Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1724/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně P. e., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované Č., a.s., o určení, že nárok přiznaný žalované rozhodnutím E. r. ú. ze dne 7. 9. 2001, č.j. P-01013/01/401, ve znění rozhodnutí předsedy E. r. ú. o rozkladu ze dne 4. 12. 2001, č.j. P-01013/01/101, není po právu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005, č.j. -108, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005, č.j. -108, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2004, č.j. -71, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalším u řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se proti žalované obchodní společnosti S. e., a.s., domáhal podle , o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „“), ve znění účinném k 31. prosinci 2002, určení, že nárok na uzavření smlouvy mezi společnostmi P. e., a.s. a S. e., a.s., o dodávkách elektřiny prostřednictvím distribuční soustavy druhé smluvní strany v roce 2001 s účinností pro celé období roku 2001, ve které by byly dohodnuty konkrétně vyjmenované náležitosti, přiznaný rozhodnutím E. r. ú. (dále jen „ERÚ“) ze dne 7. září 2001, č.j. P-01013/01/401, ve znění rozhodnutí předsedy ERÚ o rozkladu ze dne 4. prosince 2001, č.j. P-01013/01/101, není po právu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. srpna 2004, č.j. -71, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Důvodem bylo, že dospěl k závěru

o nedostatku pasivní legitimace žalované s tím, že žaloba měla směřovat proti státu,

za nějž by jednal orgán, který napadené rozhodnutí vydal.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. listopadu 2005, č.j. -108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení (dále jen „“) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem o nedostatku pasivní legitimace žalované obchodní společnosti S. e., a.s. Poukázal na ustanovení ve znění platném do 31. prosince 2002, podle kterého je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na nějž jeho působnost přešla. Učinil tak za situace, kdy z (ve znění k 31. 12 2002), nevyplýval okruh účastníků soudního sporu, v němž bylo přezkoumáváno rozhodnutí ERÚ ve věci soukromého práva, přičemž konstrukce, obsažená dnes v novelizované části páté , nebyla v den podání žaloby účinná.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobkyně dne 2. ledna 2006 a právní moci nabyl téhož dne.

Rozsudek odvolacího soudu dne 28. února 2006 napadla žalobkyně včasným dovoláním. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení s tím, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní právní význam, neboť právní otázku, zda účastník řízení uskutečněného před ERÚ, ve kterém bylo rozhodnuto podle ustanovení , ve znění platném a účinném

do 31. 12. 2002, je pasivně legitimován v nalézacím řízení zahájeném žalobou podanou druhým účastníkem řízení před ERÚ podle ustanovení téhož zákona, řeší v rozporu s hmotným právem. Dovolání vychází z úvahy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Má za to, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily pasivní legitimaci žalované. Řízení iniciované podle ustanovení žalobou na určení, že nárok přiznaný ERÚ není po právu, bylo podle názoru žalobkyně řízením sporným a vycházelo z části třetí Namítá nepřípustnost aplikace ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2002. Připomíná, že předmětem soudního řízení zahájeného podle ustanovení není – na rozdíl od úpravy obsažené v části páté ve znění platném do 31. prosince 2002 – kasační přezkum rozhodnutí ERÚ ve správním soudnictví. Aby mohl soud v předmětné věci rozhodnout, musel být účastník předchozího řízení před ERÚ také účastníkem soudního řízení. Skutečnost, že (v těchto sporech) byla pasivní legitimace správního orgánu věcně nepřípustná, potvrdila novela , kterou bylo zrušeno ustanovení a rozhodování o soukromoprávních nárocích posouzených ERÚ bylo svěřeno civilnímu soudu podle nové části páté při účastenství týchž osob jako v řízení před ERÚ. Pokud by však dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil otázku pasivní legitimace žalované v rozporu s hmotným právem, dovolatelka upozorňuje na skutečnost, že oba soudy ve věci meritorně rozhodly, aniž by byly pro to splněny podmínky týkající se účasti zákonem vymezených účastníků (tedy zákonem předpokládaného subjektu – v daném případě ERÚ). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 2008, č.j. -145, které nabylo právní moci dne 22. července 2008, bylo podle vysloveno, že v řízení bude dále pokračováno na straně žalované s obchodní společností Č., a.s.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (s přihlédnutím k bodu 2) , jímž byl změněn , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle (dále opět již jen „“)

ve znění účinném do 31. března 2005.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením , je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle , a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovením a b) , neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu. Dovolací soud proto posoudil otázku přípustnosti dovolání podle ustanovení se závěrem, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (, věta první ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Výjimečně může být relevantní i dovolací důvod podle (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází

ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Dovolání dovolací soud posoudí jako přípustné podle , odst. 3 tehdy, jestliže namítaná vada má právní (procesněprávní) základnu (nikoliv skutkovou), a její zodpovězení může mít obecný judikatorní přesah tím, že je způsobilé sloužit jako vodítko obdobných procesních poměrů i v jiných řízeních a promítnout se tak do rozhodovací činnosti soudů vůbec (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. května 2005, č.j. -70). Tak je tomu i v souzené věci, kdy otázka vymezení okruhu účastníků v řízení o žalobě podle ustanovení (v uvedeném znění) je považována za spornou, a její řešení proto může mít judikatorní význam pro obdobná řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu s tím, že dovolání je proti němu přípustné podle ustanovení téhož zákona.

Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není možno hodnotit jako správné ( ).

Bylo již naznačeno, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází

ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly.

Podle rozhodl-li ERÚ podle tohoto zákona ve věci soukromého práva ( ), může se ten, kdo je takovým rozhodnutím dotčen, obrátit po vyčerpání opravných prostředků se žalobou na soud, který ve věci rozhodne. Rozhodnutí E. r. ú. nabývá právní moci teprve marným uplynutím lhůty pro podání takové žaloby (odst. 1). Byl-li rozhodnutím ERÚ přiznán uplatňovaný nárok, může se ten, kdo byl takovým rozhodnutím dotčen, domáhat určovací žalobou výroku, že přiznaný nárok není po právu vůbec nebo zčásti (odst. 2). Byl-li rozhodnutím ERÚ uplatňovaný nárok zamítnut zcela nebo zčásti, může se ten, kdo byl takovým rozhodnutím dotčen, tohoto nároku domáhat žalobou na plnění zcela nebo zčásti (odst. 3). Žaloba musí být podána do 2 měsíců od doručení rozhodnutí o řádném opravném prostředku. Zmeškání lhůty nelze prominout (odst. 4). Včasné podání žaloby má odkladný účinek, který trvá po dobu řízení před soudem. Právní mocí rozhodnutí soudu o věci samé pozbývá rozhodnutí ERÚ právních účinků (odst. 5).

Podle ve znění do 31.12.2002 (část pátá - správní soudnictví) jsou účastníky řízení žalobce a žalovaný (odst. 1). Žalobcem je fyzická nebo právnická osoba, která o sobě tvrdí, že jako účastník správního řízení byla rozhodnutím správního orgánu zkrácena ve svých právech. Podat žalobu může i fyzická nebo právnická osoba, se kterou nebylo ve správním řízení jednáno jako s účastníkem, ač s ní jako s účastníkem jednáno být mělo (odst. 2). Jestliže se rozhodnutím správního orgánu cítí na svých právech zkráceno více osob, mohou podat společnou žalobu. Účastníky řízení jsou také ti, na něž se ve smyslu ustanovení pro nerozlučné společenství práv se žalobcem musí též vztahovat rozhodnutí soudu (odst. 3). Žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na nějž jeho působnost přešla (odst. 4).

Odvolací soud při svém rozhodování vyšel především ze skutečnosti, že , který v rozhodné době upravoval možnost domáhat se určovací žalobou výroku soudu, že nárok přiznaný E. r. ú. (dále opět jen ERÚ) není po právu vůbec nebo zčásti, nevymezoval okruh účastníků řízení v případě rozhodnutí ERÚ podle tohoto zákona ve věci soukromého práva. Soud za této situace odkázal na ustanovení (v uváděném znění), podle kterého je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Dovolací soud se s tímto závěrem neztotožňuje a nepovažuje jej za opodstatněný.

vymezil v předmět své úpravy tak, že stanoví podmínky podnikání, výkon státní správy a regulaci v energetických odvětvích, kterými jsou elektroenergetika, plynárenství a teplárenství, jakož i práva a povinnosti fyzických a právnických osob s tím spojené. Ač proto jde především o předpis obsahující veřejnoprávní normy, není tomu tak výlučně, neboť jsou v něm obsaženy i normy soukromoprávní povahy (podmínky podnikání). Rozhodujícím kritériem pro rozlišení,

o jaký vztah se jedná, je metoda úpravy, tedy, zda jde o úpravu vztahů vycházejících z rovnosti jejich subjektů (tj. vztahy mezi držiteli licencí a jejich zákazníky) nebo o vztahy ryze vrchnostenského charakteru (kam patří např. rozhodování ve věcech udělení, změn či zrušení licencí). Podle ERÚ rozhoduje spory, kdy nedojde k dohodě o uzavření smlouvy mezi jednotlivými držiteli licencí a popřípadě i jejich zákazníky. V těchto případech ERÚ podle citovaného ustanovení rozhoduje ve smyslu ustanovení (v uváděném znění) ve věcech soukromého práva (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. října 2004, č.j. -104), charakterizovaných především rovností jejich subjektů. Tuto okolnost je třeba vzít v úvahu i při řešení otázky vymezení okruhu účastníků soudního řízení, v němž se ten, kdo byl dotčen rozhodnutím ERÚ ve věci soukromého práva (v daném případě přiznáním uplatňovaného nároku) ve smyslu ustanovení domáhá určovací žalobou výroku, že přiznaný nárok není po právu vůbec nebo zčásti.

Lze mít zato, že uvedená právní úprava byla do jisté míry (tedy nikoliv zřejmě důsledně) reminiscencí na úpravu, kterou v minulosti přinášel zákon č. 217/1925 Sb., jímž se provádí ústavníy (zákon ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z.a n.).

V ustanovení § 1 se uvádělo, že „ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, jest volno straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy

ve výroku o těchto nárocích pořadem práva“ (odst. 1). „Byl-li rozhodnutím správního úřadu přiznán straně uplatňovaný nárok, ať zcela nebo z části, může strana tím dotčená domáhati se určovací žalobou zápornou výroku, že nárok uznaný rozhodnutím správního úřadu není po právu vůbec anebo z části“ (odstavec 2). „Byl-li však nárok zamítnut správními úřady ať zcela nebo z části, může se ho strana jej uplatňující domáhati žalobou o určení neb o plnění zcela nebo z části“ (odstavec 3).

V případech soukromoprávních vztahů jsou posuzována práva a povinnosti účastníků těchto vztahů, jež se vyznačují charakteristikou rovnosti jejich subjektů.

Je proto třeba vycházet z toho, že musí být i účastníky vlastního soudního řízení, jehož předmětem je posouzení jejich vzájemných práv a povinností. Naopak účastníkem tohoto soudního řízení nemůže být správní orgán (ERÚ), jak v napadeném rozhodnutí dovozoval odvolací soud.

Ze znění vyplývá, že žaloby podané na jeho základě (určovací žaloba podle odstavce 2, že přiznaný nárok není po právu nebo žaloba

na plnění podle odstavce 3) tohoto zákona není možno ztotožňovat se žalobami

ve správním soudnictví podle části páté v uvedeném znění, na jejichž základě byla přezkoumávána zákonnost rozhodnutí správních orgánů. Rozhodování o těchto žalobách bylo založeno - jak ostatně správně připomíná i dovolatelka - na kasačním principu, když podle v uvedeném znění dojde-li soud k závěru, že správní rozhodnutí posoudilo věc po právní stránce nesprávně nebo že zjištění skutkového stavu, z kterého vycházelo správní rozhodnutí, je v rozporu s obsahem spisů nebo že zjištění skutkového stavu je nedostačující k posouzení věci, zruší rozsudkem napadené rozhodnutí správního orgánu a podle okolností i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a vrátí věc žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Soud zruší napadená rozhodnutí i tehdy, ukáže-li se až při jednání, že jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.

Pokud ERÚ podle rozhoduje spory mezi jednotlivými držiteli licencí, a popřípadě i jejich zákazníky v případech, na něž dopadalo ustanovení (účinného do 31. 12. 2002), byla dána pravomoc soudů rozhodujících v občanském soudním řízení podle části třetí

(po 1. lednu 2003 přichází v úvahu aplikace násl. ). Jako účastníci tohoto řízení (žalobce a žalovaný - ) tak přicházejí v úvahu ti, kteří byli účastníky řízení před ERÚ a o jejichž právech a povinnostech tento orgán ERÚ podle ustanovení rozhodoval. Není proto správný závěr soudů obou stupňů, že žalovaným v posuzované věci měl být ve smyslu ustanovení (ve znění do 31. prosince 2002) správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na nějž jeho působnost přešla, neboť užití tohoto ustanovení, jak již bylo vyloženo, nepřicházelo v úvahu. Jestliže tak byla napadeným rozsudkem tímto způsobem posouzena otázka pasivní legitimace žalované s následkem zamítnutí žaloby, je třeba toto rozhodnutí klasifikovat jako nesprávné ( ).

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) proto toto rozhodnutí, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze

k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 ).

K projednání věci nebylo nařízeno jednání ( ).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu ( věta první ve spojení s téhož zákona).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. listopadu 2008

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu