Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 4782/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, č. j. -573, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 16.128,- Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně částky 537.613,- s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu za propadnutý majetek za situace, že již předtím byly vypořádány ostatní nároky žalobce, odvozené od téhož trestního rozsudku (rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. 1. 1964, sp. zn. , jímž byl žalobce odsouzen za trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví), který byl na základě stížnosti pro porušení zákona zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1991 sp. zn. 39/91, věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí a v dalším řízení bylo trestní řízení proti žalobci usnesením Policie ČR ze dne 17. 12. 1992 zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má nárok na finanční náhradu za věci postižené trestem propadnutí majetku podle § 371- 374 trestního řádu, ( , 28 ) a výši náhrady stanovil podle jako ekvivalent újmy, jež žalobci vznikla k datu pravomocného uložení trestu propadnutí majetku. V tomto směru soud prvního stupně vycházel z právního názoru odvolacího soudu, vysloveného v rozsudku ze dne 8. 4. 2004, č.j. -339, jímž byl předchozí rozsudek obvodního soudu ze dne 7. 8. 2003, č. j. -276, ve vyhovujícím výroku o náhradě za propadnutý majetek zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2007, č. j. -621, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 39.622,- Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve zbývající části tohoto výroku ohledně částky 497.991,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K námitkám žalobce, že jeho nárok měl být posouzen podle a náhrada měla být stanovena v cenách k roku 1991, odvolací soud uvedl, že žalobce není osobou rehabilitovanou podle ani oprávněnou osobou dle , trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, za nějž byl žalobce odsouzen, není uveden v a , odsuzující rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 1991, sp. zn. 39/91, nikoliv podle , nýbrž podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 trestního řádu, a to na základě stížnosti pro porušení zákona, podané podle § 266 odst. 1 trestního řádu, a na uplatněný nárok se tedy nevztahuje.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 20. 3. 2007 dovolání. Namítá, že na jeho případ dopadá zákon o soudní rehabilitaci, popisuje své problémy v souvislosti s trestním řízením a žádá Nejvyšší soud o ochranu svého ústavního práva. Uvádí, že spravedlivé soudní řízení bylo znemožněno odcizením listin ze soudního spisu, které měly prokazovat dopad zákona o soudní rehabilitaci a zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, že v r. 1963 byl uštván agenty, kteří se vydávali za pracovníky cizí rozvědky, že mu „byl podvržen hospodářský trestný čin“ a uměle vytvořeno manko. Odvolacímu soudu vytýká, že se neseznámil s důkazy, na jejichž základě bylo jeho trestní stíhání zastaveno, že „obešel smysl a účel zákona o soudní rehabilitaci“ a ignoroval názory Ústavního soudu o rehabilitačním a restitučním zákonodárství. Poukazuje na nález Ústavního soudu z r. 1995, v němž je uvedeno, že zrušením rozsudku o propadnutí majetku se původní vlastnictví obnovilo. Navrhl, aby mu Nejvyšší soud přiznal všechny zákonem stanovené nároky požadované v žalobě.

Zástupkyně žalobce, jež mu byla z řad advokátů ustanovena soudem prvního stupně pro dovolací řízení, doplnila dovolání žalobce sdělením, že se podrobně seznámila s dokumenty, které od něj získala, a po projednání věci s ním sděluje, že žalobce trvá na své původní žalobě. Navrhla, aby dovolací soud žalobě v celém rozsahu vyhověl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle odst písm. b) , není důvodné.

I když v dovolání není přímo vymezen dovolací důvod, je zřejmé, že podstatou dovolacích námitek a tedy důvodem dovolání je nesouhlas žalobce s právním posouzením jeho nároku, neboť dovozuje, že je osobou rehabilitovanou a že má nárok na odškodnění podle rehabilitačních a restitučních zákonů.

Námitce nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem nelze přisvědčit. Odvolací soud věc posuzoval na základě všech důkazů, potřebných k právní kvalifikaci uplatněného nároku, a otázkou, zda žalobci přísluší náhrada podle a , se opakovaně zabýval a správně poukázal i na dřívější rozhodnutí NS ČR, sp. zn. , v obdobné věci. Ostatně právní názor na povahu nároku žalobce, vyplývajícího ze zrušeného odsuzujícího rozhodnutí, Nejvyšší soud vyslovil již v předchozím rozsudku v této věci ze dne 21. 6. 2005, č.j. , v němž též vysvětlil, z jakých důvodů se na nárok žalobce na náhradu za vykonaný trest propadnutí majetku nemůže vztahovat. Vzhledem k tomu, že skutkový stav, rozhodný pro posouzení věci, nedoznal žádných změn (ostatně ani nemohl), odkazuje dovolací soud na podrobné odůvodnění v uvedeném rozhodnutí.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolacího důvodu podle správný, dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a s tím, že v dovolacím řízení žalované náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. listopadu 2008

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu