Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1007/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 14. února 2005, č. j. -119, jímž Krajský soud v Brně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 25,000.000,- Kč a náhradu nákladů řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem jednatele žalované, považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž prohlášením ručitele z 3. června 1997 žalované (dále jen „ručitelské prohlášení“) byl zajištěn do výše 25,000.000,- Kč zůstatku jistiny a příslušenství budoucí závazek společnosti I. M. společnosti s r. o., ze smlouvy o úvěru na oběžné prostředky ve výši 100,000.000,- Kč, jež měla být uzavřena do 20. června 1997. Smlouva o úvěru č. z 18. června 1997, ve znění dodatků č. 1 a 2 (dále jen „smlouva o úvěru“) byla uzavřena mezi původní žalobkyní K. b., a. s. a společností I. M. společností s r. o. (dále jen „dlužník“) na poskytnutí krátkodobého úvěru na oběžné prostředky ve výši 100,000.000,- Kč. Dlužník dohodnuté splátky úvěru neplnil, dopisem ze 6. srpna 1998 byl vyzván k okamžitému zaplacení jistiny a příslušenství. Protože ani poté závazek ze smlouvy o úvěru nesplnil, věřitel vyzval k plnění žalovanou na základě ručitelského prohlášení.

Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, že ručitelské prohlášení je platným právním úkonem podle ustanovení § 304 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.“), jímž se žalovaná zavázala uspokojit věřitele do částky 25,000.000,- Kč, nesplní-li dlužník své závazky vzniklé ze smlouvy o úvěru.

Námitku neplatnosti ručitelského závazku pro neurčitost podle ustanovení (dále jen „obč. zák.“) nepovažoval za důvodnou s tím, že budoucí závazek je v ručitelském prohlášení dostatečně určitě konkretizován označením účastníků úvěrového vztahu, uvedením účelu úvěru, který má být poskytnut na oběžné prostředky, výší jistiny 100,000.000,- Kč a uvedením termínu, do kdy má být smlouva o úvěru uzavřena. Obsahuje rovněž výslovné prohlášení ručitele, že uhradí věřiteli závazek dlužníka, neučiní-li tak přes písemné vyzvání věřitelem dlužník sám, přičemž závazek ručitele je omezen částkou 25,000.000,- Kč. Je-li v prohlášení ručitele budoucí závazek - pokračoval odvolací soud - v kolonce časový charakter úvěru dále specifikován tím, že je zde uvedeno „náklady“, jde o nepřesnost, z níž však nelze dovozovat neurčitost a nesrozumitelnost budoucího závazku, který je jinak zcela jasně konkretizován.

Nepřisvědčil ani výhradě, že označení účelu úvěru je rozdílné v prohlášení ručitele a ve smlouvě o úvěru. V obou je shodně uvedeno, že jde o úvěr na oběžné prostředky. Je-li ve smlouvě o úvěru dále uvedeno, že výnos z úvěru bude použit na splacení jiného krátkodobého úvěru, pak ručitelský závazek spočívá v povinnosti ručitele splnit dluh obligačního dlužníka a ten má povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky i v případě, použil-li úvěr k jinému účelu, než který byl ve smlouvě o úvěru dohodnut. Otázka naplnění účelu úvěru je proto irelevantní pro povinnost ručitele splnit zajištěný dluh věřiteli.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení (dále jen „“) a co do důvodu na ustanovení , jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že ručitelské prohlášení je platným právním úkonem, když je dostatečně srozumitelné a určité. Namítá, že smlouvou o úvěru byl úvěr sjednán za jiným účelem, než jak bylo uvedeno v ručitelském prohlášení. Tento rozpor odvolací soud pominul. Prohlášení ručitele je neurčité i z důvodu absence podstatných náležitostí smlouvy o úvěru, a to uvedení výše úrokové sazby, za kterou bude zajišťovaný úvěr poskytnut, a určení časového charakteru úvěru. Označení časového charakteru úvěru jako „náklady“ je nesmyslné, přitom právě časový charakter úvěru je pro posouzení ručitele, zda se za zajišťovaný závazek zaručí, jedním z rozhodujících kritérií. Zdůrazňuje, že její námitky směřovaly k neurčitosti a nesrozumitelnosti označení budoucího závazku v ručitelském prohlášení, nikoli k neurčitosti a nesrozumitelnosti budoucího závazku.

Dovolatelka má za to, že odvolací soud pominul dosavadní judikaturu, byť tato dosud řešila pouze spory vzniklé z ručení za závazky již existující. V té souvislosti odkazuje na „sp. zn. a sp. zn. “ a uvádí, z obou rozhodnutí je „zejména cítit požadavek na dostatečné určení zajišťovaného závazku, který má v budoucnu teprve vzniknout, kdy toto určení musí být mnohem konkrétnější než v případě zajištění již existujícího závazku“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá.

Podle ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ]

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení ( věta první ) zásadně právně významným neshledává.

Právní otázka, zda ručitelské prohlášení je určité a platné, není otázkou zásadního právního významu, jelikož nepřesahuje rámec posuzované věci a tudíž nemá obecný judikatorní přesah. Jde o otázku konkrétního posouzení v individuální věci, závislého na konkrétních skutkových zjištěních soudu o obsahu ručitelského prohlášení. Právní posouzení věci v tomto směru přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem [(§ 37 odst. 1 obč. zák. a § 304 odst. 2 obch. zák.), k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. , jakož i nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. ]. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z dovolatelkou zpochybněného závěru odvolacího soudu o srozumitelnosti ručitelského prohlášení, byť je v něm v kolonce časový charakter úvěru uvedeno „náklady“. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. března 2008, sp. zn. , v němž se zabýval srozumitelností právního úkonu, dovodil, že nesrozumitelnost je dána tehdy, jestliže ani výkladem právního úkonu nelze objektivně zjistit, co jím mělo být po slovní (jazykové) či jiné stránce vyjádřeno, v důsledku čehož není jiným subjektům umožněno se s tímto sdělením seznámit a chápat je. Z uvedeného vyplývá, že uvedení jako časového charakteru úvěru „náklady“, samo o sobě nemůže být důvodem nesrozumitelnosti obsahu ručitelského prohlášení.

Pro úplnost lze dodat, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a , není zcela přiléhavý, neboť v těchto rozhodnutích se dovolací soud zabýval náležitostmi ručitelského prohlášení k již existujícím závazkům.

Jelikož dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. ledna 2009

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu