Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4686/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal určení, že darovací smlouva ze dne 13.6.2003, kterou J. K. darovala žalovanému \"2/3 domu čp. 687 na parc. č. 778/1, zemědělské stavby na parc. č. 778/2, s parc. č. 778/1 o výměře 179 m2 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 778/2 o výměře 35 m2 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 779 o výměře 444 m2 zahrada, vedlejšími stavbami, studnou, venkovními úpravami, trvalými porosty v obci P., kat. úz. Ď. a kde vklad vlastnického práva byl povolen Katastrálním úřadem P. pod č.j. s právními účinky ke dni 18.6.2003\", je vůči němu právně neúčinná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že má vůči J. K. z titulu půjčky ze dne 30.11.2002 pohledávku ve výši 2.800.000,- Kč \"s příslušenstvím\", o níž byl dne 5.12.2003 \"sepsán notářský zápis, kde byl dluh uznán co do důvodu a výše, včetně dohody o přímé vykonatelnosti notářského zápisu\", a že J. K. darovací smlouvou ze dne 13.6.2003 převedla na žalovaného (svého bratra) spoluvlastnický podíl na uvedených nemovitostech. Žalobce má za to, že k darování spoluvlastnického podílu na nemovitostech došlo v úmyslu zkrátit věřitele a že je proto tento právní úkon vůči němu ve smyslu ustanovení právně neúčinný.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1.11.2005 č.j. -102 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5.890,50 Kč k rukám advokátky. Poté, co zjistil, že žalobce má vůči J. K. vymahatelnou pohledávku ve výši 2.800.000,- Kč, že J. K. darovala svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech žalovanému \"ve lhůtě kratší než 3 roky před podáním žaloby\" a že žalovaný je bratrem dárkyně, z výsledků dokazování dovodil, že žalovaný o dluhu J. K. \"nevěděl a ani s přihlédnutím ke všem okolnostem vědět nemohl\". Žalovaný totiž \"objektivně nemohl předpokládat, že J. K., která nemá žádný příjem, by si mohla\" od žalobce, na \"němž je finančně závislá, půjčit částku 2.800.000,- Kč\", a že J. K. se o \"nějakých finančních problémech před žalovaným a jeho příbuznými nikdy nezmínila\". Při zjišťování skutkového stavu soud prvního stupně vycházel z výpovědi žalovaného a \"jeho příbuzných\"; výpověď J. K. \"nepovažoval za pravdivou\", neboť žalovaný je sice \"ve vztahu k J. K osobou blízkou, ale stejně tak je osobou blízkou i žalobce, přičemž k žalobci má mnohem bližší vztah než žalovanému, je na žalobci finančně závislá a snaží se mu vyhovět\", nepovažoval za věrohodnou ani výpověď svědka P. B. a výpověď svědka M. H. odmítl s odůvodněním, že \"vycházel pouze z informací, které mu poskytl žalobce\".

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.6.2006 č.j. -123 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.533,50 Kč k rukám advokátky. Podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně \"dokazování v potřebném rozsahu, dospěl ke správným skutkovým zjištěním a ke správnému skutkovému závěru i právnímu posouzení věci, když shledal, že nejsou splněny podmínky neúčinnosti podle ustanovení \". Důkazní břemeno o tom, že \"o případném úmyslu dlužníka zkrátit věřitele žalovaný nevěděl a i při náležité pečlivosti jej nemohl poznat\" sice spočívalo na žalovaném, žalovaný je však unesl. Další žalobcem navržené důkazy odvolací soud odmítl provést s odůvodněním, že je žalobce uplatnil v rozporu s ustanovením teprve v odvolacím řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se soudy v tom, že by žalovaný unesl důkazní břemeno o tom, že nemohl poznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele ani při vynaložené náležité pečlivosti. Poukazuje na to, že výpovědi žalovaným navržených svědků jsou \"ve značném logickém rozporu s dědickým spisem č.j. po L. L.\" a že tito svědci mají k žalovanému \"příbuzenský a osobní vztah\", a vytýká soudům, že \"přehlédly souvztažnost mezi původním termínem splatnosti půjčky (do 30.5.2003) a uzavřením darovací smlouvy ze dne 13.6.2003\". Žalobce dovozuje, že jeho tvrzení ve věci byla prokázána výpověďmi svědků J. K., P. B. a M. H. a že úmysl zkrátit věřitele je \"zřejmý i ze způsobu a okolností převodu\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolací soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě, dospěje-li k závěru, že dovolání je přípustné, zamítl. Uvedl, že žalobce napadá pouze skutková zjištění soudů; podle žalovaného soudy provedené důkazy řádně vyhodnotily a dospěly ke správným skutkovým závěrům.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

I když žalobce v dovolání uvedl, že \"napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení\", ve skutečnosti - jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. ) - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňuje. Podstatou žalobcova dovolání je nesouhlas s tím, jak soud prvního stupně (a odvolací soud, který považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům soudy dospěly. Oproti názorům soudů žalobce činí z provedených důkazů závěr, že žalovaný ve skutečnosti neunesl důkazní břemeno o tom, že nemohl poznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele ani při vynaložené náležité pečlivosti, a dovozuje, že žalovaný o úmyslu J. K. zkrátit věřitele darovací smlouvou ze dne 13.6.2003 věděl, popřípadě vědět musel. Tím, že dovolatel jinak (odlišně) hodnotí výsledky dokazování a že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce tedy nepředstavují dovolací důvod uvedený v ustanovení , ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení

Protože dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 2.250,- Kč [srov. , , , , a ve znění , č., č. a č. ] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a č. ), celkem ve výši 2.550,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného advokátka osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. a 3 a větu druhou ) ve výši 484,50 Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení věty první, a uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 3.034,50 Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. listopadu 2008

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu