Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 410/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Dovolání žalobce se zamítá.

Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou vůči žalovanému zaplacení částky 350.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení , o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (dále jen „ “), ve znění účinném do 30. listopadu 2000 (který byl s účinností ode dne 1. prosince 2000 nahrazen , o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů). Žalobu odůvodnil tím, že v roce 1993

na vyžádání žalovaného vytvořil Studii pro výběrové řízení na vyhledání investora obchodního centra K. ve Ž. n. S. jako autorské dílo, které bylo porušeno v roce 1996 žalovaným, který bez souhlasu žalobce vypracoval projekt ke stavebnímu řízení pro uvedenou stavbu, stejně jako i prováděcí projekt pro ni. Žalovaný nakládal s jeho duševním vlastnictvím zcela svévolně, nerespektoval je a vydával je za své, přičemž je použil ke svému obohacení. Svým přístupem znemožnil žalobci dokončit jeho autorské dílo, dodržet jeho hodnotu a ovlivnit jeho detaily, konstrukční prvky, materiály i barevnost.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. dubna 2005, č.j. -186, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 350.000,- Kč a výrokem II. zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 350.000,- Kč od 27. 12. 2000 do zaplacení. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení placených státem.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je autorem studie „C. o. a s., H. u., Ž. n. S.“ z roku 1993, a autorem architektonické části ke stejné stavbě z roku 1994 – obchodnímu centrum K. Spornou zůstala otázka, zda žalovaný, který vypracoval v roce 1996 definitivní projektovou dokumentaci k územnímu řízení, stavebnímu řízení a realizační dokumentaci obchodního centra K., zasáhl do autorských práv žalobce.

Ze znaleckého posudku vzal soud za prokázané, že dílo žalobce a žalovaného nejsou samostatná díla, ale že dílo žalovaného je úpravou již existujícího díla žalobce. Tím,

že žalovaný bez vědomí a svolení žalobce prováděl úpravy na již vytvořeném díle žalobce, které požívá ochrany , zasáhl do jeho autorských práv. Žalobci se podařilo prokázat, že k zásahu žalovaného do jeho autorských práv došlo

ve značné míře a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle ve znění do 1. prosince 2000, by bylo nepostačující. Přiznal proto žalobci právo na náhradu nemajetkové újmy v požadované výši s výjimkou příslušenství.

K námitce promlčení vznesené žalovaným soud uvedl, že se v daném případě jedná o obdobu ochrany osobnostních práv fyzické osoby podle násl. (dále jen „ “), kdy je nelze jako právo ryze osobnostní povahy osobnosti fyzické osoby vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv, byť se satisfakce příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. srpna 2006, č.j. -206, rozsudek krajského soudu v napadeném výroku I. změnil tak, že návrh, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 350.000,- Kč, zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a náhradě nákladů řízení placených státem. Při rozhodování ve věci samé vyšel ze skutkového stavu zjištěného krajským soudem, avšak neztotožnil se s jeho posouzením otázky promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy vyjádřené v penězích. Konstatoval, že pokud k porušení práva žalobce jako autora došlo v průběhu roku 1996, je toto jeho právo promlčeno ve smyslu ustanovení a 2 a K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Podle ustanovení téhož zákona, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V souzené věci se jedná o majetkové právo, byť vzniklé v důsledku závažné újmy nemajetkové povahy, které mohlo být vykonáno poprvé v průběhu roku 1996, takže tříletá promlčecí lhůta skončila v průběhu roku 1999. Žaloba však byla podána až dne 27. 12. 2000. Odvolací soud dále uvedl, že uplatněné právo je odlišné od práva na náhradu nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do osobnostních práv fyzické osoby ve smyslu ustanovení , takže jakákoliv analogie je nepřípadná. S ohledem na promlčení nároku proto byla žaloba v rámci změny rozhodnutí soudu prvního stupně zamítnuta.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 10. listopadu 2006 a právní moci nabyl 13. listopadu 2006.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal žalobce dne 28. prosince 2006 včasné dovolání. Přípustnost odvozuje z ustanovení (dále jen „ “) a podává je z důvodu uvedeného v a Namítá, že právní názor Vrchního soudu je nesprávný, neboť žalobce se domáhá ochrany svých autorských práv, jež jsou nemajetkové povahy. Relutární satisfakce je jen jedním z možných, zákonem vymezených prostředků jejich ochrany a uspokojení. Pro určení, zda jde o právo majetkové či nemajetkové povahy,

je rozhodující podstata práva, do kterého bylo zasaženo. Právní názor odvolacího soudu je podle dovolatele v rozporu i s ustálenou rozhodovací praxí a zejména judikaturou Nejvyššího soudu ČR. V rámci uplatněného důvodu podle dále namítá, že skutkové zjištění Vrchního soudu ohledně doby, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, t.j. v průběhu roku 1996, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť ze strany žalovaného šlo o kontinuální zasahování do autorských práv, překračující rok 1996.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný a navrhl jeho zamítnutí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) uvážil,

že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení , přičemž se tak stalo ve lhůtě vymezené ustanovením

Dále konstatoval, že je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením a je přípustné podle

odst. 1 písm. a)

Z ustanovení až 3 vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty z obsahu spisu seznány nebyly.

Podle v uvedeném znění autor, jehož právo bylo porušeno, může se domáhat zejména toho, aby rušení jeho práva bylo zakázáno, následky porušení odstraněny a poskytnuto mu přiměřené zadostiučinění. Vznikla-li porušením práva závažná újma nemajetkové povahy, má autor právo na zadostiučinění

v peněžité částce, pokud by se přiznání jiného zadostiučinění nejevilo postačujícím; výši peněžitého zadostiučinění určí soud, který přihlédne zejména k rozsahu vzniklé újmy, jakož i k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

Podle ustanovení věta první se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.

K otázce, zda v případě, že porušením práva vznikla závažná újma nemajetkové povahy, se právo autora podle věta druhá na zadostiučinění v peněžité částce promlčuje či nikoliv, je třeba uvést, že toto právo vzniká tehdy, pokud by se přiznání jiného zadostiučinění nejevilo postačujícím. Byť i v tomto případě jde o satisfakci v oblasti nemateriálních práv (postihující újmu nemajetkové povahy), její vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy (analogicky srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2008). Proto právo na zadostiučinění v peněžité částce podle ustanovení věta druhá promlčení podléhá.

Ani odlišnost posuzovaného nároku od náhrady škody, s níž zákon její nevymahatelnost pro případ námitky promlčení spojuje, však předmětný nárok nečiní nemajetkovým a tudíž nejde o nárok nepromlčitelný. Je-li obsahem nároku podle ustanovení věta druhá požadavek na zaplacení peněžní částky, pak princip právní jistoty vylučuje, aby plynutí času nebyly přiznány žádné právní účinky. Přípustnost námitky promlčení proti takovému nároku umožňuje přihlédnout k omezeným možnostem prosaditelnosti práva a obrany proti němu. Proto je třeba zdůraznit, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného (obdobně srovnej rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 2008, č. j. -156).

Tvrzení dovolatele v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle , že závěr odvolacího soudu o tom, že právo žalobce mohlo být vykonáno poprvé v roku 1996, nemá oporu v provedeném dokazování, není přiléhavé. Odvolací soud v tomto případě dospěl k závěru, že k porušení práva žalobce jako autora došlo v průběhu roku 1996 na základě skutečností, vyplývajících již z vlastních tvrzení žalobce, která pak nepopírá ani v podaném dovolání.

S ohledem na vyložené je proto třeba napadené rozhodnutí odvolacího soudu hodnotit jako správné ( ). Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , , , neboť dovolací soud spatřuje důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání této náhrady žalovanému, spočívající ve skutečnosti, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný závažně zasáhl

do autorských práv žalobce, přičemž současně otázka možnosti promlčení uplatněného nároku nebyla až dosud posuzována zcela jednoznačně.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2008

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu