Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3510/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 30. 3. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 19. 8. 2005, čj. -26. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně domáhající se určení svého vlastnictví k pozemku parc. č. 1835 v katastrálním úřadu B. (obec P.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 26. 4. 2006, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudkem soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo, nebylo odvolání žalobkyně shledáno odvolacím soudem opodstatněné.

Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že pozemek, uvedený v žalobě žalobkyně, byl podle kupní smlouvy ze 14. 6. 1989 prodán žalobkyni České republice – S. s. d. s.; na základě této smlouvy byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemku parc. č. 1835 v katastrálním území B. Česká republika s tím, že správu pozemku vykonává P. f. ČR. Soud prvního stupně nedospěl k závěru, že by bylo v řízení prokázáno tvrzení žalobkyně, že uvedená smlouva byla uzavřena nesvobodně,

a to pod tlakem, že jí bude pozemek vyvlastněn.

Odvolací soud nesdílel právní názor soudu prvního stupně, který věc posoudil podle ustanovení , přičemž „žalobkyně neprokázala své tvrzení, že právní úkon prodeje pozemku nebyl učiněn svobodně“. Odvolací soud však měl za to, že v daném případě měla žalobkyně svůj tvrzený nárok uplatnit podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a nikoli domáhat se ochrany tvrzeného vlastnického práva podle obecných předpisů, jmenovitě žalobou o určení vlastnictví podle ustanovení ,; o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 26. 6. 2006 advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 21. 8. 2006, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu

a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod uplatňovala, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci ( ).

Podle názoru dovolatelky spočívá vada postupu odvolacího soudu v řízení zejména v tom, že odvolací soud posoudil odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ze zcela jiných důvodů, než pro které tento soud její žalobu zamítl, čímž „znemožnil žalobkyni uplatnit právo na doplnění svého tvrzení a vylíčení rozhodných skutečností ve smyslu ustanovení (po předchozím poučení ze strany soudu podle tohoto ustanovení) a znemožnil jí tak vlastně právo na dvouinstančnost řízení“. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud měl postupovat tak, že měl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit s uvedením svého právního názoru ve smyslu ustanovení . Tímto způsobem postupu odvolacího soudu v řízení došlo k tomu, že nebyly vůbec objasněny žalobkyní vznesené pochybnosti o samotné existenci kupní smlouvy ze 14. 6. 1989, když totiž „žalobkyni byl tehdy předložen k podpisu kupujícími nepodepsaný návrh kupní smlouvy, ale oboustranně podepsaná kupní smlouva jí nebyla doručena a ani založena u katastrálního úřadu. Žalobkyni bylo znemožněno uplatnit svá tvrzení v tomto řízení i z hlediska nesvobody projevu vůle při podpisu kupní smlouvy ze 14. 6. 1989.

Postup odvolacího soudu znamenal, že žalobkyně byla podle názoru dovolatelky, vážně krácena na svých procesních právech a došlo tu evidentně k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 6), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud v tomto případě svým rozsudkem

z 26. 4. 2006, sp. zn. Městského soudu v Praze, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou,

a to jak postupovat při posuzování žaloby o určení práva nebo právního vztahu ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. , o mimosoudních rehabilitacích nebo se (zákonem o půdě), tedy s právními předpisy restituční povahy, jež jsou ve vztahu k obecným předpisům speciálními předpisy.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz ) z 11. 9. 2003, sp. zn. a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení (např. podle tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení , mohla-li uplatnit nárok (nebo jej i bezúspěšně uplatnila) podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, , ve věcech žalob o určení vlastnického práva k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů, ročník 2005): „Žalobou o určení vlastnického práva podle restitučních předpisů nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční předpisy vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před několika desetiletími, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení : „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle občanského osudního řádu, a tedy není dána naléhavost právního zájmu na jejím podání“.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 26. 4. 2006 (sp. zn. Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními  , zákona o půdě, nebo ,

o mimosoudních rehabilitacích), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení a odst. 3 . Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení , ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a psím. c) k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 17. prosince 2008

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu