Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2933/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č. j. -85 (poté, co jeho předchozí rozsudky ze dne 25. 6. 2003, č. j. -12, a ze dne 9. 2. 2005, č. j. -60, byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2004, č.j. -55, a ze dne 31. 8. 2005, č.j. -76, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení), přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 6, II. kategorie, o velikosti 4+1 s příslušenstvím, ve II. podlaží domu č. p. 838 v P. 10 – V., ulice Oblouková 9 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalovanému povinnost byt vyklidit do 15 dnů po poskytnutí přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 11. 2006, č. j. -110, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit po skončení nájmu do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti, vznesenou žalovaným proti soudci soudu prvního stupně Mgr. M. D. Dospěl k závěru, že tato námitka (tak jak byla obsahově konkretizovaná) není důvodná, neboť důvodem k vyloučení soudce ve smyslu ustanovení nemůže být jeho postup v řízení. Konstatoval dále, že za situace, kdy tato námitka byla vznesena v průběhu jednání, při němž byl vynesen rozsudek, soudce soudu prvního stupně nepochybil, když věc nepředložil k rozhodnutí svému nadřízenému soudu, měl-li za to, že není důvodná ( a 2 ). Dále se odvolací soud zabýval přezkumem napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Vycházeje z jeho skutkových zjištění, ztotožnil se s jeho právním závěrem, že výpovědní důvod podle ve znění před novelou č. (dále jen „obč. zák.), byl naplněn, a že nejsou dány důvody pro to, aby žalobci (vlastníku předmětného domu) byl odepřen výkon jeho práva dát žalovanému (nájemci předmětného bytu) výpověď z nájmu bytu. Zatímco soud prvního stupně podle věty první obč. zák. vázal povinnost žalovaného k vyklizení toliko na zajištění přístřeší, neboť, i když se jedná o rodinu s nezletilým dítětem, nejsou zde dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhradního ubytování či náhradního bytu, odvolací soud – s přihlédnutím ke skutečnostem, zjištěným soudem prvního stupně (žalovaný žije v předmětném bytě se svou družkou R. H., jíž byl svěřen do výchovy nezletilý P. S. narozený v roce 1994, že v bytě jsou dále hlášeni k pobytu I. S. a P. S., kteří jsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům, R. S. a J. S., že žalovaný pobírá částečný invalidní důchod a jeho pracovní možnosti jsou vzhledem k jeho nepříznivému zdravotnímu stavu značně omezené) – dospěl k závěru, že v dané věci je třeba výjimečně za použití obč. zák. vázat povinnost žalovaného k vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost neodůvodnil odkazem na příslušné zákonné ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvody podle ustanovení a b) Popisuje průběh řízení v dané věci a okolnosti, z nichž dovozuje podjatost soudce Mgr. M. D. Dovolatel má za to, že o námitce podjatosti měl odvolací soud rozhodnout v senátě samostatným usnesením podle , a nikoliv se s ní vypořádat toliko v odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolacímu soudu dále vytýká, že při rozhodování o bytové náhradě nezohlednil jeho věk a skutečnost, že v bytě žije i nezletilý P. S., ani to, že zaplatil žalobci před podpisem nájemní smlouvy částku 600.000,- Kč jako finanční úplatu za získání práva k uzavření nájemní smlouvy. Namítá, že uvedené skutečnosti s ohledem na výjimečnost této věci (zejména pokud jde o okolnosti při uzavírání nájemní smlouvy) odůvodňují, aby jeho povinnost k vyklizení byla vázána v souladu s ustanovením obč. zák. na zajištění náhradního bytu. Dovolatel má za to, že tím, že mu nebylo umožněno blíže vypovídat o okolnostech, za jakých získal předmětný byt (k této skutečnosti se nemohli vyjádřit ani jím navrhnutí svědci), mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení se „závazným právním názorem, že samosoudce soudu prvního stupně je ve věci vyloučeným soudcem“. Dále učinil návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů.

Vyjádření k dovolání podáno nebylo.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu a 4 a je přípustné podle , neboť směřuje proti výroku o bytové náhradě, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje pouze na výrok, jímž byla vyklizovací povinnost žalovaného podmíněna zajištěním náhradního ubytování; ostatně dovolatel proti výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, určení výpovědní lhůty a stanovení povinnosti k vyklizení nebrojí. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Podle ustanovení je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k vadám podle

Protože dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zabýval se dovolací soud tím, zda je řízení takovouto vadou postiženo. Naplnění uplatněné vady spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nerozhodl o jím vznesené námitce podjatosti samostatným usnesením, ale vypořádal se s ní toliko v odůvodnění svého rozsudku. Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se velmi zevrubně touto námitkou zabýval, a dospěl k závěru, že (z důvodů v jeho rozsudku uvedených) není opodstatněná. Okolnost, že o ní nerozhodl samostatným usnesením – proti němuž není dovolání přípustné – nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ostatně podjatost soudce Mgr. D. dovolatel spatřuje v podstatě v týchž okolnostech, jimiž svoji námitku odůvodnil před soudem prvního stupně). Dovolací soud je toho názoru, že řízení není vadou podle (tak, jak byla obsahově konkretizována) postiženo.

Protože jiné vady, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti nebyly v dovolání tvrzeny, a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud dalším uplatněným dovolacím důvodem podle , jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 712 odst. 5 obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c), d), g) a h), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c) a d), může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. , dále např. rozsudky ze dne 22. 7. 2001, sp. zn. , ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. , a ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod C 642, C 1630 a C 1875 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je ustálena v názoru, že přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu je především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné; obě podmínky musí být tedy splněny kumulativně. Ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. je přitom normou kogentní, takže přiznání jiné formy bytové náhrady než přístřeší nepřichází v úvahu, a to ani za použití § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. , a ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod C 1875 a C 2104 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Z uvedeného vyplývá, že požadavek dovolatele, aby jeho povinnost k vyklizení byla vázána na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. na zajištění náhradního bytu, nemá oporu v hmotném právu. Za tohoto stavu bylo nadbytečné zabývat se námitkou, týkající se dokazování ohledně skutečnosti, kterou žalovaný považoval v této souvislosti za rozhodnou.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle věty před středníkem dovolání jako nedůvodné zamítl.

V souladu se svojí ustálenou judikaturou nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti, když jej neshledal důvodným.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení větu první, , , a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v této fází řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalovanému.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2008

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.

předsedkyně senátu