Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3336/2007

ROZSUDEK

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud Pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 2. 2006, č.j. -155 (poté, co jeho předchozí rozsudky ve věci vyklizení bytu ze dne 27. 3. 2002, č.j. -55, a ze dne 31. 3. 2004, č.j. -112, byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2002, č.j. -74, a ze dne 13. 6. 2005, č.j. -140, a věc mu byla v obou případech vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 32 v D., v P., do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna vyklidit byt č. 32 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v 8. podlaží domu č.p. 1660, Donovalská 34, v P. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že předmětný byt byl přidělen žalobci v roce 1986 jako byt služební, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno k 29. 10. 1990, že ke dni 5. 3. 1992 ztratil byt charakter bytu služebního a stal se bytem obecním, že v roce 1999 byl předmětný dům převeden do vlastnictví Bytového družstva D.,  že žalovaná byt nepřetržitě užívá od roku 1986 s dětmi účastníků, že po určitou dobu nebylo řádně placeno nájemné z bytu a pronajímatel podal žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu, že řízení skončilo (po zaplacení dluhu) zamítnutím žaloby,  že žalobce z bytu odešel v roce 1996, že v roce 2001 se domáhal za asistence policie vstupu do bytu, který mu byl umožněn, že jeho další manželství s B. S., uzavřené v roce 1993, bylo pravomocně rozvedeno k 3. 9.2004, že spolu nikdy v bytě nebydleli a vedli společnou domácnost na jiném místě, a že jmenovaná se po rozvodu vzdala jakéhokoliv nároku na byt. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely v důsledku ztráty jeho charakteru jako bytu služebního; právo osobního užívání náležející dosud jenom žalobci, se změnilo podle ve znění účinném k 1. 1. 1992 (dále jen „obč.zák.“)  na jeho právo nájmu a žalované svědčilo toliko právo na bydlení. Rovněž tak přisvědčil jeho závěru, že právo společného nájmu bytu vzniklé žalobci a B. S. uzavřením manželství, zaniklo po jeho rozvodu dohodou podle obč.zák., a výlučným nájemcem bytu se opět stal žalobce, který je tudíž aktivně legitimován k podání žaloby v dané věci. Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – posoudil vztah mezi účastníky podle obč.zák. a shledal žalobu na vyklizení důvodnou, neboť žalované odpadl rozvodem manželství se žalobcem právní důvod bydlení v bytě. Zatímco soud prvního stupně posoudil nárok žalované na bytovou náhradu za použití analogie ( obč.zák.) podle obč.zák., přičemž pokud jde o formu bytové náhrady dovodil, že podle ustanovení (správně odst. 3) věty druhé obč.zák. má právo na náhradní byt, odvolací soud zaujal názor, že při posuzování nároku žalované na bytovou náhradu je nutno analogicky postupovat podle ustanovení věty první obč.zák., podle něhož postačí rozvedenému manželovi, který má byt vyklidit, toliko právo na náhradní ubytování. Dovodil dále, že v dané věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby povinnost žalované k vyklizení byla vázána na zajištění náhradního bytu; poukázal přitom na to, že dcera účastníků, která v bytě se žalovanou bydlí, je již zletilá, že žalovaná užívala po celou dobu byt sama (resp. se zletilými dětmi), znemožnila žalobci vstup do bytu výměnou vložky v zámku, a že nájemné z bytu nebylo řádně hrazeno. Na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost žalované k vyklizení vázal na zajištění náhradního ubytování, přičemž současně upravil výrok rozsudku pokud jde o specifikaci bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ani důvodnost neopřela o žádné zákonné ustanovení. Vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud její povinnost k vyklizení vázal toliko na zajištění náhradního ubytování, přičemž namítá, že po celou dobu, co v bytě bydlí, plní řádně povinnosti nájemce, že nemá s dcerou jiné bydlení, že tvrzení žalovaného o zamezení vstupu do bytu je účelové a nepravdivé, a že odvolací soud nezohlednil, že jeho chování bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť nepřispíval na náklady spojené s nájmem bytu a na výchovu nezletilých dětí účastníků. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), a je přípustné podle , neboť směřuje proti výroku o bytové náhradě, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje na výrok, jímž byla vyklizovací povinnost žalované z bytu podmíněna zajištěním náhradního ubytování; ostatně dovolatelka proti výroku o vyklizení nebrojí. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp.zn. , uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Podle ustanovení je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem,  včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k vadám dle o.s.ř;  tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.

Dovoláním nebyly zpochybněny závěry, z nichž napadené rozhodnutí vychází, tj. že k předmětnému bytu vzniklo právo osobního užívání pouze žalobci (nikoliv oběma účastníkům jako manželům), že toto jeho právo trvalo i ke dni rozvodu manželství účastníků, že byt nesplňoval k 5. 3. 1992 znaky služebního bytu, a že se právo osobního užívání bytu svědčící pouze žalobci, nezměnilo v důsledku toho na právo společného nájmu účastníků; dovolací soud proto z nich v dalším vychází.

Podle odst. 1 ve znění účinném do 31. 12. 1991, jestliže byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace po jeho smrti nebo po rozvodu manželství užívají dále manžel, popřípadě osoby uvedené v , nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není přidělen přiměřený náhradní byt, nestačí-li podle zákona poskytnout náhradní ubytování.

Uvedené ustanovení mířilo výslovně na byty, u nichž byl vzhledem k jejich účelovému určení vyloučen vznik práva společného užívání bytu manžely (§ 182 citovaného předpisu), a právo osobního užívání svědčilo pouze jednomu z nich.  Poskytovalo (mimo jiné) pro případ rozvodu manželství právní ochranu druhému z manželů, jemuž nevzniklo právo (společného) užívání bytu, a který za trvání manželství odvozoval své právo užívat tento byt pouze od rodinněprávního vztahu k manželovi - uživateli bytu, neboť rozvodem manželství jeho právní důvod užívání bytu zanikl.

Stejnou funkci plní za současné právní úpravy ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 1992, podle něhož jestliže služební byt po smrti nájemce nebo po rozvodu jeho manželství užívají dále manžel, popřípadě osoby uvedené v , nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt. V odůvodněných případech soud může rozhodnout, že stačí náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt nebo náhradní ubytování.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku z 26. 7. 2000, sp.zn. (uveřejněném v Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu, vydaném A.S.P.I. P.s.r.o., P., 2003, pod č. 230), jakož i dále např. v rozsudku ze dne 10. 3. 2005, sp.zn. , zaujal právní názor, že za situace, kdy právní poměry rozvedených manželů k bytu, který následně - před rozvodem jejich manželství - ztratil charakter bytu služebního, nejsou výslovně upraveny, nelze dovodit, že rozvedenému manželovi, který nebyl nájemcem bytu v takovémto případě bytová náhrada nepřísluší, nýbrž je třeba jeho nárok na bytovou náhradu posoudit analogicky ( obč.zák.) podle ustanovení, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je ustanovení obč.zák. Rozvedený manžel, který i po rozvodu manželství bydlí v takovémto bytě, jehož nájemcem je pouze druhý z nich, není zásadně povinen byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady, stejně tak jako je tomu v případě výslovně v ustanovení obč.zák. upraveném. Následnou změnu okolností právně významných pro určení charakteru určitého bytu jako bytu služebního nelze totiž rozvedenému manželovi, jemuž nevzniklo právo (společného) nájmu bytu, klást k jeho tíži, a dovodit, že v důsledku toho pozbyl nárok na bytovou náhradu, vyplývající dosud pro něj z ustanovení obč.zák.

Dovolací soud je toho názoru, že z uvedených závěrů lze vycházet i za situace, kdy ke ztrátě charakteru jako bytu služebního došlo po rozvodu manželství nájemce bytu, před tím, než došlo k realizaci ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák., tedy dříve, než byla rozvedenému manželovi, který nebyl nájemcem bytu, uložena povinnost k jeho vyklizení.

Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že nárok žalované na bytovou náhradu pro případ vyklizení předmětného bytu, je nutno posoudit analogicky ( obč.zák.) podle ustanovení obč.zák. Nelze jí totiž klást k tíži, že k 31. 12. 1991 nedošlo k realizaci jejího práva vyplývajícího pro ni z ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 1991, resp. po uvedeném datu z ustanovení obč.zák., ani to, že následně přestal byt splňovat znaky bytu služebního a jeho (výlučným) nájemcem se stal žalobce. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani okolnost, že k bytu posléze existovalo po určitou dobu právo společného nájmu bytu svědčící žalobci a jeho tehdejší manželce B. S., neboť k předmětnému bytu se stále vázalo právo žalované na bytovou náhradu.

Z ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že primární, zákonnou  formou   bytové  náhrady  je   pro  rozvedeného  manžela přiměřený náhradní  byt. Jsou-li pro to  důvody zvláštního zřetele hodné,  může  soud  rozhodnout,  že  rozvedený  manžel má právo na kvalitativně a kvantitativně nižší  formu bytové náhrady. Nejvyšší soud ve svém  rozhodnutí ze dne 20. 9. 1999, sp.zn.  , zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, že při rozhodování o této  nižší  formě  bytové  náhrady  je  hypotéza  právní normy relativně neurčitá,  takže je na  soudu, aby v  každém jednotlivém případě  z předem  neomezeného  okruhu  okolností podle  své úvahy vymezil  ty, které  jsou pro  rozhodnutí podstatné.  Jestliže soud neprovede toto  vymezení správně a  nepřihlédne ke všem  rozhodným okolnostem,  je odůvodněn  závěr, že  rozhodnutí soudu  spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okolnosti významné ve věcech rozhodování soudu o bytové náhradě  podle § 713 odst. 1 obč.zák. mohou  být  např. rodinné  poměry  osoby, která má byt vyklidit (zejména počet členů domácnosti, které se mají do náhradního bytu stěhovat  ve srovnání s počtem osob, které tento byt užívaly do rozhodné skutečnosti, zakládající nárok na bytovou náhradu), její poměry sociální  (zejména z hlediska  možnosti řešení její  bytové situace),  její chování  při užívání  bytu (rozpor tohoto chování s právními normami a dobrými mravy) apod. I v těchto případech je třeba zabývat se rovněž tím,  zda zde není dán důvod k odepření náhrady za byt postupem podle ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.,  tedy odepřením výkonu práva pro rozpor s dobrými  mravy (srov. již citovaný rozsudek sp.zn. ).

Dospěl-li tedy v projednávané věci odvolací soud k závěru, že na nárok žalované na bytovou náhradu je nutno aplikovat ustanovení § 712 odst. 3 věty první obč.zák., není – se zřetelem k výše uvedenému – jeho právní posouzení správné.

Nejvyšší soud proto podle ustanovení věty za středníkem zrušil rozsudek odvolacího soudu, a to – vzhledem k vzájemné provázanosti výroku o vyklizení a výroku o bytové náhradě – jako celek. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně  závazný ( věta první, ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. ledna 2009

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu