Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
11 C 218/2021-29
Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Nečasovou ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 2.550 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 2.550 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 2.550 Kč od 6.7.2016 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 2.550 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 2.550 Kč od 6.7.2016 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se žalobou doručenou k podepsanému soudu dne 3.6.2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 2.550 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že účastníci uzavřeli dne 9.6.2015 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovanému téhož dne půjčila částku 26.550 Kč, tato se skládala z jistiny 15.000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 11.550 Kč. Žalovaný byl povinen půjčenou částku vrátit v pravidelných týdenních splátkách po 443 Kč, první splátka byla uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy vždy do sedmého dne od předchozí splátky, u každého úvěru je nejprve hrazeno na cenu půjčky (kapitalizovaný úrok) a poté na jistinu (půjčené peníze). Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, uhradil celkem 24.000 Kč, když při rozpočítání pravidelných plateb se tak žalovaný dostal do prodlení, pokud by splácel tuto částku v předepsaných týdenních splátkách, splatnost pohledávky nastala ke dni 5.7.2016 a datum prodlení ke dni 6.7.2016. Žalovaný žalobkyni na svůj dluh ani přes výzvu ničeho nezaplatil.
2. Soud ve věci rozhodl dle § 115a o.s.ř bez nařízení ústního jednání. Žalovaný byl usnesením soudu ze dne 20.9.2021 vyzván ke sdělení, zda souhlasí s procesním postupem podle uvedeného zákonného ustanovení, tedy s rozhodnutím věci bez jeho osobní účasti a bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen podle § 101 odst. 4 o.s.ř. o fikci svého souhlasu s navrhovaným procesním postupem soudu, pokud ve stanovené lhůtě 7 dnů nesdělí soudem požadované stanovisko. Žalobkyně s takovým postupem vyjádřila souhlas již v žalobě, žalovaný soudu ve stanovené lhůtě nezaslal své vyjádření, souhlas s takovým procesním postupem soud podle uvedeného poučení daného účastníku předpokládal, a proto bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání a bez osobní účasti žalobkyně a žalovaného.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Smlouvou o peněžité zápůjčce číslo ze dne 9.6.2015 bylo prokázáno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit i se souhrnným poplatkem ve výši 11.550 Kč, když tento sestával z úroku ve výši 1.950 Kč, z poplatku za administrativní činnost ve výši 3.000 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.600 Kč. Úvěr měl být splacen v 59 týdenních splátkách po 443 Kč. Žalovaný svým podpisem na smlouvě stvrdil převzetí částky 15.000 Kč a to v hotovosti.
5. Transakční historií bylo zjištěno, že žalovaný na předmětný dluh uhradil částku ve výši 24.000 Kč.
6. Dopisem ze dne 21.10.2020 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 2.550 Kč do 5 dnů od doručení této výzvy.
7. Podle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
8. Dle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
9. Podle § 547 o.z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.
10. Podle § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
12. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
Shora provedená skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:
Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o zápůjčce. Soud zde pouze uvádí, že mnozí poskytovatelé finančních prostředků označují uzavírané smlouvy jako smlouvy o zápůjčce, peněžní ústavy, zejm. pak banky tyto smlouvy označují jako smlouvy o úvěru. Zatímco předmětem smlouvy o úvěru může být pouze půjčení peněžních prostředků, předmětem smlouvy o zápůjčce může být půjčení nejen peněžních prostředků, ale i jakýchkoliv jiných zastupitelných věcí. Úvěr je vždy úročený, zápůjčka může být jak bezúročná, tak úročená. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou a vzniká již uzavřením, zatímco smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a vzniká až přenecháním, resp. odevzdáním zapůjčené věci vydlužiteli. Čistě z právního hlediska je rozdíl především v tom, že předmětem úvěru jsou výhradně finanční prostředky, zatímco předmětem zápůjčky může být jakákoliv hmotná věc. Přesto má soud za to, že i v případě smlouvy o zápůjčce je nutné aplikovat jako občanský zákoník, tak i zákon o spotřebitelském úvěru za situace, kdy je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně je předně poskytovatelem finančních prostředků.
Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, č.j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.
Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložila žádné důkazy, žádné listiny prokazující, že by provedla ověření příjmů a výdajů žalovaného. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017 sp. zn. FA/4056/2014, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015 sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28.5.2018 č.j. FA/SR/SU /1192/2017-20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25.7.2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26.2.2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Žádné příjmy ani výdaje žalovaného nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté půjčky.
Žalobkyně poskytla žalovanému dne 9.6.2015 částku ve výši 15.000 Kč, žalovaný do současné doby, dle tvrzení žalobkyně i přehledu transakční historie, uhradil 24.000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovanému vznikl přeplatek na poskytnutém bezdůvodném obohacení ve výši 9.000 Kč, soud žalobní návrh v celém rozsahu jako nedůvodný zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., když úspěšnému žalovanému žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Poučení:
Proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí – exekuci.