Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
120 C 3/2022
Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem JUDr. Vítězslavem Plevou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 17 355,88 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit 17 355,88 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 340 Kč od datum do zaplacení, a dále spolu se smluvním úrokem ve výši 75,99 % ročně z částky 10 889,37 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit 17 355,88 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 340 Kč od [datum] do zaplacení, a dále spolu se smluvním úrokem ve výši 75,99 % ročně z částky 10 889,37 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 17 355,88 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 12 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku vrátit včetně úroku z úvěru v 48 pravidelných měsíčních splátkách 802 Kč včetně úroku ve výši 75,99 % p.a. Strany pro případ prodlení sjednaly smluvní pokutu za prodlení s úhradou jedné splátky ve výši 249 Kč a smluvní pokutu za prodlení s úhradou zesplatněné jistiny ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dále sjednaly právo na úhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku v prodlení. Žalovaný se dostal se svým závazkem do prodlení, a proto jej žalobkyně zesplatnila, přičemž ani poté žalovaný závazek neuhradil. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá jistiny ve výši 10 889,37 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku do data zesplatnění ve výši 1 952,93 Kč, smluvní pokuty ve výši 498 Kč za prodlení se splátkou č. 17, 18, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 12 842,30 Kč za období od datum do datum ve výši 2 015,88 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 2 000 Kč u splátek č. 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, smluvního úroku ve výši 75,99 % p.a. z dlužné jistiny od datum do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 15 340 Kč od datum do zaplacení. Ani na výzvu žalobkyně žalovaný závazek neuhradil.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním. Z návrhu na uzavření smlouvy, oznámení o schválení úvěru včetně poštovního podacího archu, splátkového kalendáře a předsmluvního formuláře bylo zjištěno, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne datum dohodu, podle níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 48 měsíčních splátkách po 802 Kč počínaje od datum. Pro případ prodlení o více jak 30 dnů se splátkou se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 249 Kč, pokud by se žalovaný ocitl v prodlení déle jak 65 dnů, strany sjednaly automatické zesplatnění úvěru, tedy splatnost celé jistiny a úroků přirostlých ke dni zesplatnění, přičemž úroky se stanou součástí jistiny. Pokud by nebyla zesplatněná částka uhrazena, vzniklo dále právo žalobkyně požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Strany si dále sjednaly úhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč u každé splátky, se kterou by byl žalovaný v prodlení déle jak 15 dnů.
4. Z karty klienta a dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že žalovaný čerpal částku ve výši 12 000 Kč, přičemž celkem uhradil částku 12 926 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou č. 17, 18 o více jak 65 dní.
5. Z karty hodnocení klienta, výpisu z NRKI, výpisu z SOLUS bylo zjištěno, že žalobkyně posuzovala schopnost žalovaného splácet úvěr. Čistý příjem žalovaného činil 8 124 Kč měsíčně a plynul z invalidního důchodu, žalovaný uvedl vlastní formu bydlení. Žalobkyně spoléhala na osobní prohlášení žalovaného.
6. Z předžalobní výzvy ze dne datum včetně podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně skrze svého zástupce vyzvala žalovaného k uhrazení dluhu.
7. Z výpisu registrovaných subjektů finančního trhu a povolení k činnosti bylo zjištěno, že žalobkyně byla oprávněna k poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů.
8. Z oznámení ze dne datum, výzvy k zaplacení ze dne datum a datum a karty klienta soud zjistil, že žalobkyně vyzvala opakovaně žalovaného k úhradě dluhu. K datu datum žalobkyně prohlásila úvěr za zesplatněný.
9. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru. Žalobkyně dne datum uzavřela s žalovaným dohodu, podle níž se zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 48 měsíčních splátkách po 802 Kč počínaje od datum včetně smluveného úroku ve výši 75, 99 % p.a. Strany dále sjednaly paušální náklad spojený s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč při prodlení se splátkou. Pro případ prodlení se splátkou se žalovaný zavázal rovněž uhradit smluvní pokutu ve výši 249 Kč. Žalovaný úvěr čerpal, přičemž následně se dostal do prodlení s úhradou splátek a žalobkyně prohlásila k datum celý úvěr za splatný. Žalovaný uhradil celkem částku 12 926 Kč. Přípisem ze dne datum žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu. Žalobkyně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr tak, že vycházela z čestného prohlášení žalovaného a dále ověřila záznamy v bankovních registrech.
10. Žalobkyně byla na jednání poučena o svém břemenu tvrzení a břemenu důkazním podle ust. § 118a o. s. ř.
11. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ SpÚ“), ve znění k datu právního jednání.
12. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 SpÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle ust. § 87 odst. 1 SpÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že dohoda žalobkyně a žalovaného je smlouvou o úvěru podle ust. §2395 a násl. o. z., přičemž s ohledem na skutečnost, že žalovaný v daném právním jednání vystupoval jako spotřebitel (§419 o. z.) a žalobkyně jako podnikatel, tedy osoba vykonávající samostatnou výdělečnou činnost spočívající v poskytování půjček (§ 420 o. z.), na věc aplikoval také příslušná ustanovení o spotřebitelském úvěru. Z ust. §87 SpÚ, plyne, že věřitel je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a pokud tak neučiní, je následkem neplatnost uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. V dané věci přitom z listinných důkazů neplyne skutečnost, že žalobkyně ověřovala osobní prohlášení žalovaného, neboť k žádosti nejsou přiloženy další listiny či záznamy, kterými by si žalobkyně ověřila příjem a majetek žalovaného. Žalovaný přitom spadá do sociálně slabé skupiny, neuvedl žádný majetek a jediný příjem z invalidního důchodu v minimální výši. Z hlediska platnosti smlouvy o úvěru dané znamená, že smlouva je neplatná.
16. Zákonodárce normoval v ust. § 87 SpÚ podmínku uplatnění námitky neplatnosti ve lhůtě tří let od uzavření úvěru, přičemž soud má za to, že koncepci námitky neplatnosti je třeba neaplikovat s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudního dvora. Ustanovení je výsledkem transpozice směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, cílem této směrnice bylo zajištění ochrany spotřebitele, zajištění rovné hospodářské soutěže mezi věřiteli a harmonizace vnitřního evropského trhu. Žádoucí výsledek směrnice vyslovil Soudní dvůr EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, kde soudní dvůr uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku (…) musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Výše uvedená úprava českého zákonodárce tedy jde přímo proti účelu rovné hospodářské soutěže na vnitřním trhu EU, pokud ve vnitrostátním právu procesně váže přezkum dostatečného posouzení úvěryschopnosti na úkon spotřebitele, nadto z praxe plyne, že tato úprava by znamenala v drtivé většině soudních sporů neaplikaci příslušných ustanovení s ohledem na převažující pasivitu u většiny spotřebitelů. Výklad relativní a absolutní neplatnosti v relaci na výslovné odlišné jazykové znění normy aproboval v dané věci rovněž Ústavní soud. V usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, uvedl, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle. Na základě výše uvedeného zdejší soud podle čl. 95 odst. 1 Ústavy neaplikoval část ustanovení §87 SpÚ, na základě které se musí spotřebitel neplatnosti dovolat, neboť tato část je v rozporu s právem Evropských společenství (viz výše). Soud tedy ex offo posuzoval splnění povinnosti žalobkyně dle ust. § 86 SpÚ, přičemž dospěl k závěru, že úvěryschopnost byla posouzena nedostatečně.
17. Při úvaze o absolutní neplatnosti smlouvy pro případ nedostatečného zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr, soud vychází z toho, že zákon o spotřebitelském úvěru je svou povahou kogentní předpis, jehož účelem je ochrana slabší strany a zajištění socioekonomické rovnováhy ve společnosti, neboť v mnoha případech je spotřebitelský úvěr uzavírán při jednostranně určených podmínkách a v situaci, kdy potřeba peněžních prostředků je pro spotřebitele zpravidla aktuálně tíživá a jednorázově mu tak úvěr pomůže, avšak v dlouhodobém horizontu další zadlužení situaci tohoto spotřebitele naopak dále ztěžuje a v konečném důsledku toto zatěžuje i celou společnost (sociální a ekonomické vyloučení jedince ze společnosti a navazující správní, nalézací, vykonávací a insolvenční řízení). Pasivita věřitele v tomto směru je tak nejen v rozporu s kogentním ustanovením zákona, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek a podrývá účelnost a efektivitu této právní regulace.
18. Neplatnost právního jednání, ke které soud přihlédl z úřední povinnosti, pak postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích a dalších plněních.
19. Danou věc nelze posoudit ani podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť žalobkyně předala žalovanému částku 12 000 Kč, žalovaný uhradil částku 12 926 Kč, tedy na straně žalovaného nedošlo k žádnému obohacení ani po odpadnutí právního důvodu finanční transakce. Platby soud zohlednil při bezdůvodném obohacení, neboť žalovaný takto plnil ze stejného právního titulu a vůle účastníků smluvního vztahu směřovala k umoření dluhu vzniklého ze stejné kauzy, přičemž ve spotřebitelských vztazích je třeba postupovat vždy ve prospěch slabší strany, navíc ani žalobkyně by neměla těžit z protiprávního stavu, který svou činnosti (nebo spíše nečinností) vyvolala spoléhajíc na to, že druhá strana nebude hájit svá práva (§6 o. z.). Soud tak nárok žalobkyně zamítl.
20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěch v řízení je na straně žalovaného, kterému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, přičemž při hodnocení úspěchu ve věci soud zohlednil i příslušenství sporu, tedy kapitalizoval výši požadovaného a přiznaného úroku do data podání žaloby (viz např. usnesení NS ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).