Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3227/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 120.190,-Kč s 26% úrokem z prodlení ročně od 15. 5. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval jako tunelář, lamač - střelmistr od 1. 7. 1974 do 30. 4. 1998, kdy byl jeho pracovní poměr ukončen dohodou, neboť „MUDr. V. bylo konstatováno, že vývoj jeho onemocnění a zdravotní stav naplňují kriteria uvedená v příloze č. 1 vyhl. č. 19/91 Sb. pod pol. č. 4“. Je přesvědčen, že mu proto náleží odstupné podle celkem ve výši 10 násobku průměrného měsíčního výdělku.

Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 20. 2. 2001, č.j. -32, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit náklady řízení žalobci ve výši 22.396,-Kč k rukám advokátky a České republice „na účet Okresního soudu Brno-venkov“ ve výši 1.450,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci náleží odstupné ve výši 10 násobku průměrného výdělku z důvodu rozvázání pracovního poměru podle ustanovení , neboť se stal dlouhodobě nezpůsobilým k dalšímu zaměstnání u žalované v důsledku dosavadní práce v podzemí pro onemocnění nemocí z povolání.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 3. 2002, č. j. -60, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že nesprávně vycházel z toho, že rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku, resp. pravděpodobného výdělku žalobce, je první čtvrtletí roku 1997, ač správně měl vycházet z prvního čtvrtletí roku 1998; proto je třeba v tomto směru doplnit dokazování.

Okresní soud Brno – venkov – poté, co usnesením ze dne 13. 5. 2004, č.j. -120, v důsledku zpětvzetí zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 6.380,- Kč s 26% úrokem z prodlení ročně od 15. 5. 1998 do zaplacení, a co usnesením vyhlášeným při jednání dne 13. 5. 2004 připustil změnu žaloby tak, aby „žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 141.032,-Kč s 26% úrokem z prodlení ročně od 15. 5. 1998 do zaplacení“ - rozsudkem ze dne 13. 5. 2004, č. j. -130, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 75.139,- Kč k rukám advokátky. Znovu vyšel z toho, že žalobci náleží odstupné ve výši 10 násobku průměrného výdělku z důvodu rozvázání pracovního poměru podle ustanovení , neboť se stal dlouhodobě nezpůsobilým k dalšímu zaměstnání u žalované v důsledku dosavadní práce v podzemí pro onemocnění nemocí z povolání. Při určení výše odstupného vyšel z pravděpodobného výdělku v rozhodném období, za které považoval první čtvrtletí roku 1998, a z toho, že pravděpodobný výdělek žalobce v rozhodném období činil částku 14.103,17 Kč. Nesouhlasil s námitkou žalované, že je protiústavní a z tohoto důvodu také byla zrušena, neboť, jak vyplývá z ustanovení , kterou byla zrušena, nároky, které vznikly přede dnem účinnosti této zrušovací vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních předpisů.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 11. 2006, č.j. -172, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žalované ani České republice se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává. Vycházeje z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. , dovodil, že „pro nedostatek materiálních předpokladů existence a působení (účinnosti) , vyplývající z absence zákonného zmocnění, je třeba postupem v souladu s článkem 95 odst. 1y ČR tomuto právnímu předpisu pro dobu po 1. 6. 1994, kdy nabyl účinnosti , jímž bylo zrušeno ustanovení a změněn , odepřít aplikaci“. Protože k rozvázání pracovního poměru mezi účastníky z důvodu, že se žalobce stal dlouhodobě nezpůsobilým k dalšímu zaměstnání u žalované v důsledku dosavadní práce v podzemí pro onemocnění nemocí z povolání, došlo ke dni 30. 4. 1998, nemůže být žalobci jeho nárok opírající se právě o přiznán.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že nároky zaměstnanců v hornictví podle byly v praxi zcela běžně uspokojovány, „a to i v době, když probíhalo soudní řízeni o žalobě, kterou podal“. byla zrušena teprve , účinnou od 1. 12. 2003; nároky vzniklé přede dnem účinnosti této vyhlášky však byly pracovníkům v hornictví zachovány. Z praxe je známo, že tyto nároky jim byly i poskytovány, a to až do doby, kdy byl publikován nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. . Kdyby mělo platit, že „odstupné dle vyhl. č. náleželo pracovníkům v hornictví pouze do 31. 5. 1994“, pak by „citace vyhl. č. ohledně nároků vyplývajících z vyhl. č. byla nadbytečná a v praxi nerealizovatelná“. Je-li navíc názor Ústavního soudu aplikován zpětně, považuje dovolatel tuto praxi za „nepřiměřenou tvrdost zákona“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť odvolací soud rozhodl správně v důsledku toho, že byl „vázán právním názorem o neústavnosti , vysloveným v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 20. října 2004“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený potvrzující rozsudek ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce u žalované pracoval jako tunelář, lamač – střelmistr v době od 1. 7. 1974 do 30. 4. 1998, kdy byl jeho pracovní poměr ukončen dohodou, neboť se stal dlouhodobě nezpůsobilým k dalšímu zaměstnání u žalované v důsledku dosavadní práce v podzemí pro onemocnění nemocí z povolání. Žalobce se z toho důvodu domáhá odstupného podle , o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci.

Za tohoto skutkového stavu řešily soudy mimo jiné otázku platnosti a účinnosti , o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, ve vztahu k době vzniku žalobcem uplatněného nároku (správnost závěru odvolacího soudu v tomto směru dovolatel napadá).

Vyhláška Federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. , o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, byla vydána na základě zmocnění obsaženého v zák. práce (ve znění do 31.5.1994 - do účinnosti ), podle kterého Federální ministerstvo práce a sociálních věcí v dohodě s Federálním ministerstvem financí, ministerstvy práce a sociálních věcí, ministerstvy zdravotnictví a ministerstvy financí republik stanoví vyhláškou okruh pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci ze zdravotních důvodů, podmínky jejich pracovního uplatnění, hmotného zabezpečení, jakož i povinnosti organizací s tím souvisejících, a na základě ustanovení zák. práce (ve znění do 31.5.1994 - do účinnosti ), podle kterého Federální ministerstvo práce a sociálních věcí po projednání s Federálním ministerstvem financí může v odůvodněných případech stanovit vyhláškou odchylky od obecně platné úpravy výpočtu průměrného výdělku pro některé skupiny pracovníků, zejména v souvislosti se změnami v odměňování nebo úpravami pracovní doby. Podle článku I bodu 95. , kterým se mění a doplňuje č. , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se v vypouští a podle článku I bodu 146. stejného zákona se mění znění zák. práce tak, že už neobsahuje zmocnění pro Federální ministerstvo práce a sociálních věcí, aby po projednání s Federálním ministerstvem financí v odůvodněných případech stanovilo vyhláškou odchylky od obecně platné úpravy výpočtu průměrného výdělku pro některé skupiny pracovníků, zejména v souvislosti se změnami v odměňování nebo úpravami pracovní doby; stanoví pouze, že zjišťování a používání průměrného výdělku upravuje zvláštní zákon. Článek VII , obsahující zrušovací ustanovení, výslovně neuvádí, že by se zrušovala K jejímu výslovnému zrušení došlo teprve , kterou se zrušuje , o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, jež nabyla účinnosti dne 1. 12. 2003.

Jde tedy o to, zda ohledně nároků vzniklých v době, kdy již neobsahoval ustanovení, jež zmocňovalo orgány státní správy k vydání vyhlášky, která upraví práva a povinnosti v určité oblasti právních vztahů, přičemž sama tato vyhláška nebyla výslovně zrušena (v době od 1. 6. 1994 do 1. 12. 2003), lze při posuzování nároků zaměstnanců podle uvedené vyhlášky postupovat.

K otázce, zda podle , o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, lze postupovat i po účinnosti , kterým se mění a doplňuje č. , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (po 1. 6. 1994), se již Nejvyšší soud ČR vyjádřil v rozsudku ze dne 12. 8. 1999, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2001, pod pořadovým číslem 8, tak, že podle , o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, ve znění , o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení, lze postupovat a nároky v ní uvedené přiznat i po 1. 6. 1994, kdy nabyl účinnosti , jímž bylo zrušeno ustanovení zák. práce a změněn zák. práce.

Vycházel přitom z toho, že znění ustanovení , o Ústavním soudu, podle kterého, jestliže k zákonu nebo k jeho jednotlivým ustanovením, které Ústavní soud ruší, byly vydány prováděcí předpisy, Ústavní soud v nálezu současně vysloví, které prováděcí předpisy, popřípadě která jejich jednotlivá ustanovení pozbývají současně se zákonem platnosti. Kdyby mělo platit, že prováděcí předpisy pozbývají platnosti současně s tím, jak pozbude platnost předpis, který k jejich vydání zmocňoval, bylo by uvedené ustanovení zákona o Ústavním soudě nadbytečné. Stejně tak by bylo zbytečné, aby docházelo k výslovnému rušení prováděcích předpisů v souvislosti s rušením předpisů zmocňovacích.

S tím koresponduje i skutečnost, že článkem VII bylo zrušeno několik prováděcích předpisů, vydaných na základě zmocnění uvedených původně v , jež byla zrušena či změněna. Tak např. ustanovení zák. práce (ve znění před účinností ) zmocňovalo vládu České a Slovenské Federativní Republiky k tomu, že může stanovit nařízením potřebné odchylky od právní úpravy, týkající se pracovního poměru mezi občany nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr mezi občany. Toto zmocnění bylo realizováno nařízením vlády České a Slovenské Federativní Republiky č. , o pracovněprávních vztazích při soukromém podnikání občanů a nařízením vlády České a Slovenské Federativní Republiky č. , kterým se mění a doplňuje nařízení vlády České a Slovenské Federativní Republiky č. , o pracovněprávních vztazích při soukromém podnikání občanů. Když ale bylo zmocňovací ustanovení zák. práce zrušeno (srov. článek I bod 137. ), byla stejným zákonem výslovně zrušena i obě citovaná nařízení vlády (srov. ustanovení článku VII bodu 2. a 3. ), vydaná na základě zmocnění obsaženého ve zrušeném ustanovení zák. práce. Stejně zákonodárce postupoval ve vztahu k nařízení vlády České republiky č. , kterým se stanoví pro pracovníky ve zvláštním zapojení odchylky od a k nařízení vlády Československé socialistické republiky č., o závodním stravování. Obě uvedená nařízení vlády byla vydána na základě zmocnění obsaženého v ustanovení , event. zák. práce (ve znění před účinností ). , nejenže vypustil ze ustanovení (srov. článek I bod 136. ) a změnil znění jeho ustanovení tak, že již neobsahuje zmocnění pro vydání prováděcího předpisu (srov. článek I bod 90. ), ale zároveň též výslovně zrušil obě, na základě zrušeného a změněného ustanovení vydaná, nařízení vlády (srov. článek VII bod 4. a 5. ). Naproti tomu, ačkoli zmocňovací ustanovení, na jejichž základě byla vydána, přestala s účinností platit, sama vyhláška zrušena nebyla.

Dovodil dále, že, zatímco platností právního předpisu se rozumí skutečnost, že byl náležitě podle zákona vyhlášen a stal se součástí právního řádu, účinnost právního předpisu znamená, že z něj jeho adresátům vznikají práva a povinnosti. Účinnost právního předpisu zaniká výlučně formálně, a to uplynutím času (byla-li účinnost časově omezena), jeho zrušením nebo zánikem státu, jímž byl vydán, nebyl-li převzat (recipován) státem nástupnickým (srov. V. Knapp: Teorie práva, C. H.. Beck 1995, str. 115, 163, 164). Nebyla-li platnost časově omezena ani výslovně zrušena, nutno uzavřít, že je platná a účinná, zejména, když úprava odstupného, kterou obsahuje, se nedostává do rozporu s právní úpravou předpisu vyšší právní síly (), neboť v něm obsažená úprava odstupného se týká jiného odstupného (odstupného, jehož právní obsah je odlišný), i když se pro označení obou nároků používá stejného slovního vyjádření.

Na uvedených závěrech nemá dovolací soud důvod cokoli měnit. Obdobně se k otázce platnosti vyhlášky po zrušení zmocňovacího zákonného ustanovení, na základě něhož byla vydána, vyjádřil Ústavní soud, když konstatoval, že vypuštěním zmocňujícího zákonného ustanovení nemůže dojít k automatickému zrušení vyhlášky vydané na základě tohoto zmocnění, není-li tak v zákoně výslovně uvedeno, takže napadená vyhláška zůstává platnou součástí českého právního řádu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2002, sp. zn. , vyhlášený pod č. 231/2000 Sb.).

S názorem, podle kterého pro nedostatek materiálních předpokladů existence a působení (účinnosti) vyhlášky vyplývající z absence zákonného zmocnění (po jeho zrušení) je třeba postupem v souladu s článkem 95 odst. 1y ČR tomuto právnímu předpisu odepřít aplikaci, dovolací soud nesouhlasí.

Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (srov. Čl. 1 odst. 1y), z čehož vyplývá, že součástí jejího právního řádu jsou i právní principy, byť by nebyly výslovně v právních předpisech vyjádřeny. K definičním znakům právního státu patří také princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Znamená to mimo jiné, že na svých právech nemůže být poškozen ten, kdo nemá ani objektivně možnost získat vědomost o tom, jaký předpis (právní pravidlo) reguluje jeho právní postavení. Jakkoli rozlišování pojmů „platnost“ a „účinnost“ právního předpisu má význam především v teorii práva, má své nepochybné místo také v praktickém životě právních norem, neboť s těmito pojmy jsou spojovány i praktické dopady do poměrů adresátů právních norem. Právě rozlišování „platnosti“ a „účinnosti“ zajišťuje, že nikoli již platná norma, ale teprve norma účinná může zakládat práva a povinnosti a právní vztahy vůbec. Zatímco platnost symbolizuje završení procesu veřejnoprávního (splnění formálních předpokladů přijetí právní normy), účinnost symbolizuje skutečnost, že se adresáti takto řádně přijatou normou mají také řídit. Proto se právní stát vyznačuje nejen přesným stanovením a dodržováním procesu přijímání právních norem, ale (zejména) zajištěním ochrany individuálních práv tím, že každý má také možnost se seznámit s pravidly, jimiž se má řídit (rozpoznat je).

O významu prodlevy mezi platností a účinností právní normy (legisvakance) na počátku jejího „života“ není pochyb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 12. 1998 sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 37, ročník 1999). Stejné ale musí platit o významu platnosti a účinnosti právní normy na „konci jejího života“. Musí tedy opět platit, že adresát právní normy ve fungujícím právním státě musí mít možnost vědět o tom (zjistit), zda se určitým pravidlem chování (právní normou) má řídit či nikoli. Převedeno do poměru vztahu podzákonné normy (zde vyhlášky) k předpisu zmocňujícímu k jejímu vydání to znamená, že adresátovi musí být ze znění právního předpisu (třeba již toho, jímž je zmocnění zrušováno) srozumitelné, zda vůbec, případně jak ještě dlouho, se má (byť podzákonným předpisem) řídit. Nemůže přece být na svých právech poškozen ten, kdo se chce právem řídit. V demokratickém právním státě je nepřípustné, aby se (jako v projednávané věci) adresát právní normy teprve s odstupem několika let dozvěděl, že podzákonná norma po zrušení zmocňovacího ustanovení sice dále platila (protože nebyla zrušena), ale žádné nároky (práva) z ní nemůže dovozovat, protože není účinná. Pro adresáta právní normy je tato informace (toto rozlišování) naprosto bezcenná, neboť rozhodující je informace, zda se určitým pravidlem chování má řídit či nikoli. Nebyla-li tedy platnost a účinnost časově omezena ani výslovně zrušena, nutno uzavřít, že byla platná a účinná i v období od 1. 6. 1994 do 1. 12. 2003 (do svého zrušení ).

S tímto závěrem ostatně koresponduje i důvodová zpráva k , kterým bylo (v článku I bodu 95) zmocňovací ustanovení (), na základě něhož byla vydána, zrušeno. Jestliže podle důvodové zprávy k článku I bodu 95 dosavadním zmocněním pro ministerstvo práce a sociálních věcí je toto ministerstvo zmocněno k řešení otázek, které mají být obsahem zákonné úpravy, proto se navrhuje dosavadní zmocnění vypustit a v případě potřeby změnit bude třeba použít formy zákona, je z toho zcela nepochybný záměr zákonodárce nikoli s účinností zákona nároky podle oprávněným osobám odejmout, ale naopak, vycházeje z toho, že by ona oprávnění měla být „obsahem zákonné úpravy“, jasně formuluje požadavek, že „v případě potřeby změnit “, je tak třeba učinit formou zákona. Jinak řečeno, zákonodárce neměl pochybnosti o tom, že nároky upravené budou i nadále podle této vyhlášky uspokojovány, a jedině v případě potřeby její změny se tak do budoucna nemůže již stát vyhláškou - podzákonným předpisem (proto bylo zákonné zmocnění obsažené v zák. práce zrušeno), ale jedině zákonem. Platí-li, že zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu (srov. Čl. 15y), je seznatelná vůle zákonodárce (vyjádřená nejen zákonem, ale i důvodovou zprávou k němu) jednoznačným návodem k tomu, jak je třeba v praktickém životě (a tedy i při soudním rozhodování) přijaté pravidlo chování (zákon) aplikovat (srov. Čl. 90 a 95y).

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení část věty za středníkem zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. listopadu 2008

JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.

předseda senátu