Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 3534/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. června 2006, č. j. -231, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení; jinak se dovolání  zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se na České republice domáhal zaplacení částky 2,272.244,- Kč s 8% úrokem z prodlení na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu výkonu vazby a trestu odnětí svobody, dále částky 65.756,- Kč na náhradě nákladů rehabilitačního řízení a dále uložení povinnosti žalované nahlásit České správě sociálního zabezpečení v P., že žalobce po dobu svého věznění v letech 1961 až 1966 pobíral roční mzdu ve výši 60.000,- Kč a za dobu od 1. 1. 1966 do 14. 3. 1966 částku 8.360,- Kč.

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 1. 2005, č. j. -212, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl vězněn na území našeho státu od 10. 10. 1949 do 14. 3. 1966 a po r. 1989 byl rehabilitován (naposledy usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. ). Na základě jeho žádosti podané Ministerstvu spravedlnosti ČR byl odškodněn podle zákona o soudní rehabilitaci, kromě jiných finančních náhrad též za ztrátu na výdělku ve formě paušální náhrady podle , o soudní rehabilitaci, (dále též jen „zákon o soudní rehabilitaci“). Soud neshledal žalobu důvodnou, neboť na nároky žalobce plně dopadá zákon o soudní rehabilitaci, žalobce sám požádal podle tohoto zákona o paušalizovanou náhradu, která mu byla vyplacena, náhradu za ztrátu na výdělku ve výši podle obecných předpisů nežádal, proto kromě mimosoudně vyplacené náhrady nemá nárok na další odškodnění. Soud dovodil, že ani ohledně uložení oznamovací povinnosti nelze žalobě vyhovět, neboť ministerstvo spravedlnosti nemá žádnou zákonnou povinnost předkládat údaje o výdělcích České správě sociálního zabezpečení a kromě toho byl žalobci přiznán mimořádný důchod. Jelikož ze zákona č. 119/90 Sb. ani ze nevyplývá právo na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s rehabilitačním řízením, soud zamítl žalobu i ohledně tohoto požadavku, když žalobce ani vynaložení těchto nákladů neprokázal.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 6. 2006, č. j. -231, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že „řízení o povinnosti žalované nahlásit České správě sociálního zabezpečení v P., že žalobce po dobu svého věznění v letech 1961-1966 pobíral v r. 1961, 1962, 1963, 1964 a 1965 roční mzdu ve výši po 60.000,- Kč a za dobu od 1.1 do 14.3.1966 představovala mzda žalobce celkem 8.360,- Kč“ zastavil, jinak jej ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 2,272.244,- Kč s příslušenstvím a částky 65.756,- Kč potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ohledně požadavku na uložení povinnosti žalované nahlásit správě sociálního zabezpečení výdělky žalobce ve výkonu trestu dospěl k závěru, že k projednání tohoto nároku není dána pravomoc soudu ve smyslu , proto řízení v této části zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle a , a protože taková povinnost nevyplývá ze žádného právního předpisu, nelze věc postoupit jinému orgánu. V rehabilitačních řízeních vedených u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. Rt 18/90 a u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. a Rt 99/90 náhradu nákladů za zastupování advokáty žalobce neuplatňoval a na jejich náhradu, samostatně uplatněnou mimo rámec rehabilitačních řízení, není nárok. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žaloba na zaplacení 2,272.244,- Kč s příslušenstvím není důvodná, neboť uplatněním práva na náhradu škody v paušální výši a jejím vyplacením byl tento nárok uspokojen a nelze jej za totéž období uplatňovat znovu, přičemž motiv, jenž vedl žalobce k volbě způsobu odškodnění, není rozhodující.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. ve spojení s ust. , jde-li o měnící výrok odvolacího soudu, a jinak z ust. Dovolání podává z důvodů podle ust. a b) Odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval správně, když řízení zastavil podle , aniž označil jiný orgán, kterému měla být věc postoupena, a nevypořádal se s námitkou o protiprávnosti a nedůvodnosti paušální limitace náhrady škody způsobené státem. Za nesprávné „z dnešního hlediska i z hlediska základních právních zásad“ považuje rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody. Uvádí, že zvolil limitovaný režim odškodnění dle v důsledku nesprávného postupu žalované, která poskytnutím nepravdivých informací jej uvedla v omyl, a z tohoto důvodu měl soud připustit přinejmenším možnost revize způsobu náhrady škody. Je přesvědčen, že prokázal, že údaje poskytované pro účely oficiální evidence vězeňského orgánu o výši jeho pracovní odměny nebyly pravdivé, podle jeho názoru se rozsah zkreslení v evidenci dá přesně zjistit, popř. lze vycházet i z průměrných příjmů v oborech, v nichž „nuceně pracoval“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila s rozhodnutími soudu obou stupňů a navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu , dospěl k závěru, že dovolání proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné podle a proti  potvrzujícímu výroku o věci samé podle pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Podle ust. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

V dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, dovolatel uplatňuje tzv. jinou vadu řízení ve smyslu   , k níž je ovšem dovolací soud povinen v případě přípustného dovolání přihlédnout, i kdyby dovolatelem uplatněna nebyla. Odvolací soud změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že podle  zastavil „řízení o povinnosti žalované nahlásit České správě sociálního zabezpečení v P., …“ pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, když dospěl k závěru, že je zde nedostatek pravomoci soudu ve smyslu o. s. ř, aniž by však současně určil, kterému správnímu úřadu nebo jinému orgánu věc postupuje. S výjimkou případů, kdy je dána pravomoc cizozemského orgánu, je soud povinen při rozhodnutí o nedostatku své pravomoci k projednání určité věci zároveň rozhodnout o postoupení věci orgánu, jehož pravomoc je dána (srov. ). Není-li takového orgánu, nelze řízení pro nedostatek pravomoci soudu zastavit, neboť v takovém případě je to právě soud, kdo je povolán k ochraně  práv a oprávněných zájmů účastníků. Protože odvolací soud řízení bez dalšího zastavil, zatížil tak řízení tzv. jinou vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. . Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 453, popř. R 23/2002).

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku o zastavení řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení ( , věta za středníkem, odst. 3, věta první ).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením , podle nějž je dovolání  přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Přípustnost   dovolání   pro   zásadní   právní význam ( , odst. 3 ) shledává dovolací soud v otázce, zda lze rehabilitované osobě přiznat - kromě již vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku v paušální výši podle ust. , o soudní rehabilitaci, - další náhradu za tutéž dobu nezákonného věznění, avšak ve výši podle obecných předpisů. Tato otázka má stěžejní význam pro rozhodnutí této věci a v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena.

Podle ust. , o soudní rehabilitaci (ve znění pozdějších předpisů), nárok na odškodnění zahrnuje zejména náhradu za ztrátu na výdělku za každý měsíc za vazbu a výkon trestu odnětí svobody ve výši 2 500 Kč, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů.

Jestliže žalobce u příslušného orgánu státu uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za celou dobu výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody v paušální částce uvedené v , a nežádal namísto toho náhradu za ztrátu na výdělku podle obecných předpisů, a na základě této žádosti mu bylo odškodnění v plné výši mimosoudně poskytnuto, jeho nárok, založený , byl uspokojen.

Především je totiž třeba vycházet z toho, že , o soudní rehabilitaci, má ve vztahu k povahu normy speciální k normě obecné, proto ve vztahu k obecné právní úpravě má tento zákon povahu legis specialis. Znamená to, že pokud jde o vztahy jím upravené, má tento zákon přednost před obecnými normami. Pro osoby, které podle zvláštního zákona jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí tedy pro uplatňování a uspokojování jejich nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava a v případech, na které dopadá zvláštní zákon, se nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tento speciální zákon upravuje, a to za podmínek a způsoby tímto předpisem stanovenými.

Zákon stanoví v   na prvém místě náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 2 500 Kč za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Jak je výslovně v tomto ustanovení uvedeno, odškodnění ztráty na výdělku za dobu vykonané vazby a trestu odnětí svobody ve výši podle obecných předpisů předpokládá, že rehabilitovaný ve své žádosti o odškodnění o tento způsob výpočtu výše náhrady požádá. Z výsledků řízení vyplývá, že žalobce je osobou rehabilitovanou podle zákona o soudní rehabilitaci, neboť původní odsuzující trestní rozhodnutí byla v rámci soudní rehabilitace zrušena a trestní stíhání zastaveno, a jeho nárok na odškodnění ztráty na výdělku za dobu, kdy byl omezen na svobodě, byl podle zákona o soudní rehabilitaci uspokojen v plné výši paušální částkou uvedenou v ust. cit. zák., neboť o tento způsob odškodnění výslovně požádal - což ostatně ani v průběhu řízení nepopíral.

Další nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, popř. nárok v jiné výši podle obecných předpisů, nemá, neboť jeho nárok na odškodnění, jenž byl založen , již zanikl splněním (podle ust. obč. zák. splněním dluh zanikne).

Jak z uvedeného vyplývá, že je zcela správný názor odvolacího soudu, že nárok žalobce v plné výši zanikl splněním, neboť výše náhrady za ztrátu na výdělku byla v souladu se žádostí rehabilitovaného stanovena podle právní úpravy obsažené v zákoně č.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl podle část věty před středníkem

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. listopadu 2008

JUDr. Marta  Škárová, v. r.

předsedkyně senátu