Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4056/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č. j. -161, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2006, č. j. -120, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2006, č. j. -120, zamítl žalobu na zaplacení částky 19,854.588,- Sk (výrok I.) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Předmětnou žalobní pohledávku žalobkyně opírala o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 1999, uzavřenou mezi V. ú. b. (dále jen „V.“) jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, přičemž postoupená pohledávka představovala tzv. protizáruky V. pro V. m. š. p. na nákup technologického zařízení, na něž Č. o. b.(dále též „Č.“) vystavila dne 7. 3. 1991 bankovní záruky. Předmětné závazky (pohledávky), které přešly v privatizaci na a. s. C. představovaly také krátkodobé úvěry a leasingové splátky, které poskytla V. v souvislosti s výše uvedenými protizárukami. Č. vystavila dne 7. 3. 1991 celkem tři bankovní záruky č. na částky 1,342.800 DEM, 1,310.800 DEM a 1,664.100 ATS. Na základě generální dohody, uzavřené dne 26. 10. 1990 mezi V. a Č., o participaci na závazku, který Č. přebírá za čs. subjekty v zahraničí, se měly obě banky podílet 50 % na devizové odměně i na ztrátách z trvalé insolventnosti dlužníka (organizace), pro kterou byla bankovní záruka poskytnuta, takže podíl žalované měl činit 19,854.588,- Sk.

Žalovaná popírala, že by V. postoupila žalobkyni i případnou pohledávku z titulu shora uvedené generální dohody, takže zpochybnila aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v této věci a dále namítla, že nárok žalobkyně je promlčen.

Soud prvního stupně se nejprve zabýval námitkou promlčení a na základě provedeného dokazování listinnými důkazy a učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že konec promlčecí doby nastal dne 5. 5. 2003, avšak žaloba byla podána až dne 5. 8. 2004, takže nárok je promlčen a již z toho důvodu žalobu v celém rozsahu zamítl.

Soud prvního stupně rovněž shledal nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně ve věci a tím i další důvod k zamítnutí žaloby. Dovodil, že smlouva o postoupení pohledávek, uzavřená mezi V. a žalobkyní v roce 1999 je samostatným právním úkonem, na jehož obsah nelze aplikovat již zrušený (zákoník mezinárodního obchodu, dále též „Z.“), jak se – podle názoru soudu – mylně domnívá žalobkyně. Předmětná generální dohoda byla uzavřena mezi dvěma tehdy tuzemskými bankami za jiné právní situace, než smlouva o postoupení pohledávek. Pokud se měla stát povinnost žalované vyplývající z generální dohody součástí pohledávky postoupené na žalobce, měla být tato skutečnost smluvně „ošetřena“, což se nestalo. Jestliže v postupní smlouvě bylo uvedeno, že s pohledávkami se postupují i všechna práva s nimi spojená, muselo by mít takové ujednání týkající se třetí osoby, právní základ, což soud v daném případě neshledal.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se zabýval otázkou věcné legitimace žalobkyně jako otázkou primární. Dovodil, že nebylo-li mezi účastníky sporu o tom, že případná pohledávka VÚB za žalovanou z titulu závazků vyplývajících z generální dohody nebyla předmětem samostatného postoupení, zbývá otázka, zda je možno v daném případě hovořit o příslušenství či právu s pohledávkou spojeném. Ke generální dohodě, bankovní záruce a následně ke smlouvě o postoupení pohledávek došlo za existence různých právních norem. Postupování pohledávek se odehrálo v režimu , tvrzenou bankovní záruku je třeba posuzovat v režimu , podle jehož ust. , jestliže bankovní záruka obsahuje závazek banky uspokojit oprávněného v případě, že třetí osoba nesplní svůj závazek, může oprávněný postoupit svá práva z bankovní záruky pouze s postoupením pohledávky bankovní zárukou zajištěné a s převedením závazků oprávněného se zajištěnou pohledávkou souvisejících. Podle názoru odvolacího soudu bankovní záruka bez dalšího není akcesorickým právem. Žalobkyně ani netvrdila žádné okolnosti, z nichž by vyplývalo, že práva z bankovní záruky by přecházela automaticky s postoupenou pohledávkou.

Co do otázky promlčení odvolací soud posoudil rozsudek soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, což je však bez významu, neboť žaloba byla zamítnuta pro absenci věcné legitimace žalobkyně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle (dále též „“) a jako důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka odkazuje na ustanovení a zákoníku mezinárodního obchodu č. , o bankovní záruce, a dále na cit. zákona a na ust. (dále též „obč. zák.“) o postoupení pohledávky a dovozuje, že s platným postoupením pohledávek z V. na žalobkyni muselo dojít i k platnému postoupení souvisejících práv spojených s bankovní zárukou. Má za to, že otázkou zásadního právního významu, kterou dovolací soud dosud neřešil, je postoupení pohledávky zajištěné bankovní zárukou podle Z., nikoliv pouze podle obchodního zákoníku. K postoupení dané pohledávky došlo podle v době, kdy zákoník mezinárodního obchodu již nebyl v účinnosti.

Dovolatelka popisuje skutkový stav, na jehož základě jí vznikla celková předmětná pohledávka, jak byl zjištěn i soudem prvního stupně a soudem odvolacím, a uzavírá, že podle Generální dohody, uzavřené dne 26. 10. 1990 mezi Č., a. s. Praha a V. ú. b., ústředím v B., o participaci na závazku, který Č. přebírá za čs. subjekty vůči zahraničí, činil 50 % participační podíl na ztrátách dlužníka C., a. s., částku 19,854.588,- Sk.

Dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání žalobkyně splňuje podmínky a náležitosti stanovené zákonem (, , ), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu cit. ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud má v daném případě za zásadně právně významnou dovolatelkou nastolenou právní otázku postoupení pohledávky podle § 524 an. obč. zák. zajištěné bankovní zárukou podle § 665 an. ZMO s tím, zda spolu s postoupenou pohledávkou (z hlavního závazku) se postupuje též bankovní záruka.

Dovolací soud dospěl k závěru, že tuto otázku řešily oba soudy – prvního stupně i odvolací – v rozporu s hmotným právem, přičemž řešení této otázky má obecný judikatorní přesah.

V posuzovaném případě žalovanou vystavené bankovní záruky ze dne 7. 3. 1991 se spravovaly režimem zákoníku mezinárodního obchodu, přičemž zákonná úprava bankovní záruky, obsažená v ust. § 665 an. ZMO, je prakticky totožná se zákonnou úpravou v ust. § 313 an. obch. zák., účinnou od 1. 1. 1992 (k témuž datu byl zrušen zákoník mezinárodního obchodu). Uvedené zákonné úpravy bankovní záruky jsou v podstatě stejné co do účinků postoupení práv z bankovní záruky v případě nesplnění závazku třetí osobou – dlužníkem (porov. § 670 ZMO a § 318 obch. zák.). Tento právní účinek (důsledek) spočívá v tom, že věřitel (oprávněný) může postoupit svá práva z bankovní záruky pouze s postoupením pohledávky zajištěné bankovní zárukou, a vyplývá přímo ze zákona. Jde o tzv. akcesorickou záruku, danou povahou tohoto zajišťovacího institutu. Bankovní záruka je právem spojeným (souvisejícím) se zajištěnou (hlavní) pohledávkou.

Není proto důvodu konstruovat podmínku, aby uvedený právní důsledek byl inkorporován ve smlouvě (jmenovitě ve smlouvě o postoupení pohledávky), když je stanoven zákonem. Přitom podle obecné úpravy v ust. § 524 odst. 2 obč. zák. s postoupenou pohledávkou přecházejí i všechna práva s ní spojená.

V daném případě nebylo sporu o tom, že účastníci (popř. jejich právní předchůdci) se dohodli v generální dohodě ze dne 26. 10. 1990 na participaci na nákladech souvisejících se zajištěním závazků konkrétního dlužníka, i formou bankovních záruk žalované, které byly v tomto případě realizovány, jak shora uvedeno.

Okolnost, že k převodu (přechodu) bankovních záruk žalované, založených za účinnosti zákoníku mezinárodního obchodu, došlo spolu se zajištěnými pohledávkami jejich postoupením až v roce 1999 podle , nemění ničeho na podstatě uvedených závazků (pohledávek), takže nelze argumentovat „jinou právní situací“ či dalšími „okolnostmi“, jak činily oba soudy.

Právní posouzení předmětné otázky odvolacím soudem není proto správné a je tak naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle

Z výše popsaných důvodů Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil ( část věty za středníkem a odst. 3 věta první ) a poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno toto rozhodnutí, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. ledna 2009

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu