pouze záznamem k návrhu účastníka deklaruje právní stav, zda právo hospodařit s majetkem státu má stejné důsledky jako vlastnické právo a zda ten, komu bylo toto právo uděleno, musí v pochybnostech vznik tohoto práva prokázat“.

Dovolatel namítá, že společnost nikdy vlastníkem předmětného pozemku nebyla a její vlastnické právo „zpochybnil i Katastrální úřad v Č. K., který odmítl zapsat dohodu o zřízení věcného břemene s odůvodněním, že žalobce není vlastník“. Odvolací soud se s jeho námitkou, podle níž právní předchůdkyně žalobce nebyla vlastnicí pozemku, „vypořádal jedinou větou, totiž že odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2000, sp. zn. , a že žalobce je vlastníkem“. Přitom vlastnické právo společnosti bylo zpochybněno i rozhodnutími Okresního soudu v Českém Krumlově a Krajského soudu v Českých Budějovicích.

K „přechodu“ vlastnického práva na společnost mělo dojít na základě rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 14. prosince 1993, č. j. 10/93, a to ke dni jejího založení. K tomu došlo zakladatelskouu sepsanou ve formě notářského zápisu dne 21. prosince 1993. Podle ustanovení , obchodního zákoníku, mělo k „přechodu“ vlastnického práva dojít jeho vkladem do katastru nemovitostí. Zápis vlastnického práva přitom byl proveden záznamem ze dne 30. prosince 1994, a to podle citovaného rozhodnutí ministra životního prostředí. Z uvedeného vyplývá „jediný možný a přijatelný závěr“, že na žalobce nikdy nepřešlo vlastnické právo k pozemku a tudíž není aktivně věcně legitimován k podání této žaloby.

Rozhodnutí odvolacího soudu současně vytýká nesprávné právní posouzení smluvní pokuty, neboť ji považuje za nemravnou, stejně jako jednání žalobce. Zásadní právní význam přisuzuje otázce, zda „je v souladu s dobrými mravy, aby účastník, který zaviní negativní rozhodnutí správního orgánu, na základě něhož je zpochybněna právní jistota druhého účastníka, aniž by se snažil o nápravu stavu, podá žalobu o plnění vycházející ze zpochybněného právního vztahu, kdy toto zpochybnění po proběhnuvším soudním řízení mezi týmiž účastníky je soudem judikováno“.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.

Dovolání je přípustné a je i důvodné.

Soudy nižších stupňů založily svůj závěr, podle něhož byla společnost jakožto právní předchůdkyně žalobce vlastnicí pozemku parcelní číslo 1136/4 v katastrálním území a obci R. n.V., na tom, že tato otázka byla vyřešena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2000, sp. zn. . Jak však plyne z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, měla být citovaným rozhodnutím (jež není, ač jím byl proveden důkaz, součástí procesního spisu) řešena otázka vlastnictví nikoliv k tomuto pozemku, ale k nemovitostem v katastrálním území P., zapsaným na listu vlastnictví číslo 931. Jestliže soudy obou stupňů opřely svůj závěr o vlastnickém právu společnosti k pozemku o shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, ačkoliv to otázku vlastnictví k pozemku neřeší, je jejich právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.

Vzhledem k tomu, že shora uvedené závěry postačují ke zrušení napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud se dále nezabýval přípustností dovolání ohledně dalších tvrzených důvodů v něm uváděných. Proto, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle   věty za středníkem a odst. 3 zrušil a věc vrátil  soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný ( věta druhá a ).

V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2009

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu