Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3171/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně O. a.s., zastoupené JUDr. B. Ch., advokátem, proti žalované N., a.s., , zastoupené Mgr. P. O., advokátem, o zaplacení 3 783 659 Kč s příslušenstvím a částek 391 961,05 Kč a 835 418,55 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. března 2008, č.j. -420, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. března 2008, č.j. -420, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. března 2008, č.j. -420, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. května 2006, č.j. -388, kterým bylo uloženo žalované zaplatit žalobkyni 3 783 659 Kč se 14% úrokem z prodlení ročně od 4.7.1998 do zaplacení, dále částky 391 961,05 Kč a 835 418,55 Kč a náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že účastníci uzavřeli dne 27.10.1992 dohodu o spolupráci, na jejímž základě žalobkyně zajišťovala žalované dovoz zboží, žalovaná uskladňovala zboží u žalobkyně za sjednanou cenu uskladnění ve výši 20 000 Kč/měs. a mezi účastníky nebylo sporu o tom, že si sjednali smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč za každý den prodlení pro případ, že doba uskladnění přesáhne 31.5.1994. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že smluvní pokuta je nepřiměřená, využil moderačního práva podle obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), přičemž dovodil, že přiměřená je smluvní pokuta ve výši 1/3 sjednané hodnoty (použité protistranou k zápočtu), odvolací soud shledal předmětné ujednání o smluvní pokutě za neplatné ve smyslu (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor s dobrými mravy, když mezi výší sjednané pokuty a sjednanou částkou za uskladnění shledal hrubý nepoměr s ohledem k zajišťovanému závazku. Přihlédl k tomu, že žalovaná netvrdila, že by sjednaná výše za uskladnění byla sjednána v nižší než obvyklé výši a navíc soud považoval sjednanou cenu za uskladnění za cenu přiměřenou a obvyklou. S ohledem na právní závěr o neplatnosti smluvní pokuty se již nezabýval přezkoumáním moderace smluvní pokuty použité soudem prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že pokud si žalovaná zápočtem ze dne 18.3.1999 započítala vůči žalované pohledávce žalobkyně svou pohledávku za žalobkyní z titulu smluvní pokuty (resp. ve výši jedné třetiny výše smluvní pokuty), nemohlo tímto zápočtem dojít k zániku žalované pohledávky ve výši odpovídající výši zápočtu, nebyla-li smluvní pokuta sjednána platně.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z (dále jen „ “) a dovolává se dovolacích důvodů podle – nesprávného právního posouzení a podle s tím, že řízení je postiženo vadou, která vedla k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smluvní pokuta je neplatná s ohledem na její nepřiměřenost ve vztahu k výši ceny za uskladnění. Namítá, že tato úvaha by přicházela v úvahu, pokud by smluvní pokuta zajišťovala včasné placení skladného, avšak v daném případě smluvní pokuta zajišťovala včasné vyzvednutí zboží z poskytnutých prostor, proto se dovolatelka domnívá, že bylo třeba nepřiměřenost smluvní pokuty posuzovat s ohledem na možný vznik škody či újmy, nemohla-li žalovaná žalobkyní protiprávně užívané prostory využívat pro vlastní podnikání. Nesouhlasí rovněž se závěrem, že skladné bylo sjednáno v obvyklé výši, neboť odvolací soud neměl pro takový závěr žádný důkaz. Domnívá se, že i kdyby žalovaná netvrdila, že cena za uskladnění zboží byla sjednána v nižší než obvyklé výši, nelze tuto skutečnost přičíst k tíži žalované, nese-li břemeno tvrzení a důkazní žalobkyně. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v k tomu oprávněnou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou advokátem ( , 4 ), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je dovolání přípustné za podmínek uvedených v a písm. c)

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, jestliže odvolací soud předešlým rozhodnutím v dané věci nezavázal soud prvního stupně právním názorem za situace, kdy předešlý rozsudek soudu prvního stupně shledal za nepřezkoumatelný. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Pro úsudek dovolacího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Dovolací soud dospěl k závěru, že závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smluvní pokuty ve smyslu § 39 obč. zák. pro její nepřiměřenost, je v posuzovaném obchodněprávním vztahu v rozporu s hmotným právem.

V obchodnězávazkových vztazích, kterým posuzovaný vztah mezi účastníky je, se nepřiměřenost smluvní pokuty posuzuje podle § 301 obch. zák., kdy toto ustanovení soudu umožňuje, aby soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížil s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.

Rozhodnutí soudu o použití moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák., kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží, je výsledkem určitého procesu rozhodování, který zahrnuje dále popsané tři postupné fáze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2005, sp. zn. ).

V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá.

V případě, kdy soud dospěje k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zda-li použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zda-li nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží.

V daném případě ale soud aplikoval ustanovení § 39 obč. zák. o absolutní neplatnosti právního úkonu. Neplatnost smluvní pokuty z důvodu její nepřiměřené výše lze však aplikovat jen v občanskoprávních závazkových vztazích, kdy navíc podle judikatury Nejvyššího soudu nelze dovodit částečnou neplatnost smluvní pokuty, nýbrž neplatnost celého ujednání o smluvní pokutě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2002, sp. zn. , kdy v občanskoprávních vztazích podle právní úpravy § 544 a násl. obč. zák. není soud oprávněn pokutu snížit v případech nepřiměřené smluvní pokuty, neboť mu právní úprava v občanskoprávních závazkových vztazích žádné moderační právo nekonstituuje a může pouze posoudit, zda sjednaná smluvní pokuta se vzhledem ke své nepřiměřené výši nepříčí dobrým mravům, a není absolutně neplatná podle § 39 obč. zák.). V obchodněprávních závazkových vztazích má však obchodní zákoník pro případ nepřiměřenosti smluvní pokuty speciální právní úpravu v ustanovení § 301, spočívající v možnosti použití moderace nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. V obchodnězávazkových vztazích nemůže tedy nepřiměřenost smluvní pokuty být důvodem pro závěr o absolutní neplatnosti smluvní pokuty, jak nesprávně učinil odvolací soud.

Ustanovení § 301 obch. zák. zakotvuje právo soudu, snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Stejně jako ve shora popsané první fázi jeho rozhodování, zákon ani v této druhé fázi nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí soudu, zda svého moderačního práva použije, a je rovněž věcí jeho úvahy, zda při tomto posouzení přihlédne případně i k významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Vyplývá-li však ze skutkových zjištění, že jsou zde okolnosti, které zakládají moderační oprávnění soudu podle § 301 obch. zák. (tj. že výše smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká), není již věcí úvahy soudu, zda toto moderační právo využije a soud je povinen tohoto oprávnění využít. Současně je třeba upozornit na to, že při splnění stanovených předpokladů je soud povinen účastníka poučit podle ust. .

Je-li ale výsledkem druhé fáze rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této poslední fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na pokutu alespoň ve výši vzniklé škody.

Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že smluvní pokuta je v posuzovaném případě nepřiměřená, měla nastoupit druhá a třetí fáze jeho rozhodování, kdy měl odvolací soud posoudit, zda soud prvního stupně použil správně moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák. Tímto právním posouzením se však odvolací soud již s ohledem na svůj nesprávný právní názor o absolutní neplatnosti smluvní pokuty, nezabýval.

Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání je podle přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu po právní stránce zásadní význam, jestliže posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty bylo v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu učiněno v rozporu s hmotným právem ( obch. zák.) a odvolacím soudem nebyla respektována ani dosavadní judikatura. Byl tak naplněn uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu , kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu ( obč. zák.), než který měl být správně použit ( obch. zák.).

Dovolací soud se s ohledem na jeho výše uvedený učiněný právní názor již dále nezabýval uplatněným dovolacím důvodem podle , protože přezkoumání rozhodnutí z tohoto důvodu by již bylo nadbytečné, rozhodl-li odvolací soud v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení věty za středníkem zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný ( , věta první za středníkem ); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( , věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. listopadu 2008

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu