Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Odo 1652/2006

U S N E S E N Í

I.   Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Žalobce se domáhal vůči žalovanému zaplacení částky původně 295.000 DEM (po provedení přepočtu kurzu k 1. 1. 2002 částky 150.510,20 EUR) s tím, že mu tuto částku poskytl na základě smlouvy o půjčce, a že žalovaný mu  ji nevrátil.

Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 9. 2005, č.j. -330 (poté, co jeho vyhovující rozsudky ze dne 23. 11. 2001, č.j. -67, a ze dne 4. 2. 2004, č.j. -139, byly k odvolání žalovaného zrušeny usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2003, č.j. -100, a ze dne    22. 6. 2004, č.j. -156, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení), uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 150.510,20 EUR s 10% úrokem z prodlení p. a. od 15. 6. 2000 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 7. 2006, č.j. -367, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vzal – ve shodě se soudem prvního stupně – za prokázáno, že dne 15. 12. 1998 byla při telefonickém jednání, vedeném mezi žalobcem a žalovaným konferenčním způsobem, uzavřena ústní smlouva, na základě níž žalobce poskytl žalovanému částku 395.000,- DEM (dále též „předmětná částka“), a že mu ji žalovaný nevrátil. Přisvědčil soudu prvního stupně, že vztah mezi účastníky je třeba – s ohledem na ustanovení , o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů – posoudit podle švýcarského právního řádu, konkrétně podle spolkového zákona č. 220 (dále též „zákon“), a ztotožnil se i s jeho závěrem, že mezi nimi byla platně uzavřena smlouva o půjčce ( zákona). Rovněž tak ve shodě s ním neshledal opodstatněnou obranu žalovaného, že mu jednáním žalobce (nesplněním povinnosti vyplývající z kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky) vznikla škoda, a že mu předmětná částka byla poskytnuta na sanaci této škody. Dovodil dále, že je důvodný i požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení s placením dlužné částky. Vycházel přitom z a zákona, podle nichž je třeba v obchodním styku platit v souvislosti se smlouvou o půjčce úroky z prodlení také bez dohody, přičemž nestanoví-li smlouva výši úrokové míry (jako tomu bylo v dané věci), pak je třeba mít za úrokovou míru tu, která byla obvyklá v době a místě přijetí půjčky. V rozhodné době byla v České republice (kde došlo k přijetí půjčky) obvyklá úroková míra ve výši 14,8%; požadoval-li tedy žalobce úrok ve výši 10%, považoval ho odvolací soud za opodstatněný. Na základě toho odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a uplatněné dovolací důvody označil odkazem na ustanovení   a b) Namítá, že rozsudek soudu prvního stupně, v němž nebyla odůvodněna výše přiznaného úroku z prodlení, byl pro odvolací soud nepřezkoumatelný, a že v odůvodnění jeho rozsudku je švýcarský spolkový zákon č. 220 nesprávně označen jako norma doplňující obchodní zákoník. Uvádí dále, že odvolací soud vycházel při posouzení nároku žalobce na zaplacení úroku z prodlení z ustanovení a zákona, podle nichž je třeba v obchodním styku platit v souvislosti se smlouvou o půjčce úroky z prodlení také bez dohody. Dovolatel má za to, že tato právní úprava se vztahuje pouze na úroky z půjčky, nikoliv na úroky z prodlení, a že  smluvní vztah mezi účastníky  (pokud  by bylo prokázáno, že došlo k uzavření smlouvy o půjčce) nemohl být posuzován jako vztah v rámci obchodního styku, neboť žalobce není bankovní ani obdobnou institucí a poskytování úvěrů není dle výpisu z obchodního rejstříku předmětem jeho podnikání; proto by šlo o styk obvyklý ve smyslu ustanovení zákona. Namítá, že prodlení dlužníka a úroky z prodlení řeší zákon v ustanoveních až , která odvolací soud (soud prvního stupně) nevzal v úvahu a pochybil tak při aplikaci právní normy. Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud (soud prvního stupně) posoudil žalobcem tvrzený smluvní vztah jako půjčku na základě „dodatečně vykonstruovaných a nepravdivých důkazů“, namítá, že tvrzený „konferenční“ hovor mezi účastníky se nikdy neuskutečnil, a že proto nemůže být takovýto vztah považován za půjčku, a to ani ve smyslu příslušných ustanovení švýcarského práva; poukázání předmětné částky bylo jednou z více peněžních transakcí uskutečněných mezi účastníky, jejichž přehled doložil, avšak tento důkaz nebyl v rámci hodnocení důkazů zohledněn. Rovněž tak nebyli vyslechnuti všichni svědci navržení žalovaným. Dovolatel závěrem navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad jejich vykonatelnosti.

Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání je nepřípustné, neboť je nelze shledat zásadně právně významným ve smyslu ustanovení (resp. odst. 3)  Uvedl dále, že dovolací námitky nelze považovat ani za věcně opodstatněné z důvodů, které blíže rozvádí. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku, potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem, stejně, jako ve svých předchozích rozsudcích, zrušených rozhodnutím odvolacího soudu, tj. žalobě vyhověl.

Zbývá proto zabývat se přípustností dovolání podle § ustanovení 237 odst. 1 písm. c) , z něhož ji též dovozuje dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu nejde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Dovolatel v dovolání výslovně neformuluje otázky, s nimiž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), avšak z obsahu dovolání se podává, že jeho výtka směřující proti závěru odvolacího soudu, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce, je založena výlučně na kritice správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, na němž odvolací soud tento právní závěr založil. Ve skutečnosti jsou tak jeho dovolací námitky uplatněním dovolacího důvodu podle , jenž není, jak bylo výše vysvětleno, způsobilý založit přípustnost dovolání ve smyslu

Obdobně námitka, že odvolací soud nesprávně právně posoudil povinnost žalovaného platit úroky z prodlení, resp. jejich výši, je svým charakterem námitkou skutkovou. Dovolatel zpochybňuje správnost aplikace ustanovení zákona odvolacím soudem především námitkou, že vztah mezi účastníky nebyl vztahem v rámci obchodního styku, a to vzhledem k uváděným skutkovým okolnostem. Vzhledem k jedinečným skutkovým okolnostem dané věci nelze také usoudit na  judikatorní přesah otázky výše úroků z prodlení.

Pokud pak dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle , je třeba poukázat na to, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ),  stejně tak jako ke zmatečnostním vadám uvedeným v , a b) a dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle , nezakládají.

Se zřetelem k  uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle   přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání  podle a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , , části věty před středníkem a a zavázal žalovaného, který z procesního hlediska nese odpovědnost za to, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč ( , , , , ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny ( , a 3 , ve znění vyhlášky pozdějších předpisů), jakož i z DPH ve výši 19%, tj. 1.957,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. listopadu  2008

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu