Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 4215/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným a) P. Š., a b) H. Š., zastoupeným advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných Č. k. p., za kterou jedná Č. p., a. s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2007, č.j. -208, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví, kterou utrpěl dne 10. 10. 1999 při dopravní nehodě, při níž byl sražen vozidlem, jehož provozovatelem je žalovaný b), a které řídil žalovaný a).

Mezitímním rozsudkem Okresní soud v Opavě ze dne 17. 1. 2005, č.j. 182/2001-123, pravomocně rozhodl tak, že základ žalobcem uplatněného nároku je opodstatněný v rozsahu 70 %. V průběhu následujícího řízení před soudem prvního stupně vzal žalobce žalobu částečně zpět a o zbývajícím nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 266.000,- Kč rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, č.j. -178, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 9. 2006, č.j. -187, a doplňujícího usnesení ze dne 22. 11. 2006, č.j. -198, tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 76.639,- Kč a úrok z prodlení ve výši 3,5 % z částky 31.523,- Kč od 1. 12. 2002 do 25. 6. 2003 a ve výši 8,5 % z částky 8.337,- Kč od 1. 11. 2001 do 25. 6. 2003, a co do částky 189.361,- Kč žalobu zamítl; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle ustanovení obč. zák. a , ve znění platném ke dni vzniku škody (dále jen „ “), dospěl k závěru, že žalobci náleží náhrada ve výši sedminásobku základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění, jež dle znaleckého posudku MUDr. D. Č. činí 729,9 bodů (při sazbě 30,- Kč za jeden bod). Soud prvního stupně po zohlednění 30 % zavinění žalobce na vzniku škody a po odečtení částky 11.760,- Kč zaplacené žalobci ještě před podáním žaloby a částky 18.896,- Kč uhrazené žalobci v říjnu 2004 uložil žalovaným k úhradě částku 76.639,- Kč s příslušenstvím. Při úvaze o zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce utrpěl úraz ve věku 36 let a je v jeho důsledku výrazně omezen v osobním i pracovním životě, což má negativní vliv na jeho psychiku. Zejména zohlednil nepříznivou prognózu vývoje zdravotních potíží žalobce předvídanou znaleckým posudkem.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, č.j. -208, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, jímž byl zamítnut návrh na zaplacení částky 189.361,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými, se ztotožnil rovněž s jeho právními závěry. Podle odvolacího soudu je navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění zcela přiměřené všem okolnostem týkajícím se osoby žalobce a jiné okolnosti, jako např. doba od vzniku škody do poskytnutí odškodnění, nejsou z hlediska navýšení náhrady ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky právně významné.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení (dále jen „ “), a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení V dovolání vymezuje dvě otázky, jež mají dle jeho názoru zásadní právní význam, a to 1) jaké okolnosti jsou rozhodující při aplikaci ustanovení vyhlášky a 2) zda mohou být z tohoto hlediska právně významné i okolnosti nevztahující se přímo k osobě poškozeného, např. míra inflace, délka doby uplynulé od vzniku škody na zdraví do rozhodnutí soudu o výši nároku na její náhradu. Názor odvolacího soudu, že při rozhodování o výši odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení vyhlášky nelze zohlednit jiné okolnosti než vztahující se výhradně k poškozenému, považuje dovolatel za nesprávný a výklad uvedeného ustanovení, jak jej provedl odvolací soud, je dle dovolatele nedůvodně restriktivní. V této souvislosti dovolatel poukazuje na skutečnost, že o výši náhrady bylo rozhodnuto soudem prvního stupně téměř po pěti letech od podání žaloby a sedmi letech od škodní události. Během této doby došlo k výrazným změnám ekonomického charakteru, i změnám v nazírání společenských hodnot, o čemž svědčí i výrazné navýšení hodnoty jednoho bodu ve s účinností od 1. 1. 2002. Pokud soudy obou stupňů při posuzování výše odškodnění dovolatele k těmto okolnostem nepřihlížely, nelze výši náhrady škody považovat za přiměřenou a spravedlivou ve smyslu ustanovení vyhlášky a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádá, aby v případě, že dovolání shledá nedůvodným, rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle ] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [ ]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením , je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Odškodnění za ztížení společenského uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů; odškodnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji (§ 4 odst. 1 vyhlášky). Přiznání základního odškodnění samotného tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky (až na dvojnásobek) předpokládá existenci dalších skutečností umožňující závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. , publikovaný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je pak vyhrazeno případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit 1, pod C 3129). Je přitom přenecháno na úvaze soudu, aby v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“. Při této úvaze soud zásadně vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a stavem, který u něj nastal v důsledku poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. ).

V posuzované věci vycházel odvolací soud ze zjištění [skutkový stav není dovolatelem zpochybňován, ostatně vzhledem k přípustnosti dovolání podle ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu], že žalobce utrpěl úraz ve věku 36 let, a je v jeho důsledku omezen v osobním i pracovním životě, přičemž prognóza vývoje jeho zdravotního stavu není příznivá. Odvolací soud tedy vzal v úvahu skutečnosti, jež odpovídají hlediskům formulovaným ustálenou soudní praxí, a požadavek žalobce, aby dovolací soud obecně vymezil hlediska relevantní při úvaze o zvyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění, nemůže představovat otázku zásadního právního významu, neboť na řešení této otázky dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá.

Pokud dovolatel namítá, že při úvaze o zvýšení náhrady měla být brána na zřetel také společensko-ekonomická hlediska, zejména měla být zohledněna doba, která uplynula od škodní události do rozhodnutí soudu, a skutečnost, že v mezidobí došlo ke změně právní úpravy, přičemž hodnota jednoho bodu byla navýšena z 30,- Kč na 120,- Kč, není ani tato námitka způsobilá založit přípustnost dovolání. Vztah příslušných právních předpisů, tedy aktuálně platné a , řeší přechodné ustanovení obsažené v Soudu pak nepřísluší, aby na základě oprávnění zvýšit odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění podle hledisek stanovených dosavadním právním předpisem, tato přechodná ustanovení obcházel či aby v rozporu s nimi obsah nové právní úpravy vztahoval k nárokům, které se řídí úpravou dosavadní (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2005, sešit 1, pod C 2991).

Jak vyplývá z uvedeného, odvolací soud vyřešil dovolacímu přezkumu předložené právní otázky v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou. Není tedy dán podklad pro závěr o zásadním významu jeho rozhodnutí po právní stránce [ ], dovolání žalobce tudíž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle , věty první, a

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalovaným a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2008

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu