Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 14/2022-46
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 8 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 000 Kč od 29. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 000 Kč od 29. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 15. 2. 2022 domáhala na žalované zaplacení částky 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 000 Kč od 29. 11. 2019 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně právnická osoba a žalovaná uzavřely dne 29. 10. 2018 (pozn. myšleno nejspíše 29. 10. 2019) smlouvu o úvěru číslo na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit do 28. 11. 2019. Žalovaná úvěr čerpala, ale peněžní prostředky do data splatnosti nevrátila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 5. 2020 došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu však nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky.
4. Z provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Původní věřitelka a žalovaná uzavřely dne 29. 10. 2019 smlouvu o úvěru, ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout
a také téhož dne poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala peněžní prostředky vrátit do data splatnosti, tj. do 27. 4. 2018 (bod 10 smlouvy). Před podpisem smlouvy o úvěru původní věřitelka nezjišťovala důsledně schopnost žalované úvěr splácet. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení úvěru fakturou ze dne 28. 10. 2019, a to se splatností do 28. 11. 2019. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni a postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 4. 10. 2021.
5. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před podpisem smlouvy o úvěru důsledně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet. Ze zákaznické karty vyplývá, že žalovaná měla dne
28. 3. 2018 uvést, že její měsíční příjem činí 16 000 Kč, měsíční výdaje tvoří nájem v částce 6 000 Kč a strava 2 000 Kč.
6. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru.
7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu
a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí
a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.
8. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr (resp. zápůjčku) poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr (zápůjčku) splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence
v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných
a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
9. V tomto konkrétním případě z předložených listinných důkazů nevyplývá, že by se původní věřitelka před uzavřením smlouvy o úvěru důsledně zabývala otázkou schopnosti žalované
v budoucnu dostát svým závazkům a úvěr splácet. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že se původní věřitelka spolehla na tvrzení žalované obsažená v zákaznické kartě (tyto jsou navíc časově nedopadající na okamžik uzavření smlouvy o úvěru) a sama nijak aktivně nezjišťovala výši příjmů a výdajů žalované, její poměry apod. Přehlédnout přitom nelze, že dle tvrzených majetkových poměrů žalované měsíčně zbývá 8 000 Kč; v případě řádné úhrady úvěru s 30 denní splatností (vycházeje z doby trvání úvěru dle bodu 4 úvěrové smlouvy) by tak žalované nezbylo nic. Již tato skutečnost měla v původní věřitelce vzbudit důvodné pochybnosti o schopnosti žalované v budoucnu dostát svým závazkům a úvěr řádně splácet. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by snad provedla lustraci žalované v příslušných registrech dlužníků. Postup žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že skutečným cílem žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) bylo posoudit úvěruschopnost žalované. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalované.
10. Nadto třeba podotknout, že z úvěrové smlouvy není zřejmé, kdy nastává okamžik splatnosti úvěru, když tento je stanoven na 27. 4. 2018, tedy na den předcházející uzavření smlouvy.
11. Soud proto pokládal smlouvu o spotřebitelském úvěru za absolutně neplatnou dle § 580 ve spojení s § 588 o. z., neboť jednání původní věřitelky (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného splácet úvěr) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Původní věřitelka tedy na základě neplatné smlouvy poskytla žalované finanční prostředky ve výši 8 000 Kč. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení a žalovaná byla povinna bezdůvodné obohacení vydat. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná dosud na předmětný úvěr neuhradil nic. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaná uhradila, nese žalovaná, která však byla v tomto řízení zcela pasivní a netvrdila, že by snad uhradila vyšší částku, než uvádí žalobkyně. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, částku 8 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z.
12. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Soud nemohl vycházet ze splatnosti úvěru sjednané v neplatné smlouvě. Ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. byla žalovaná povinna splnit dluh na žádost věřitele, a to bez zbytečného odkladu od doručení výzvy. Výzva k plnění byla učiněna skrze fakturu ze dne 29. 10. 2019, a to se splatností do 28. 11. 2019. Pokud žalovaná do 28. 11. 2019 neplnila, ocitla se počínaje dnem 29. 11. 2019 v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , tedy ve výši 10 % ročně.
13. Žalobkyně byla ve sporu zcela úspěšná a současně odeslala žalované předžalobní upomínku, má proto právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu dle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Náklady řízení jsou tvořeny soudním poplatkem ve výši 400 Kč, odměnou za právní zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby po 200 Kč (předžalobní výzva se skutkovým a právní rozborem věci, převzetí
a příprava zastoupení, podání žaloby) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , v platném znění, náhradou hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , v platném znění a 21 % DPH ve výši 189 Kč.
14. Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř. o. s. ř. Povinnost zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce protistrany vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
15. Odůvodnění rozsudku je vyhotoveno v souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ve zkráceném znění.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.